Úterý 8.9.2009

Trip Start Sep 03, 2009
1
8
32
Trip End Sep 29, 2009


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow
Where I stayed
San Francisco RV Park

Flag of United States  , California
Tuesday, September 8, 2009

Pomalu se aklimatizujeme, protože se probouzíme, světe div se, až v osm hodin! Kemp na pobřeží se vyznačuje tím, že bez přestání slyšíte, jak mohutný vlny omývají břeh, jak šumí a hučí, když se blíží k pláži. Když člověk zavře oči, zní to jakoby venku kolem auta zuřila větrná bouře nebo neustále jezdil vlak.

Ráno je zas pěkně čerstvý a nad obzorem je vidět, jak se u zálivu válí mlha. Rozhodujeme se o postupu v následujících hodinách. Dopoledne se rozdělíme a půjdeme si po svých zábavách. Pak si dáme sraz někde na půl cesty a prohlídnem si San Francisco.

Z kempu nás Boris veze na předměstí, kde ho parkujeme a opouštíme, abychom nasedli na metro-vlak do města. Po menších zádrhelech (já to s automatama neumím) si kupujeme zpáteční jízdenky a za pár minut už nasedáme. Metrovlak vypadá trochu jak pražský metro, jen je nižší, trochu směrem ke střeše zboku zkosenej a vypadá jako vyrobenej z hliníku. Metrovlak říkám proto, že jede zčásti pod zemí a zčásti po povrchu nebo nad zemí. Tenhle systém příměstských vlaků spojuje SF s okolníma městama jako Oakland, San Jose nebo Stockton. Funguje tu styl „park and ride" (zaparkuj a dál jeď MHD) a zajíždí docela daleko. Jedeme tak 20 minut a pak se naše cesty rozdělují – já vystupuju, abych si prošla botanickou zahradu v Golden Gate Parku a kluci pokračují 3 zastávky dál, aby došli do přístavu k lodi na Alcatraz.

Směle vystupuju na Civic Centre a rozhlížím se, kde má zastávku autobus, kterej jsem si večer v mapě DPMSF (Dopravní podnik města San Francisca) našla jako spoj přímo k parku. Vzhledem k tomu, že stanice je pod zemí, moc toho nevidím, tak seberu všechnu odvahu a ptám se na informacích, jak se dostanu k parku. V tu chvíli začíná drsnej test mých orientačních schopností, znalosti angličtiny a hlavně inteligence.

