Final destination - Bogota

Trip Start Feb 25, 2012
1
53
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Colombia  ,
Saturday, August 11, 2012

English translation is below

CZ: Cílová destinace. Konec dlouhé pouti. Na Bogotu jsme měli jen poslední dva dny před odletem do LA. Byly ale hodně zajímavé, a moc jsme si je užili. Hlavně proto, že jsme přes couchsurfing dostali pozvání od Valerie a Oscara, ekvádorského páru v našich letech žijících v Bogotě, a mohli jsme u nich tři noci zůstat. Byli strašně fajn. Hostili nás skvěle. Vařilo se, jedlo, pilo, slavili jsme Romčiny narozeniny, a bylo zkrátka veselo. Bydleli jsme u nich přes víkend, takže měli čas se nám věnovat. Přes týden by to asi moc nešlo. Oba jsou velice vytíženi jejich prací, Oscar pracuje jako softwarový inženýr, Valerie jako redaktorka největšího informačního portálu v Kolumbii. Oba mluví velmi slušnou angličtinou, takže komunikace rozhodně nevázla, jako by tomu asi bylo v případě, kdybychom byli odkázáni na naši neslavnou španělštinu. Oba odešli z Ekvádoru do Bogoty za prací a lepším živobytím. I tak není život v Kolumbii asi úpně snadný. Ceny jsou v poměru k platům poměrně vysoké, a člověk se tu musí asi docela ohánět, pokud se chce mít relativně dobře. Bogota, zdá se, trpí problémy typickými pro velkoměsta. Chudých na ulíci, žebráků, a prodejců, co žijí ze dne na den, je tu vidět docela hodně. A přitom se nade všemi těmi lidmi tyčí obří prosklené mrakodrapy finanční a obchodní čtvrtě skoro jako někde na Manhattanu v New Yorku.

V sobotu jsme všichni čtyři vyrazili na výhlidku Monserat, 450 metrů vysoký kopec nad městem, a poté navštivili dům, kde nějaký čas pobýval Simon Bolivar, jedna z nejvýznamnějších postav celých jihoamerických dějin. Byl to hrdina, osvoboditel, neohrožený bojovník za nezávislost jihoamerických zemí od nadvlády španělů.

Bogota je téměř 9 milionové velkoměsto nacházející se v geografickém středu země, a tak jako La Paz v Bolívii anebo Quito v Ekvádoru, Bogota leží ve vysoké nadmořské výšce 2600 metrů. Díky tomu je zde příjemná teplota, celoroční průměr kolem 14 stupňů. Hodně tu však prší. To jsme zaznamenali okamžitě. Prakticky každý den alespoň na chvíli sprchlo, a během celého dne to vypadalo na déšť, krom pár okamžiků sluníčka.

Krom zmíněné vyhlídky a domu Simona Bolivara město nabízí ke shlédnutí spoustu kostelů, katedrál, několik ulic s hezky zdobenými kolumbijskými domy a velkým náměstím s přezidentským palácem. Bogota určitě stojí za návštěvu, ale po dvou dnech tu má člověk pocit, že viděl asi vše, a nic extra tu k objevení navíc nebude. Možná stojí za zmínku ještě obrovský městský park Simona Bolivara (jak jinak, napříč Jižní Amerikou jsme se s tímto jménem setkávali, kde jsme se hnuli), kam jsme se vydali v neděli ráno, kdy nám Valerie a Oscar půjčili kola. Cyklistika je v kolumbii po fotbale určitě sport číslo jedna. Města i venkov tu prázdí sportovní cyklisté jako o závod.

V parku se však na kole nedalo místy skoro ani hnout. Neuvědomili jsme si, že neděle je den, kdy se celá 9 miliónová Bogota sebere, a jde si hrát do parku. No a k tomu dva Češi na kolechJ Myslím, že národním sportem Kolumbie není ani fotbal ani cyklistika, ale prostě pouštění draka. Tuto aktivitu jsme ve velkém zaznamenali již v Ekvádoru. Tady to byla hotová mánie. S drakem ve vzduchu tu blbnul úplně každý. Dlouhé bílé šppagáty tu protínali oblohu i zemi, kam se člověk podíval. Mnoho lidí se spíš bavilo-zápolilo tím, že rozmotávali své draky zamuchlané s jinými. Při jízdě na kole jim člověk rval špagáty sebou, a nejednou se na nich málem oběsil. Ale byla sranda. Nikdo tu nenadává, nevyhrožuje, všichni jsou v klidu. Je přece neděle, den volna, co by se stresovali nad jedním rozbitým drakem, nebo oběšeným cyklistou.

Nedělní odpoledne jsme strávili prohlídkou muzea zlata, které obsahuje největší sbírku nejen zlatých ale i jiných kovových ručně vyráběných předmětů na světě. A také pivkem na tržnici pěkně po česku u obří obrazovky při přenosu závěrečných ceremonií olympijský her v Londýně. Po česku proto, že jsme si dali sraz s Bárou, Matějem, Petrem a Jitkou z Brna, těch samých Čechů, co jsme potkali před několika dny v Tyroně u Karibiku. Popravdě, popíjeli jsme zde už druhý den. V sobotu jsme se nalévali pivem v tom samém složení na to samém místě. A bylo nám fajnJ

Večer jsme, tak jako už třetí den, pokračovali na bytě u Valerie a Oscara, pilo se víno, pivo, byl i dort k Romčiným narozeninám, a také výměna dárků. Vína jsme od Argentiny a Chile moc nevypili, takže tady jsme si to bohatě vynahradiliJ Lepší zakončení půl ročního cestování jsme nemohli mít.

Valerie a Oscar byli parádní hostitelé, lepší couchsurfing jsme si snad ani nemohli přát. Oba také moc rádi cestují, a Česká republika je vysoko na jejich seznamu zemí, kam se v budoucnu chystají. Velice rádi jsme jim slíbili, že ať už budeme jednou v ČR bydlet kdekoliv, naše dvěře budou pro ně vždy otevřeny dokořán…

Probudili jsme se do posledního našeho rána v Jižní Americe, koukneme z okna, a … prší… Bogota, celá Jižní Amerika pláče, že ji opouštíme. To sámé jsme měli i v La Paz v Bolívii. Po dvou týdnech bez jediného mráčku na nebi, se celé La Paz rozpršelo, když jsme odjížděli.

Cesta na letiště byla rutina, checking a imigrační už ani tak ne. Bylo to tu trochu zvláštní tím, kolika různými kontrolami navíc tu člověk musel projít, a jaké všechny otázky zodpovědět. Mimoto, že se nás vyptávali na typické otázky, kam letíme, odkud sme atd, tak přišlo mnoho takových jako třeba, kdo nám balil batoh, kdy a kde jsme si ho balili, jestli u toho někdo byl, kolik máme peněz, kde jsme v Jižní Americe všude byli, kde jsme nato vzali peníze. Jaktože si letíme ještě do USA, a nevracíme se hned zpět do Evropy, kde jsme sebrali tolik peněz, že můžeme ještě jet do USA, a tak dále a tak dále. Zrpvu jsme nechápali, o co jim jde, a začali mít obavy, že je s námi něco v nepořádku. Záhy jsme však pochopili, že jsou to prostě jen otázky, které tu na letišti kladou. Všech těch kontrol jsme měli už po krk, že sme tu jednu poslední lstivě obešli, a přestože každý musel otevřít a nechat kompletně prohlídnout příruční zavazadla, my tomu lišácky unikli. Tak i tak nám u skenru sebrali jeden drahocenný suvenýr z KolumbiiL Šmejdi. Přitom ten samý se prodával jen o pár metrů dál v bezcelní zóně! Má to logiku? Šel jsem se za tím boříkem od skenru hádat, proč nám to sebral, když si ten samý můžu tamhle za rohem koupit. V klidu mi odpověděl, že to lidsky samozřejmě logiku nemá, ale bohužel můj suvenýr, ač naprosto stejný jako ten v bezcelní zoně, není certifikovaný pro palubu letadla. Hmm. Kdyby chtěl, mohl přimhouřit oko, a klidně nás s ním pustit. Mám vždy v živé paměti, jak nás tenkrát na letišti v Praze pustili klidně do letadla se stanem, ve kterém jsme si klidně zapomněli přibalené dvaceticentimetrové ostré skoby a dokonce i stovkáče hřebíky, s kterýma by člověk probodal půl posádky. Na skenru to viděli, museli jsme je vytáhnout, prohlíželi si je, dali nám poučení, že to na palubu rozhodně nepatří, ale klidně nás s tím borec pustil dál. Jen suše utrousil, že v Londýně nám to určitě neprojde. Tam si toho však na skenru před cestou do Kanady ani nevšimli, takže jsme klidně tehdá cestovali se stovkáčama hřebíkama a ostrýma skobama v letadle přes Atlantik! Tuto story nám nikdo ani nevěří. Nedivím se. Obsluha skenru je však jen a jen člověk. Po této zkušenosti se vůbec nedivím zprávam o tom, že někdo prošel letištní kontrolou se zbraní. My dokázali tenkrát úplně to samé, ač né záměrně. No a pak vám tu v Bogotě vyhodí trapný suvenýr, který je nebezpečný asi tak jako babiččiny papuče.

Závěrečné shrnutí o cestě napříč Jižní Amerikou přijde v dalším posledním blogu, tady už nato není prostor.

EN: Final destination. End of our long journey. In Bogota, we had only last two days prior to departure to LA. But these two days were very interesting, and we really enjoyed them. Mainly because we got CouchSurfing invitation from Valeria and Oscar, the Ecuadorian couple living in Bogota, and we could stay three nights by them. They were very nice, hosted us very well. We also celebrated Romča´s birthday and overall we had just fun. We stayed with them over the weekend, so they had time for us. It would not be possible during the week. Both are very busy with their work, Oscar works as a software engineer, Valerie as editor in the busiest news portal in Colombia. They both speak very good English, so communication worked well, as would not have been probably in the case if we were to rely on our poor Spanish. Both moved from Ecuador to Bogota for better work living. Even so, there is no easy life in Colombia. Prices are quite high related to average wage. Bogota seems to suffer from a lot of problems typical for the city. There are quite a lot poor people and beggars to see everyday on the street. And above all these street people tower giant glass skyscrapers  of financial and business centre, as almost in Manhattan in New York.

On Saturday we went with them to Monserat, 450 meters high hill above the town with great 360° view around, and then visited the house of Simon Bolivar, one of the most important figures throughout Latin American history. He was a hero, a liberator, a fearless fighter for the independence of South American countries from the domination of Spaniards.

Bogota is almost 9 million city located in the geographical center of the country, and like La Paz in Bolivia or Ecuador in Quito, Bogota lies in the high altitude of 2600 meters. It makes this place with pleasant temperature, annual average around 14 degrees. However, there is a lot of rain. We noticed that immediately. Virtually every day rained at least for a while, and during the day it looked all the time rainy, except few moments of sunshine.

In addition of Monserat and the house of Simon Bolivar city offers a lot of churches, cathedrals, several nicely decorated streets with Colombian houses and a large square with Presidential Palace. Bogota is definitely worth a visit, but after two days that one has the feeling that he had seen about everything and there is nothing extra in addition to be discovered here. It might be worth mentioning a huge city park of Simon Bolivar, where we biked on Sunday morning, when Valerie and Oscar lent us bikes. Cycling is after soccer definitely the number one sport in Colombia.

The park, however, was hardly bikeable. We did not realize that Sunday is the day when the whole 9 million Bogota goes to play in the park here. Well, plus two Czechs and the bikeJ I think in Colombia is not the national sport football or cycling, but just flying a kite. This activity we already observed in Ecuador. Here it seems to be mania. Alost everybody had a kite and tried it to fly on the long line.

Sunday afternoon we visited gold museum, which contains the largest collection of gold but also other metal hand-made objects in the world. And a beer at the market at the giant screen during the closing ceremony of Olympic Games in London. We shared this with Bara, Matej, Peter and Jitka from Brno, the same Czechs who we met a few days ago in Tyrone in the Caribbean. In fact, we had a  beer here with them on Saturday too.

Later on we had good wine with Oscar a Valeria in their apartment, we celebrated Romča´s birthday, and exchanged some gifts. We did not drink much wine since Argentina and Chile, so we really like to have some hereJ We could not have been better end of our travel in South America for us.

Valerie and Oscar were great hosts, we could hardly have had better CouchSurfing experience. They like traveling too, and Czech is high on their list of countries where they want to go in the future. Very glad we promised them that wherever we will be living in Czech, our doors are always open for them ...

Journey to the airport was routine, checking and immigration not really. There was a bit special checks, and quite a lot questions to answer. At the last check before boarding a plane eryone had to completely open boarding luggage and show belongings. We luckily escaped this control. Either way, the previous scanner check took us a precious souvenir from ColombiaJ Crap. The same souvenir was being sold just a few meters farther in the duty free zone! Is this logical? I went back to security  to tell them that. The guy replied that of course it does not have any logic, but unfortunately my souvenir, although exactly the same as that in a duty free zone, is not certified for boarding the plane. Hmm. If he would like to be nice, he could simply let us go with our souvenir. I always remember our incredible story while flying into Canada more than a year ago when we forgot long sharp claws and even nails in our packed tent and were due to board a plane with that. Securitiy in Prague airport disvovered that, we had to take it out, security staff looked at them, they gave us the lesson about how dangerous it might be, but after short talk they let as board the plane with that! They just said, that we certainly won´t pass London airport with that. There, however, the scanner did not find anything strange in our bag prior traveling to Canada, so we simply traveled over Atlantic with huge sharp crawls and nails on board! Nobody believes us this story! I'm not surprised. After this experience I am not surprised at all by news that someone passed security checking and boarded plane with gun. We managed exactly the same, though not intentionally. And then we lost embarrassing souvenir in Bogota, which is about as dangerous as my grandmother´s slippers.

The last blog concluding remarks about our whole travel across South America will come next.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: