Pátek 4.9.2009 - přílet do LA

Trip Start Sep 03, 2009
1
4
32
Trip End Sep 29, 2009


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow
Where I stayed
Renaissance Los Angeles Airport Hotel
9620 Airport Boulevard
Los Angeles, California 90045 USA
http://www.marriott.com/hotels/travel/laxrr-renaissance-los-angeles-airport-hotel/

Flag of United States  , California
Friday, September 4, 2009

Přílet na LAX v 15:05 (kolem půlnoci brněnskýho času, páč pacifickej čas má o 9 h míň, než náš).

Pátek 4.9.2009

Praha 6:55

Sedíme u vchodu ke gate B4, využívajíc bezplatnou pomalou WiFinu
ruzyňského letiště, kterou našel Michal, likvidujeme poslední zásoby potravin a čekáme, až
se brána otevře.

Vstávali jsme ve 4:45, taxi bylo přistaveno o půl šesté a tradá na letiště. Dokonce jsme se vešli se všemi kufry..! :o) Mimochodem - největší kufr vážil přesně 22,6 kg (povoleno je 23 kg), ale já si myslím, že podstatnou část váhy obstarala ta fólie, kterou jsme si nechali rozpadající se kufr obalit. :o) Tehdy jsme viděli zavazadla naposled, nicméně naděje, že se ve zdraví v LA setkáme, stále trvá...
Michalovy novinky - toalety v prostoru B10 mají nedostatečnou kapacitu, zato u B5 byl v celým prostoru úplně sám! (Chtěl se s tímto zážitkem podělit.)
Už jsme viděli na parkovišti stroj, který nás má dostat do Londýna, ale kluci tvrdí, že s takovou malou šunkou nikam neletí. Jakoby jim zbývalo něco jinýho. :oD (WiFi nakonec nefungovala a text nešlo nahrát na blog. Napravím hned, jak to bude možný.)

Let byl klidnej, přestože pilotovala škaredá britská blondýna. Ale snack, co jsme dostali by se dal omluvit jen v případě opravdu velkého hladu.

Londýn 11:15 (místního času)

...a účes stále drží!

V místní duty free parfumerii jsme se pořádně navoněli na cestu, přecejen 11 hodin bez sprchy bude určitě znát. Celní kontrola proběhla docela hladce, pískala jsem jen já, ale po bližší prohlídce letištní paní nic nenašla. Koukáme na parkoviště boeingů 747, který jsou fakt veliký a vyhlížíme ten náš. Zhruba za půl hodiny by nás měli pustit do letadla. Je tu docela cvrkot – zhruba každou minutu nějaké jumbo startuje.

LA 19:25 (místního času)

... a účes? Jakej sakra účes?!

Let přes Atlantik:

Při nástupu do letadla procházíme 1. třídou a mlsně koukáme na prostor u každýho sedadla, jsou to vlastně nízkou přepážkou oddělený boxy. Pokračujeme za závěs do našeho sektoru, kterej Michal nazval „sockotřídou". Sice jsou v každé řadě 3+4+3 sedadla, ale prostoru na nohy je míň než v malým Airbusu, kterým jsme letěli z Prahy, sedačky jsou nejspíš i užší, čalounění očividně zažilo hodně pasažérů a úložná kapsa na opěradle sedadla před místem u uličky je z půlky utržená. Usadíme se a zhruba půl hodiny popojíždíme po bočních ranvejích, čekajíc na povolení ke startu: Až konečně vzlítáme. Radek sedí u okýnka a průběžně sleduje, co se děje venku a příležitostně fotí (třeba nejnověj a největší letadlo Fly Emirates  Airbus A380-800). Michal u letušáka reklamuje blikající displej a zkouší funkce všech tlačítek, na který dosáhne. Před náma, za náma i kolem nás je banda francouzů všech věkových kategorií, kteří se celej let chovají, jako by jim to tam patřilo (např. si hlasitě sdělují pocity přes několik řad, i do kříže).  Navíc anglicky neumí ani kváknout a nechápou ani základní ovládání přiložených sluchátek.

Je před námi 11 hodin letu, takže je super, že je na palubě dost možností, jak se zabavit. Na displejích, který jsou v opěradlech sedadel před náma, je možnost volby mezi sledováním letu - různě podrobný mapy, kde se letadýlko zrovna nachází, aktuální údaje o letové výšce (max 11580m) a rychlosti (max. 985km/hod), teplotě venku, síle protivětru, zbývající vzdálenost do cíle a odpočítávání času letu. Pak je možnost vybrat si mezi audio a video programem. Audio nabízí výběr z několika žánrů od mluvenýho slova, přes operu, pop a rock až po radiostanice typu BBC (co taky jinýho v British Airways). Video pak filmy a TV pořady. Takže kromě kluků, žabožroutů a letušáků mi dělají skvělou společnost pánové Buddy Holly, Bobby Vee, Neil Sedaka, Jerry Lee Lewis, Elvis Presley, Jimi Hendrix nebo Who. První půlka letu ubíhá docela rychle, čemuž pomáhá i chutný a vydatný jídlo - kuřecí s rajčatovou omáčkou a zeleninou s těstovinama (já a Michal) ańebo mletý hovězí se zeleninou a bramborovou kaší (Radek). Pití je naštěstí taky dost a není problém si říct o další (třeba víno). Nejdřív letíme na sever přes britský ostrovy, pak to stáčíme na Island, Grónsko a Kanadu obloukem na jih. Moc se toho pozorovat nedá, protože přecejen nějaká menší oblačnost je. Jen nad širým oceánem je nebe bez mráčku, ale to zas pod náma není nic zajímavýho. Navíc skoro celou dobu pralo do okýnek slunko, takže jsme měli zataženou roletku. Zhruba v půlce letu dáme pár her Člověče nezlob se, což nám i s hledáním kostky a hracích figurek v útrobách sedadla ukrojí další hodinu. Radek vyhrál, co mohl. Pokoušíme se pospávat, ale moc nám to nejde. Asi 1,5 hodiny před plánovaným přistáním nám donesou sendviče, který se ovšem co do chutnosti nedají srovnat s tím, co jsme obdrželi po cestě z Prahy. Sotva dožvýkáme poslední sousto, už nám letušák hlásí, že se máme nachystat na vyplnění 2 dotazníků pro imigrační a celní účely, což je pro frantíky gordický uzel. Trochu jim pomáhá jejich vedoucí zájezdu, kterej vypadá jak Martin Maxa po 10-ti letech (prostě "Le Max").