Docela sympatickej černoch (afroameričan) v dresu SFD (sanfranciských drah) mi mile vysvětluje, že mám jít ke kukani kousek vedle, kde si koupím lístek na DPMSF. Jdu teda k budce sousedící se závorama do další chodby podzemního koridoru a chci lístek na šalinu. Rozkydlej hispánec na mě přes reprák zařve, ať hodím do vyznačenýho místa odpočítaný mince ve výši 2 USD. Vzhledem k tomu, že poslední drobný jsem dala za metrovlak, mám jen stodolarovku a dvacku a taky smůlu. Starší pán, kterýho blokuju za sebou mi ochotně ukazuje, kde je automat na rozměnění. Když mu ukazuju, že nejmenší bankovka, co mám je dvacka, krčí rameny – tenhle „bankomat“ umí maximálně desetidolarovky. Jdu teda znova za černochem od drah a ptám se ho, co mám dělat – nasměruje mě zpátky do míst, kde jsem vystoupia z metrovlaku, že tam je bankomat i na větší bankovky. Projdu teda zase zábranama a mířím k velké skříni. Pár kroků před ní zjišťuju, že nefunguje. Zoufale se teda vracím zpátky, ale ejhle! Zábrany mě už nechtějí pustit – lístek projede kontrolním strojkem, ale ten ho hned vyflusne, že nemám nabito a tedy nárok projít. Potřetí zoufale koukám na černocha, který se na mě ale stále usmívá a vysvětluju mu, že jsem tudy už 2x prošla a teď už nemůžu. Pouští mě bočním vchodem a posílám mě ven, abych si koupila něco ve stánku a rozměnila si tam. Vyběhnu schody na povrch a rozhlížím se oslněna takovým náhlým přílivem světla. Hned u vchodu je PNS. Abych se nabila endorfinama (který vlivem událostí už dobrých 10 minut spaluju jako náš Boris chlemtá benzín, když jedeme do kopce) a kupuju čokoládu a žvejky. Mladá asiatka mi s úsměvem na tváři povídá, že tuhle čokecku má taky nejradši, tak ji prosím, ať mi vrátí tak, abych si mohla koupit lístek na šalinu. S hrstí plnou čtvrťáků se vítězoslavně ženu k hispáncovi hájícímu budku a vlastně celou síť SFMHD a sypu mu do stojku drobáky. Vůbec moje úsilí neocení, ale lísek mám. I přesto se ho ptám, jaká linka jede ke Golden Gate Parku. K mému úžasu mi mlčky podá papír a vyznačí, jak mám jet. Několik minut ho na nástupišti studuju a nic z toho nevím. Jsem stále pod zemí, jen v jiné části stanice a po autobusu ani čísle, co jsem našla včera není ani stopa. Na papíře mám jakýsi písmeno a názvy stanic, který se neshodujou s tím, co těžce hledám na stěně, kde je schéma systému metrošalin. Evidentně mám jet linkou "N" a vystoupit na jedné ze tří  zastávek, co radí papír. Zastávky tu mají dvouslovný jména značící křížení ulic, poblíž kterých se nachází. Než tohle vydedukuju, koukám střídavě do papíru a na schéma jako tele. Už je mi konečně jasný, na co nastoupit, ale v jakým směru?! Chvíli se snažím systém pochopit a pozoruju ostatní lidi, ale tohle je nad moje síly, tak se ptám studentky poblíž, která kolej jede mým směrem. Taky si není moc jistá, ale nakonec ukáže a já jdu. Vlaky metrošaliny přijíždí v krátkých intervalech v obou směrech, ale úplně jiný písmena (linka), než potřebuju. Za nějakých 10 minut se konečně dočkám i já. Sedím jak na trní a počítám zastávky, střídavě u toho koukám do mapy a na plánek MHD. Tenhle systém je fakt šílenej. Ženskej hlas sice průběžně asi hlásí jména stanic, ale tomu nemůže rozumět ani rodilej mluvčí. Tipnu si zastávku a vystupuju. Na křižovatkách je označení se jménama ulic, takže zas hledám v mapě. Přestože s tímhle většinou nemám problémy, vydávám se opatrně jedním směrem. Po pár metrech radši zastavuju mladýho studentíka a ptám se, jestli jdu dobře k parku. Jako všichni je moc milej a ukazuje mi, že na příštích světlech doprava a že to není moc daleko. Jde chvíli se mnou a ptá se, odkud jsem. „Czech republic“, říkám. „OK“, neurčitě pokývá hlavou. Ptám se ho, jestli ví, kde to je. Přiznává, že neví, tak mu rozšiřuju zeměpisný znalosti informací, že sousedíme s Německem. To prý ví kde je. Doufám, že se doma mrkne na Google maps. :o)

Za chvíli jsem u hranice parku a konečně si můžu užívat, že jsem ve městě, o kterým sním už půl života. Procházím parkem, kterej má velikou rozlohu, takže se pro jistotu ještě jednou ptám mladýho asijskýho párečku, jestli jdu dobře k botanické zahradě. Ukážou na křižovatku a posílají mě do Japonské zahrady. Jdu opačným směrem. Po slabé půlhodince chůze jsem dorazila konečně tam, kam jsem měla namířeno. Mapu botanické zahrady mám vytisklou z domova, takže si v hlavě načtrnu trasu a jdu. Bohužel zahrady prochází nějakou větší úpravou, takže půlka cest je zavřená. Ze začátku se tam motám jak Goro před Tokiem, ale snažím se to projít celý. Mám 3 hodiny. Je tady klid, maminky s kočárkama, za ruku se vedoucí páry, skupinky studentů, pohoda uprostřed velkoměsta. (Mimochodem – Golden Gate Park je hodně daleko od mostu Golden gate.) Prohlížím si expozice z různých koutů země, dobíjím energii po výkonu v metru a v sekci „Redwood“ trávím poslední půlhodinku na lavičce čtením průvodce. Radek píše, že už mají Alcatras vyřízenej, tak nějakou dobu hledám boční východ ze zahrady a nakonec přelízám plot. Jsem na silnici, kudy má projíždět podle mapy MHDSF autobus č. 28 přímo k patě mostu Golden Gate, kde máme s klukama sraz. Jdu podél silnice dobrých pár kilometrů, kolem mě projíždí autobusy, ale zastávka nikde. Když se k ní konečně doplazím, jsem tak vyfluslá, že jsem smířená dát řidiči 5 $ místo 2, co stojí jízdenka. (Překvapení – může se platit jen přesně odpočítanýma penězma a automat na jízdenky ani rozměnění nikde poblíž není.) Čekám asi 10 minut až se konečně zpoza zatáčky objeví autobus. Hurá! Vlezu dovnitř a pro jistotu se ptám silné černošky, co řídí, jestli jede ke Golden Gate. Ne, to musíte počkat na autobus za mnou – číslo 28L. Můžou mě vomejvat! Tohle je ten nejvyspělejší stát?! Ale ne, chyba je asi u mě, takže trpělivě dalších 15 minut čekám. Mezitím projedou kolem další 4 osmadvacítky. KONEČNĚ přijíždí ten můj. Čínskýmu řidiči říkám, že mám jen pětidolarovku, ale ať si ji klidně nechá, jen ať mě vezme s sebou. Mám se posadit a prej si zatím rozmění. A taky mi řekne, až bude moje zastávka. Hodnej. To jsem ani nečekala, protože názvy zastávek nikde nejsou a světelná tabule v autobusu je k ničemu, protože jen chvilku ukazuje čas a pak zhasne. „Golden Gate Bridge“, hlásí řidič a já se skupinkou dalších turistů plných očekávání vystupujeme. Pokukuju po řidiči, ale ten mě ignoruje a tak mi věnuje tuhle jízdu zadarmo. Děkuju podruhé!

Na parkovišti u zastávky se setkávám s klukama a očima hledám ten slavnej most. Oproti teploučku a sluníčku, který svítilo v botanické zahradě tady je najedou větrno, zima a mlha. Rozhlížím se – kde sakra je...? Až kluci mi pomáhají – pod mlhou vidím kousek oranžových lan a konstrukce. To si snad děláte srandu, ne?! Líčím klukům svý peripetie s MHD zatímco mi Radek oblíká svou mikinu. Uděláme pár fotek, ale je to o ničem, ani se na most nejdem projít. Na Fisherman´s Wharf jedeme taxíkem.

A co dělali mezitím kluci? Jakej byl Alcatraz? (Doplním, až to kluci sepíšou... Každopádně ušli 100 podzimních kilometrů a ani se na něj nedostali, protože všechny lodě byly ten den už plný.)

Pak musí být jasný, proč se na té fotce u Golden Gatu tváříme zrovna takhle. Po čerstvě nabytých zkušenostech Michal rovnou volá taxíka a jedeme k Girardelli, což je vyhlášená cukrárna. Dovnitř ale nejdeme a pokračujeme dál na Fisherman´s Wharf omrknout, jak se na molu (pier 39) válí snad několik stovek lachtanů. Cestou procházíme uličkou plnou stánků s turistickejma cetkama, hadrama a restauracema všeho druhu, nejvíc je pochopitelně rybích. Za chvíli nás nic nenechá na pochybách, že se blížíme k molu obsazenému lachtany – vůně mořskýho vzduchu se změní v odér připomínající ZOO. Lachtani leží jeden přes druhýho, občas se některej uhnízdí jinak, což vyvolá povyk u všech dotčených, občas připlave nějakej z moře a vyskočí na molo, čímž opět vyvolá povyk ostatních a jinak se válí. Pak pokračujeme dál po promenádě a jelikož jsme správní turisti, neodoláme lákavé nabídce jednoho místního obchůdku a nakoupíme suvenýry. Michal tričko, já mikinu, jen Radek je moc vybíravej a odchází s prázdnou. Obcházíme nábřeží a pak zatáčíme ke světoznámé nejklikatější ulici světa - Lombard st. To, že San Francisco je postavený na kopcích, ví každej, ale teprve ten, kdo si je sám prošlápne, pozná, co to znamená! Šplhání podél bloků ulice připomíná vysokohorskou tůru s tím rozdílem, že kolem nás nejsou skály, lesy ani potůčky, ale typický na sebe se tisknoucí dřevěný patrový domky s výklenkama, postavený napříč svahům. Velmi praktické varování pro parkující auta, aby stočily kola k chodníku, jinak se bezpečně nezabrzdí, je určitě namístě. Taky sanfranciský obyvatelstvo má určitě mnohem nižší BMI než zbytek populace ve státech, protože to jsou od narození kamzíci. Vyštracháme se až na křižovatku s ulicí Hyde, ze které je krásně vidět klikatící se ulice a zároveň severní strana Hyde, která je taky pěkně strmá a navíc po ní jezdí cable car. Jeden ze symbolů města – stará otevřená šalina tažená lanama, který jsou umístěný pod vozovkou. Zkoušíme do jedné z nich naskočit, ale to nehrozí, protože je úplně narvaná a nezastavuje. Čekáme tedy na další, ale celé se to opakuje, tak jdeme ulicí dolů zpátky k nábřeží a tam se na točce šalin napojíme na frontu čekající na odjezd. Lidí je hodně, vítr fouká od vody a silně, takže to není žádná sranda. Čas nám trochu krátí místní bezdomovec, kterej docela obstojně zpívá a hraje na banjo. Za Beatles v neworleanským pojetí dostává čtvrťák do čepice. Po půlhodině, když se dostáváme už na dohled k nástupní stanici, na sousední silnici zastavuje dodávka a na obrubník vybaluje mikiny. Hodně spolutrpících nabídky využívá a nakupuje. :o) Když na nás konečně přijde řada, kluci mě nechají sedět a sami stojí na schůdcích a drží se tyček. Konečně vyjíždíme! Cesta je docela náročná – o pohodlí se nedá vůbec mluvit, protože se tísním mezi dobře živeným zrzkem a podobně stavěným hispáncem. Kluci to mají ještě horší – když míjíme cable car jedoucí v opačným směru, nemůžou se moc vyklánět, jinak je smete. Boční náklon (přesněji předozadní) je docela nepříjemnej, ale ta pozornost, kterou v ulicích budíme, stojí za to. Asi jsme na hodně cizích fotkách. :o) Vystupujeme na konečné v Powell street, která je na hranici zdejšího známýho China townu. Od rána jsme nejedli (kluci teda měli hotdoga po cestě ke Golden Gate), takže míříme do první čínský restaurace a objednáváme kompletní menu. ( Great Oriental Restaurant, 848 Washington Street, San Francisco - více v Michalově kulinářském okénku.) Nacpáni k prasknutí vyrážíme na procházku po čínské čtvrti. Je už tma, takže nápisy a poutače barevně svítí, na chodníku hraje živá hudba a oblast evidentně začíná žít. Procházíme dolů až na příčnou Columbus Avenue, kterou pokračujeme skrz čtvrť bank a peněžních institucí (Financial district) k zastávce metrovlaku a domůůůů do RV kempu.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: