Amaras
Trip Start
Jul 14, 2006
1
15
17
Trip End
Aug 17, 2006
Sos, Azerbaijan
Sunday, August 13, 2006
...
S Narou a jejim muzem, obema deti a synovcem jsme jeli na Amaras - nejstarsi klaster v Karabachu. V pruvodci se pise, ze videt Amaras poprve je matouci. Uz chapu proc - jede se po ceste, kopce kolem jsou vyprahle, sem tam stromy ci vinohrad, zelene pomalu pribyva a clovek porad kouka na hrebeny kopcu a hleda kostel. A najednou uvidi bilou vezicku, ale na kopci ale uprostred vinohradu. Kostel samotny je pomerne novy, stare zdi kolem rozpadle, pusobi to spis jako provincni kostelik v recke vesnici. Ne jako nejstarsi klaster Karabachu, kde Mesrop Mashot ucil (m.j. svou - nynejsi armenskou - abecedu). V kostele se da sestoupit trosku do podzemi, kde je hrob Grigorise - vnuka Grigora Lusavorice.
Kdyz jsme prijeli, videla jsem, ze misto je plne vojaku. Znervoznilo me to, protoze nemam povoleni byt v tomto regionu. Ale mysli, ze by z toho nikdo nic nedelal. Nicmene tito vojaci tu byli take jen na vylete. Vratili jsme se zpatky do Sos neco po dvanacte, autobus do Stepanakertu jede ve dve z vesnice Cartar. Chtela jsem jit na autobus pesky, coz jsem oznamila rodine, ktera se od srdce zasmala a odpovedeli mi, ze je to hezke, ale Cartar je pres 20 km daleko, takze me vezmou autem. Pripadam si hrozne hloupe, ze neumim rusky dostatecne vyjadrit, jak moc jsem jim vdecna.
...
Po kave jsme se zvedli a odjeli do Cartaru. Podekovala jsem co jsem zvladla a sedla do autobusu. Pak jsem si ale vsimla, ze je nedaleko fontanka s pitnou vodou, tak jsem z autobusu vylezla a sla se napit. Napila jsem se, otocila a vidim, ze Narin manzel mezitim zaplatil ridici misto mne. Dobehla jsem zpet, rikam ze ne, ze to nejde a cpala jsem mu zpatky tisicovku. Nevzal si ji a odkazal mne do autobusu. Tak jsem znova podekovala a ponizene se vratila do autobusu. Ten se zanedlouho preplnil lidmi a my jsme vyrazili. Nastesti vetsina vystoupila v Martuni a dal jsme meli kazdy jedno sedadlo.
Pozorovala jsem z okna krajinu. Pred mestem Askeran je obrovske mesto duchu. Ruiny mnoha domu z nichz vyrustaji stromy a kere. Obcas vrak auta. Valka to tu znicila, ale na spalenisti, ktera tu po sobe obe zanechaly, pomalu vyrusta novy zivot. Ale neni to lehke. Neni prace, v zemi jsou stale miny. Vzpomnela jsem si na diry po kulkach, ktere jsem videla u Svetlany doma, v Mirtuni. Jedna prorazila piano. Valka a mir.
Do Stepanakertu jsme dorazili kolem ctvrte. Sla jsem rovnou na net, ale nemela jsem chut psat sve dojmy. Chci to nechat odlezet. Psala sem lidem ze Spitaku - pripadam si jako ve snu a jeste se nechci probudit tim, ze se to budu snazit prevypravet.
...
K veceri, zpatky u Anny doma, jsme usedli ctyri. Vladik, Anna, Narine a ja. Krome ruznych doplnkovych veci bylo k jidlu pet kousku kurete. No, kdo myslite, ze dostal dva? Vladik, ktery cely den skrabal omitku v kuchyni? Ne. Ja. Az kdyz mi Anna chtela dat pulku tretiho kurete, zvolala jsem na protest a kousek nezdvorila vratila. Uz vim jak nazvu svuj travelogue z Karabachu - "Want to lose weight? Avoid Karabach" :)