Do LA přes počáteční zpoždění přilítáme o 20 minut dříve. Ale stejně zas čekáme na ploše a ještě dalších několik desítek minut v letadle, než vylezou rozpištěnci z 1. a business třídy a taky žabožrouti, kteří dobrou půlhodinu blokují všechny uličky naší sekce. Východ je pochopitelně jen jeden.

Dlouhými koridory se dostáváme k imigračním úředníkům. Původní plány, že k okýnku přistoupíme všichni najednou, vzhledem ke společnýmu plánu cesty, berou rychle za své, když jako první je zavolán Michal a my s Radkem musíme čekat. Naštěstí varuje úředníka, že patříme k sobě a že si s námi anglicky moc nepokecá. Počáteční obavy se ale naštěstí nenaplnily, protože kontrola proběhla naprosto hladce – snímnutí prstů, fotečka, pár úsměvů a pokusů o dialog - enjoy! Valíme pro kufry. Radek ve schizofrenní chvilce při balení vymyslel, že pokud by byl se zavazadlama problém, bude lepší alespoň základní oblečení rozdělit do 2 tašek. Takže máme jistotu, že i kdyby včas dorazila jen polovina báglů, nebudeme těch pár dní běhat ve stejných hadrech. Čekáme sice dlouho, přijdu o úchyt na kufru, mám natrženou kabelu a Radek zip, ale všechno nakonec dorazilo a vyrážíme vstříc Říši pohádek. Teď jsme tedy opravdu na území spojených států.

Venku po krátkém přemlouvání odjíždíme taxíkem k hotelu. Řidič je nějakej africkej černoch a evidentně jsme to nejhorší rito, co ho za poslední týden potkalo. Snažil se nás zbavit už před nástupem („Tamhle máte autobus, co vás zaveze k hotelu!“), ale místní posluhovačka, která má na letištním parkovišti na starosti odbavování cestujících taxíky, byla nekompromisní. My ostatně taky – přece se s těma báglama nebudeme tahat do autobusu, kterej navíc vyjde na skoro stejný peníze, jako taxi. Černoch jede, jak kdyby nás chtěl zabít, ale možná to není úplně jeho chyba, protože ostatní řidiči jezdí úplně stejně šíleně – plný čáry jsou tu asi jen kvůli estetickýmu zážitku z grafickýho designu, blinkry sice výrobce do auta dodává, ale to neznamená, že by se měly používat, zato klakson máme všichni. Ani ne za 10 minut nás naštěstí už vysazuje před hotelem a neochotně pomáhá vydělat zavazadla z kufru. Jeho neochotu totálně smazává okamžitě příchozí pikolík z hotelu, který ihned volá pohůnka na odvoz kufrů. Vypadá to jak z nějakýho filmu – ani se báglů nedotkneme a už nás vede k recepci, uctivý přivítání, ano – rezervace je v pořádku, pokoj 608, 6. patro, k výtahu vás dovede portýr. Hotel je krásnej, chodby čistý, prostorný, to samý pokoj. Napotřetí se Michalovi podaří odemčít dveře svěřenou kartou. Sprcha, leháro, plochá televize, klimatizace, výhled na přistávající letadla,... K dispozici je hotelový bazén (malej, ale šikovnej), vířivka a posilovna.

Podle Michala musíme ined po příjezdu zažít něco echt americkýho, takže se stavujeme naproti přes silnici do Burger Kinga. Co k tomu říct? Nebylo to špatný, přežít se na tom dá, ale nechtěla bych se tak stravovat celej měsíc.

Snídaně není v ceně, takže se po očistě vydáváme na malou procházku. Kolem těch několika bloků to nebylo až tak krátký, na místní poměry však téměř maraton, protože cestou jsme potkali jen asi 5 chodců, z toho 2 holky 2x. :o) Tady evidentně nikdo neudělá žádnej krok navíc. Kupujeme něco malýho do ledničky na zítřejší ráno a vracíme se na pokoj.

Amerika podle zážitků z posledních 3 hodin:

Já jsem pořád hodně mimo, bylo toho fakt hodně, ale kluci jsou nadšení. Celá procházka se skládala z výkřiků jako „Tyjo, viděls toho Dodge?! Ty vole, to je kára!“ Jen značky a typy se měnily. Slibují, že je to za pár dnů přejde, protože vyčerpají možnosti. Tak doufám. Já jsem unešená z toho, že tu podél silnic rostou stromkový oleandry všech barev, yuky, kvetou strelicie a bougainvilley a trávníky jsou hustý a sestřižený jak koberec.

Michal: My jsme v Los Angeles – to je neuvěřitelný! Amerika, bejby...

Už tu hodinu usínám – je 20:55 (v ČR sobota 6 ráno) a jsem 25 hodin vzhůru. Kluci už chrní. Není co dodat.


Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: