Adios Ecuador!

Trip Start Feb 25, 2012
1
47
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Ecuador  ,
Tuesday, July 24, 2012

English translation is below


CZ:
Poslední místo v Ekvádoru, které jsme ještě stihli navštívit před naší další cestou na sever do Kolumbie, bylo Mindo. Malá usedlost ležící vysoko v horském deštném lese plném divoké vegetace a jedno z nejlepších míst na pozorování ptactva. Bylo nejprve nutno se dopravit na autobusové nádraží na severním okraji Quita. Hromadná doprava zde však doslova kolabuje. Quito je názorná ukázka toho, co se stane, když obřímu velkoměstu chybí podzemní dráha metra (jsou již plány na zbudování). Město od jihu na sever brázdí trolejbusy a busy, které jezdí nepřetržitě v hromadné koloně. Jeden za druhým nalepeni na sebe. Kdyby je všechny zapřáhli do dlouhého vlaku s jednou silnou lokomotivou vepředu, efekt by byl stejný, a alespoň by ušetřili za palivo a řidiče. Tak i tak jsou všechny hromadné dopravní prostředky nacpané k prasknutí. Jízda přes celé město je tedy opravdu na dlouho, a chce to silné nervy, které já nikdy nemám.
Na nádraží už jsme seděli v buse, připraveni vyrazit směr Mindo, které leží 2 hodiny jízdy od Quita, když v tom Romča, dívajíce se z okna autobusu ven, skoro zakřičela úžasem. Nemohla uvěřit, koho venku právě spatřila! Byl to Matt a Laura, americký pár z Texasu, se kterými jsme se potkali téměř před 5 měsíci na samotném jihu Jižní Ameriky v Patagonském národním parku Tores del Paine! Nastupovali do stejného busu. Nemohli jsme uvěřit svým očím, tak jako oni nemohli uvěřit svým! Setkání bylo velkolepé. Celou cestu do Minda jsme se nemohli navzájem vypovídat o všech svých dosavadních zážitcích. Oni jich měli spousty, my samozřejmě také.

V Mindo jsme se společně vydali ubytovat do jednoho hostelu. Doprovázela nás ještě kanadsko-korejská dívčina Pam, která s Mattem a Lorou cestovala od jihu Ekvádoru. Společně jsme se vydali na oběd a posléze na adrenalinovou aktivitu zvanou tubing. Ani jsme nevěděli, že se tu něco takového nabízí, ale Matt s Lorou o tom básnili už v buse, a že to musíme jít prostě vyzkoušet. Jsme pro každou špatnost, takže se šlo na to. Na ulici jsme si přes pár místních lidí domluvili 5 hodinový výlet, z toho 3 hodiny se mělo strávit na řece. Jednoduše řečeno tubing je jedná velká šílenost s gumovým kolem na divoké řece. Byli jsme dopraveni jeepem na řeku, nasedli na obří splět několika gumových duší od náklaďáku a v doprovodu dvou bláznivých „kormidelníků" tohoto monstra jsme sedíce v těchto gumách, sjíždělí divokou vodu. Třikrát v životě už jsme byli na raftu, pokaždé to byla šílená jízda, ale tohle bylo snad ještě šílenější! Toto gumové plavidlo je totiž prakticky neovladatelné a jede si, kam se mu zachce. Jediná možnost jak tomu udávat nějaký směr byla na našich průvodcích. Ti, navlečeni do vysokých holínek, svýma nohama odráželi náš „gumový člun" od skalisek a břehů, a občas se museli nořit i celým tělem do vody, aby tomu pomohli se hnout žádaným směrem. Velkou výhodou Tubingu je, že se dají sjíždět i úseky řek, které by byly mělké pro jakékoliv jiné plavidlo. Stačí 10 cm vody plné kamenní a tato jezdící guma nesoucí 7 lidí si s tím hravě poradí. Občas jsme se někde zasekli a museli vystoupit a gumu přes skaliskapřehodit, avšak ve většině případů jsme si užívali ďábelskou jízdu plnou peřejí. Je pozoruhodné, jak je to gumové monstrum, když je zatížené více lidmi, na vodě stabilní, a dá se s ním projet prakticky to, co by bylo možné na raftu. Je to celé jenom mnohem šílenější, protože každá peřej, která by byla na raftu nuda, je tady velkým zážitkem. Guma na vodě neustále rotuje a dělá si prostě, co chce. Ani jsme moc nestíhali sledovat okolí řeky, které bylo mimochodem báječné. Kdyby člověk netušil, kde je, naznal by, že jede někde po řece v Amazonii, anebo se ocitnul v době pravěkých příšer. Mindo je jedno z posledních míst v Ekvádoru, kde se hojně zachoval původní horský deštný les.

Na druhý den jsme měli domluvené pozorování ptactva. Museli jsme kvůli tomu vstávat velice brzy. Mladý průvodce, asi v našich letech, s obřím teleskopem na rameni už nás čekal a společně jsme vyrazili na tříhodinový výlet do kopců. Pozorování ptactva je tu jedno z nejlepších v zemi. Pravdou je, že bez vedení zkušeného pozorovatele by člověk neviděl ani prd. Vždy jsem si myslel, že mám celkem dobrý zrak (v porovnání s Romčou, která je někdy slepá jako patron:-)), tady jsem se ale přesvědčil, že jsem v porovnání s těmito profesionálními pozorovateli-lovci slepý, tak jako všichni ostatní turisté. Bylo až k neuvěření, kde všude oni dokážou něco spatřit a následně zaměřit jejich dalekohled. My vždy tupě zírali do míst, kde se nám v teleskopu zobrazil nádherný ptáček, ale svýmá očima jsme neviděli nic. Někdy jsme dokonce měli problém najít hledanou kořist v dalekohledu, který přibližuje několikanásobně, přitom náš průvodce jej musel prvně spatřit a najít očima bez dalekohledu. Neuvěřitelné! Naprosto neuvěřitelné! Tito lidé jsou skutečně odchováni v divoké přírodě a jejich jedinou starostí a náplní bylo po dlouhá léta pozorování přírody. Náš průvodce nám vyprávěl, jak se k pozorování dostal on. Již jako malý klučina byl společně s jeho bratrem brán na lov jeho dědečkem, lovcem. Naučil se tak lovu divoké zvěře. Při lovu se sleduje a naslouchá i ptactvo. Získal tak mimořádné zkušenosti a dnes se věnuje již jen pozorování ptactva. Od lovu již upustil. Fota jsme bohužel žádná mimořádná nepořídili, neboť většinu ptactva jsme pozorovali přes teleskop a pořízení fota bylo obtížné. Navíc v bujné vegetaci je nesnadné něco fotit. Nádherní byly zejména tukani, které jsme naháněli po lese tak dlouho, až se je podařilo spatřit. Tukany jsme již měli možnost spatřit před několika měsíci v brazilském Pantanalu. Zde však byli jinak zbarveni, více do žluta, a menšího vzrůstu.

Po pozorování jsme se já s Romčou vydali zpět do vesnice, zatímco Matt, Laura a Pam se šli ještě podívat na několik místních vodopádů. Oni zůstávali ještě jednu noc, tak měli více času. My bohužel ne, a potřebovali jsme se vrátit do Quito, abychom druhý den už mohli odjet do Kolumbie. Chtěli jsme ještě dole ve vesnici navštívit motýli farmu, tak jsme dali přednost motýlům před vodopády. Vodopádů jsme všude viděli víc než dost.

Motýli farma stála zato. Chovají zde na 25 druhů motýlů v celkovém počtu asi 3000 motýlů. Zajímavé bylo pozorovat motýly, jak se zrovna klubou ze svých kukel. Taková podívaná se člověku v přírodě jen tak nepoštěstí.

Odpoledne jsme si skočili na oběd a vydali se na bus. Matt, Laura a Pam nás ještě stihli odchytnout na nádraží, akorát vraceli od vodopádů. Rozloučili jsme se a naznali, že se asi nevidíme naposledy v životě. Když už nás potkala taková náhoda, že jsme se setkali na jednom jediném místě ve stejný čas na tak obřím kontinentě jako je Jižní Amerika, není přece možné, aby se nám cesty nezkřížily v životě znovu.Čím více cestujeme, tím více máme Američany jako lidi v oblibě. Jsou to vážně super společnící na cesty. Na nic si nehrají, jsou upřímní, kamarádští, je s nimi sranda, a dokážou všichni, bez rozdílu, trousit ty nejúžasnější vtipy a fóry na jejich americkou-světovou politiku. My již dávno víme, že na pomluvách o Američanech, které se vinou celou Evropu, není prakticky nic pravdy. Oni jsou zcela jiní, než se o nich u nás doma všeobecně smýšlí.

V Quito jsme přespali jednu noc, ráno se rozloučili s moc milým panem domácím, který nám po dobu našeho pobytu sloužil i jako kancelář informací o městě a všech autobusových spojích, a vydali se opět šílenou hromadnou dopravou chytnout bus na hranice. S plnou bagáži to bylo tentokrát zajímavé. Museli jsme si nechat několik trolejbůsů ujet, neboť byly nacpané tak, že by nás lidé s našimi batohy ušlapali. Bus do města Tulcan jel 5 hodin. Poté jsme museli taxíkem na hranice, vyřidili všechny formality a byli jsme v Kolumbii…

Ekvádor pod čarou:

Úžasná země. Není co dodávat. Tolik variací přírody a klimatu jako tady, jsme nikde jinde neviděli. Během jednodenní dlouhé jízdy busem tu má člověk možnost překročit čtyři vegetační pásma, od suchého pobřežního lesa, přes horský deštný les, vysokohorské andské klima plné aktivních sopek, až po amazonský prales. Ëkvádor nás překvapil svoji vyspělostí a modernizací. Zdaleka to není zaostalá země, jak se o ní v mnohých psaných zdrojích 10 let starých píše. To už není dávno pravda. Například silniční siť tu mají rozhodně v lepším stavu než u nás doma. Parádní však je, že ceny všech komodit jsou stále nízké, a Ekvádor je tak velice levnou zemí. Vše se asi odvíjí od ceny benzínu, který je tu vůbec nejnižší, jaký jsme kdy kde zažili. Diesel tu vychází na cca 5 kč na litr. Lidé jsou, tak jako všude jinde v Jižní Americe, úplně v pohodě, a krom jedné nepříjemné potyčky s bandou mlaďochů v Quito, jsme s nikým žádné problémy neměli. Tak moc bychom si přáli mít více čas a v této zemi strávit mnohem delší dobu. Stálo by to jistě zato.

EN:Last place in Ecuador, what we still managed to visit before our next travel to Colombia, was Mindo, small settlement situated high in the mountain rain forest full of wild vegetation and one of the best places for birdwatching. Firstlywe needed to get to the bus station on the northern edge of Quito. Public transport literally collaps here. Quito exactly shows of what happens when a big city lacks underground metro. Trolley buses and buses run continuously up and down the city, one by one, sticking to themselves. Either way, all public transport is totally overcrowded all the time.
At the station we were sitting in the bus, ready to leave for Mindo, situated 2 hours drive away. While Romča was looking out of the window, she almost screamed in astonishment. She could not believe who was just out there! It was Matt and Laura, an American couple from Texas, who we met  5 months ago at the very south of South America's Patagonian National Park Torres del Paine. They were boardering the same bus. We could not believe our eyes, as they could not believe their! The meeting was spectacular. We had very life talk over whole bus about everything what we exprecienced since we split in Patagonia. They had a lot of experience, as well as we had.
In Mindo we went together to accommodate ourself. We were more accompanied by Canadian-Korean girl Pam, who had traveled with Matt and Laura since south Ecuador. Later we had lunch and then went for adrenalin activity called Tubing. We did not know about Tubing here, but Matt and Lauro talked about that already in the bus, so we were all excited to try it. We got good deal for 5 hour trip, of which 3 hours should be spent on the river. Simply, tubing is one big crazy runon fast river sitting onrounded rubber. We were accompanied by two guides who controlled the ride by their legs and whole their bodies. We have been rafting three times in our life already, each time it was a crazy ride, but this was one maybe even crazier! Tubing has great advantage that it can be virtually doneon shallow stretches of river where no other vessel would be able to run. Sometimes we got stuck somewhere and had to get out and pushed our rubber over rocks, but in most cases, we enjoyed the devil ride full of rapids. It is remarkable how this rubber monster is stable on watter, when carries more people, and can ride practically the same streches as the raft can. It's just a bit crazier, because each rapids that would be boring on raft, is great moment while tubing. We hardly could have time to watch the scenery around, which was by the way wonderful. If one did not know where he is, would think that goes somewhere along the river in the Amazon, or is found at the time of prehistoric monsters. Mindo is one of the last places in Ecuador, where original cloud forest remained.
For next day we had arranged birdwatching. We had to get up for it very early. Young guide about in our age with a giant telescope on the shoulder was awaiting us and we went on a three-hour trip into the hills. Birdwatching is one of the best in the country here. The truth is that without the guidance of an experienced observer we would not see anything. I always thought I had pretty good vision (compared to Romča, she is sometimes like blind:-)), but here I was convinced that I am compared these professional hunters-observer blind, like all the others tourists. It was almost unbelievable, where ever they can spot something and then focus their binoculars on it. We were always staring blankly into the places where he pointed telescope to see some colourful bird, but our eyes did not see anything. Sometimes we even had trouble finda searched bird by telescope, while our guide had first seen it and find without a telescope. Unbelievable! Absolutely incredible! These people are actually bred in the wild and their only concern for many years was the observation of nature. Our guide told us how he got this experience. As a little boy he was taken by his grandfather for hunting.While hunting they also observe and listen birds. He got extraordinary experience and now uses it as a birdwatching guide. We also spot some Toucans, which we saw already several months ago in the Brazilian Pantanal. However, brazilian toucans were in different colors, more in red, and bigger in size.
After observation, me and Romča headed back to the village, while Matt, Laura andPam went more deeper into the hills to see few local waterfalls. They stayed one night more, so they had more time. Unfortunately, we did not and we needed to go back to Quito, as the second day we wanted to cross  to Colombia. Down in village we went to visit the butterfly farm, so we prefered butterflies to waterfalls. Butterfly farm was worth it. They bred here 25 species of butterflies in total number of 3000 butterflies.

Later in the afternoon, we had quick lunch and headed for the bus. Matt, Laura and Pam still managed to meet us at the station, just coming back from the waterfalls.
In Quito we stayed one night, and in the morning travelled firstly by crazy public transport to the nothern bus terminal. With a bigger baggage that was an adventure this time. We had to miss few trolley buses, because they were so stuffed that was no possible to get in themwith our backpacks. Bus to the city of Tulcan drove then 5 hours. Then we had to taxi to the border, and accomplish all formalities before we stepped into Colombia for the first time...


Few words about Ecuador:
Amazing country. Needlessto say anything more. So many variations of nature and climate as is found here, we have not seen anywhere else. During the long day bus ride one can cross four vegetation zones, ranging from dry coastal forest, through the mountainous rain forest, high Andean climate full of active volcanoes, to the Amazon forest. Ecuador surprised us how is it developted country. By far this is not poor country, as is described by manywritten sources 10 years old. That's no true any more. For example, the road network is definitely in better condition than inmany European countries. Excelent is,that prices of all commodities are still low, and Ecuador is very cheap country. It all depends on gasoline prices, which is the lowest we've ever experienced anywhere so far. Diesel costs here roughly about 20 euro cents per liter. People, like everywhere else in South America, are totally cool, and except one bad incident with bunch of teenagers in Quito, we never had any problem. We would like to have more time for this country and spend much longer. It would certainly be worthwhile.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: