Kepler track a tak dále

Trip Start Feb 02, 2010
1
35
132
Trip End Dec 08, 2010


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of New Zealand  , South Island,
Friday, March 12, 2010









Tak jsme se v pořádku
vrátili z čtyřdenního treku! Zažili jsme snad všechny druhy
počasí, včetně sněhu, ale nebudu předbíhat, pěkně si to
přečtěte celý :-) Ještě napovím, že ta nejlepší perlička
je až na konci a rovnou jdu na rekonstrukci posledních čtyř dní.



Den prvý: cesta obžerství
Tak jsme se zabalili. Jsme
takoví žrouti, že se nám to nevešlo do batohů, což je ostatně
vidět i na fotkách :-) Hmotnost jídla jsem spočítal na 3.8kg,
což je skoro kilo na den. No po vložení lahve s vodou jsem měl
trochu pocit, že ten batoh za 500 metrů zahodim. No nic, ušli jsme
půl hodinky lesem a odlehčili batoh první svačinkou. Další
svačinku jsme do sebe cpali jenom proto, aby nám to ubylo ze zad.
Prostě taková gastrotůra :-) Největší nebezpečí téhle cesty
byli nízko letící sokoli, proti kterým jsme se ale podle návodu
patřičně bránili (viz foto). Po dni přežírání jsme dorazili
k naší první chatě (Mouturau Hut), zaplavali jsme si v jezeře
Manapouri, uvařili večeři a znova se nacpali :-) Jinak ty chaty
jsou docela pěkný (aby ne za $45 na noc), ale spí tam 40 lidí v
jedný velký místnosti, takže večer budíme my my, když jdem
spát a ráno zase dělají bordel ta ranní ptáčata. No co, ale
lidi fajn.



Den druhý: Začíná se
ochlazovat
V noci se mi zdál dobrej
sen – byl jsem u doktora a on se mi snažil opravit tu mojí
bloklou páteř a pořád se mu to nějak nedařilo. A nepovedlo se
mu to, protože když jsem se probudil, cítil jsem v zádech přesně
to, co v tom snu. To je bomba jak ten mozek umí propojit vědomí s
podvědomím :-) Bohužel trempování asi není to ideální pro
moje záda. Budu si muset odlehčit - sním víc jídla :-)
Po včerejším tropickém
létě jsme museli do dlouhých. Vojta, jakožto klasickej
outdoorovej typ, vytáhl džíny a pásek z půlkilovou přezkou, což
je přeci ideální výbava do lesa. Předpověď počasí: mrholení,
které se odpoledne změní v déšť. Nojo, jenže my dřív než
odpoledne vyrazit nedokážem. Cesta v podstatě nuda, pořád lesem
v údolí. Shodli jsme se na tom, že při takovýchle cestách má
člověk strašně času na přemýšlení o kravinách. Tak jsme
radši klábosili o filmech :-) Do cíle (Iris Burn Hut) jsme
dorazili poměrně brzy (už asi ve 4), chvilku před tím, než
začalo fakt pršet. Takže docela štístko. Skočili jsme do řeky,
která byla asi o 10°C chladnější než to včerejší jezero, ale
aspoň jsme čistí. Nějak jsem nechápal, jak tráví dny lidi,
kteří vyráží v 6 ráno a v 11 už jsou v chatě. No nic. Čas mi
zkrátil chlápek, kterýmu se líbily moje falešný rejoicky z
Hypernovy (podle toho tu poznáte Čecha) a po chvíli klábosení z
něj vypadlo, že tak trochu dělá do vývoje software pro státní
zakázky ve Wellingtonu a že by mi vlastně moh i dohodit nějakou
tu rachotu. Tak třeba z toho v budoucnu něco vypadne. A taky jsem
se dozvěděl, že veřejný zakázky tady neznamená veřejný
rozkrádání jako u nás a strašně se divil, proč se u nás jako
tak krade. No jiný kraj, jiný mrav. Trochu se za ty Čechy v tomhle
směru stydim. Každopádně jsem krásně zabil odpoledne až byl
čas na další žrádlo... uff, už nemůžu! :-)
Při večerní schůzi v
chatě se rangerka ptala, kdo jde směrem na Mt. Luxmore a když se
zvedly jen dvě ruce, (já a nějakej němec, Vojta asi spal), tak
řikala, že nám pak soukromě musí říct něco o cestě... a tak
jsme potkali Marcuse. Marcus byl ten další týpek, kterej šel trek
opačnym směrem, než je zvykem. A proč vlastně jdeme opačně?
Neměli jsme jinou možnost, protože na chatu se dělají rezervace
a bylo tam plno a Marcus byl jeden z mála, kterej radši šel
opačně než aby čekal. No nic, info k zítřejší cestě: Výstup
na 1400m, déšť, zima a vítr, který nás prý může i sfouknout
z hřebenu. Proto jsem taky navrhl Marcusovi, aby šel s námi, že
pro jednoho to asi neni úplně nejbezpečnější.



Den třetí: Hlavně abysme
to přežili
Ráno si nás odchytla
rangerka. Že prý je update počasí a že to asi bude ještě
trochu jinak. Čeká nás mlha, vítr, déšť a sněžení. Pozor na
hřebenech na vítr a na podchlazení. Marcus se ještě zeptal,
jestli bude něco vidět, když jdem jako ten nejhezčí horskej
úsek, nažeč paní odpověděla, že bysme měli kašlat na výhled
a hlavně to přežít. A tak jsme se vydali na tisícimetrové
stoupání. Po asi třech hodinkách v mlze husté tak, že by se
dala krájet, jsme nedošli k rybníku brčálníku, nýbrž k
přístřešku na prvním vrcholku. Dali jsme si krásný, dlouhý,
mrazivý, obídek s očekáváním, že se počasí umoudří a mnlha
se rozplyne jak pára nad hrncem. A... taky že jo! Jen co jsme
vyrazili začalo se vyjasňovat a vykukovaly na nás ty spektakulární
výhledy okolních vrcholků a jezer, obláčky tvořily nádherné
kompozice a vůbec celá ta cesta byla fakt nádhera. Bylo super, že
jsme s sebou měli dalšího parťáka, protože aspoň bylo o čem
povídat. Tenhle týpek je totiž na cestě kolem světa a posledních
půl roku strávil v asijských zemích. Vojta řek asi dvě slova,
címž drží nový rekord v komunikaci s cizinci. Večerní pobyt v
chatě Luxmore Hut probíhal celkem tradičně. Vojta už se pomalu
prokousává na konec 30ti stránkový brožurky s informacemi o
tomto treku :-)



Den čtvrtý: vydařená
speleologie
Obrovský úspěch v boji s
Vojtovou klaustrofobií! Možná se jenom nechtěl ztrapnit před
Marcusem, ale každopádně to Vojta překonal a prolezli jsme
Luxmore Cave až na konec, což znamenalo hodinu v, chvílemi velmi
stísněné, jeskyni. Většina lidí to v jeskyni otočila po 20ti
metrech, když se to začalo zužovat, ale my jsme dosáhli až
cedulky „konec jeskyně“. Paráda. Zablácená paráda. A mokrá
paráda (ano, jeskyní protéká voda). Reklama: Gore-tex v botách
skutečně funguje! Pak už nás čekal jenom dlouhý sestup, od
poloviny lesem, zpátky do Te Anau. Cestou jsme snědli i emergency
food, což z našich batohů udělalo poloviční zátěž oproti
prvnímu dni. Tenhle batoh už bych mohl nést na kraj světa :-)



Finále a bonus: Návrat do
reality a sprchová policie
Tak jsme zpátky! Zajeli
jsme si do kempu pro naše uložený cennosti, vyměnili fotky s
Marcusem a šli nenápadně zneužít jejich sprchy. Akorát že
Vojtu při návratu chytnul zřízenec, kterej byl asi zodpovědnej
za odpadky a vypadal trochu zle a že prej sprcha je za $8 na
jednoho. Hm, tak co, chytli nás, máme svou hrdost, prohráli jsme a
zaplatíme. Ale Vojta že ne, že sme přeci tvrdáci, že zdrhnem a
tak to na recepci nezaplatil. A tak nás odpadkář honil po městě.
Po pár zatáčkách si Vojta řek, že už se na to asi vybod a že
tím je to ok, tak že jako jedeme nakoupit k supermarketu. A opět
rada staršího „hele, to je to nejjistější místo, kde nás
najde“ Vojtovi nějak nechtěla jít do mysli. Takže, přesne jak
jsem čekal, po nákupu u našeho auta čekal nasranej odpadkář a
policie dorazila záhy. Tentorkát už si odpadkář řek o $40, mě
se podařilo Vojtu přesvědčit, že už nemá cenu to dál hrotit,
protože soud bysme fakt nevyhráli a stálo by to ještě o řád
víc, takže to zaplatil. Pak už nás čekala jenom domluva od
policie, opsali si naše údaje, tak doufám, že tím nemám nějakej
záznam. A Vojta že jako v pohodě, že super, ale já na to kašlu
a už tu nechci mít oplétačky s policií kvůli kravinám. Tak
uvidíme, jestli to Vojtovi dojde a nebo ho budu muset příště
znova přesvědčovat, že je lepší zaplatit pár šupů než pak
před policií zaplatit několikanásobek.
Doufám, že jsme si
problémy zase na nějakou dobu vybrali a že jsem uspokojil
nejmenované jedince, kteří žádají, cituji: „víc vtipných
zážitků jako ulítlý prkno na vedle stojící auto ;)“.



Slideshow Report as Spam

Comments

step on

Nejak moc prírody, náky auta by nebyly ? :-)))

Add Comment

Use this image in your site

Copy and paste this html: