Quilotoa Loop, Cotopaxi and market in Saquisili

Trip Start Feb 25, 2012
1
45
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Ecuador  , Cotopaxi,
Tuesday, July 17, 2012

English translation is below

CZ: Z Amazonie zase hopem zpět do hor. Lítáme tu v Ekvádoru z jednoho vegetačního pásma do druhého. Naštěstí je Ekvádor poměrně malá země. Avšak jen v měřítku Jižní Ameriky. Stále je to země 4 krát větší než ČR. Mířili jsme přes Baňos zpět vysoko do hor, tentokrát do města Latacunga, odkud se vyráží na oblíbený treking zvaný Quilotoa Loop anebo také do blízkého národní parku Cotopaxi, kde se nachází druhá nejvyšší sopka Ekvádoru Cotopaxi, také známá se svými 5897 metry jako nejvyšší aktivní sopka na světě.

Nejprve jsme vyrazili na okruh Quilotoa. Jedná se o trek vysoko v andských horách po tamních vesnicích. Většina trasy se dá prakticky projet i veřejnou dopravou. Jsou tam však úseky, které jsou výborné pro treking, a my si to nechtěli nechat ujít. Do vesnice Quilotoa jsme se dopravili dopravou a dále již pokračovali pěšky. Hned na začátku, nad již zmíněnou vesnicí, se nachazí největší atrakce této trasy, a to sopečný kráter Quilotoa. Jde o obří lagunu o rozměrech 2x2 km položenou v nadmořské výšce 3500 m. Sjiždějí se sem zástupy tutistů, mnozí z nich sem míří jen za kráterem, a poté se vydají zpět do Lacatungy. To by nám přišla škoda, tak jsme se vydali na dvoudenní treking. Již knižní průvodce varoval před nesnadnou navigací na tomto treku. Na internetových fórech se o Quilotoa Loop vesměs řeší jen to, jak nezabloudit. Spousta turistů se tu nesnadno orientuje v mnoha údolích a vesniček, které stékají dolů od kráteru Quilotoa. Mnozí si proto najímají průvodce, někteří se nachávají vést na koni, jiní to rovnou vzdají a převezou se na úseku Quilotoa-Chugchilan náklaďákem, který jede bůhvíkudy. My měli od začátku vyhráno, neboť s naší turisticku GPS takové problémy neřešíme a dokážeme si díky této fantastické hračičce poradit všude, ať už v horách, ve městě, nebo kdekoliv, kde jsou jiní zcela ztraceni. Jendoduše si z netu stáhnu potřebné body, nebo dokonce celé trasy treků, které potřebuji a vím zcela bezpečně, že se nemohu nikdy nikde ztratit. Docela nás udivuje, že ještě v dnešní doběnení stále běžné používání jednoduchých GPS mezi turisty. Kdekoliv vytáhnu svojí GPS, jsem okamžitě středem pozornosti, jakobych byl měl v ruce kvovíco. Přitom nejlevnější (zcela dostačující) GPS přístroje dnes stojí stejně jako blbý mobil, který má naprsoto každý. Všichni turisté sebou tahají Ipody,  foťáky, laptopy a kdoví jaké jiné elektronické harampádí, ale aby někoho napadlo pořídit si na cesty do neznámých zemích to nejlepší, co by si mohli vzít, to ne. Nechci se tu vytahovat nad ostatní, ale opravdu mi to jako uživatele GPS přijde naprosto nepochopitelné. Pokud se člověk naučí GPS správně používat (je to jednoduší než ťukání do mobilu), tak potom spolu s mapou a jinými prostředky získáte takový nástroj vhodný pro cestování, o kterém se některým lidem ani nezdá. Je to největší pomocník, jakého můžete na cestách mít. Taháme sebou všechnu možnou elektroniku, od netbooku, foťáku, mobilu, elektronické čtečky knih, až po turistickou GPS. A musím říci, že moje GPS, ač z vyjmenované elektroniky nejlevnější, je pro mě přístroj nejcenější, a přišel bych raději o vše jiné, než o ni.

Využitelnost je široká. Od již zmíněné přesné navigace v terénu, zejména v horách, přes údaj o nadmořské výšce (v horách velice cenná informace) po výbornou službu ve městě. Nemáme problém se v naprosto cizím několikamiliónovém měste vydat kamkoliv, naslepo, třeba i v noci. Mám totiž jistotu, že GPS mě vždy dovede zpět do hostelu nebo na nádraží, nebo kam prostě potřebuji. Odpadá nám tímto veškerá starost, kterou mívají jíní v neznámém městě. První co udělám vždy, když přijedeme do nového města, že si uložím souřadnice nádraží. Potom si následně uložím souřadnice místa, kde jsme ubytování. Pak si klidně někdy i ukládám další místa, která jsou nebo mohou být pro nás později důležitá, jako třeba některé kžižovatky, důležité odbočky, cesty atp. Prostě cokoliv. Mnohdy si třeba i uložím jen oblíbenou restauraci, obchod, nebo jiné zajímavé místo. V malém městě je to zbytečné, tam se člověk zorientuje za pár minut. Vě větších městech to však může být výhodou. Díky GPS cestování po tak obrovském kontinentě jako je Jižní Amerika dostává další rozměr. Často se při přesunech informuji a sleduji na mapě, jak máme daleko do cíle, kde se právě pohybujeme, v jaké se nacházíme nadmořské výšce, která místa jsme minuli, jak daleko jsme již cestovali a tak dále a tak dále. Spoustu zajímavých informací, které by jinak člověk neměl šanci získat. Nehledě na to, že GPS využíváme pro outdoorovou aktivitu zvanou geocaching

GPS nám ušetřila už tolik peněz, že se několikrát zaplatila. Tam kde si jiní berou z nádraží do hotelu taxíka, neboť nevědí, kde se jejich hotel nachází, a jak je to daleko, my jdeme pěšky, neboť víme, že je to „za rohem".

Na Quilotoa Loop jsme tedy měli navigaci v kapse. První den jsme došli do vesnice Chugchilan. Procházeli jsme několika horskými vesničkami zajímavou andskou krajinou. Andy jsou tu více  zelenější než například v Bolívii nebo v Peru. Jsme již téměř na rovníku, tak je to znát. Již v Latacunze jsme se střetli s mladou cestovatelkou Katy z Anglie, která nás doprovázela po celý den treku. Měli jsme společnost a bylo to moc fajn. Večer ve vesnici v hostelu u piva jsme si povídali a dozvědeli se od ní, že se následující dny chystá se svým kamarádem na výstup sopky Cotopaxi. Zprvu jsme ji fandili, později se však dozvěděli, že nemá ona ani její kamarád s výstupem na takové hory pražádné zkušenosti, nemají vůbec žádně vybavení, nezařídili si žádného průvodce, a zkrátka si naivně mysleli, že je to asi nějaký choďák jako by si šli někde na náš Praděd. Z jejich plánu jsme byli doslova v šoku. Káždá taková hora, jako je Cotopaxi, vyžaduje důkladnou přípravu, ať už aklimatizační, tak přípravu výbavy. Vrchol hory je v trvalém ledu, kde se člověk bez maček, cepínu a lana neobejde. A samozřejmě bez patřičných zkušeností, jak s tím vším naložit. Není to legrace, a pro nezkušeného to může být výstup poslední. Kate byla ta poslední, kdo nějaké zkušenosti měl. Rozumně jsme ji vysvětlili, že to, do čeho se chce pusti je naprosto šílené a nereálně, a šlo by jí i jejímu kamarádovi o život. Pochopila, uznala svojí lehkomyslnost, poděkovala za rady a naznala, že tedy nikam nepůjdou. Ulevilo se nám.  Někteří lidé si bohužel stále neuvědomují, co putování v horách a zejména vysokohorské výstupy obnášejí.

Druhý den jsme šlapali krásným kaňonem řeky do další vesnice Sigchos, odkud jsme chytli ještě odpolední bus zpět do Lacatungy. Zprvu jsme počítali s tím, že v horách zůstaneme ještě jednu noc, ale když jsme stihli bus, vrátili jsme se zpět do civilizace o den dříve. Měli jsme alespoň více času na národní park Cotopaxi, kam jsme zamířili hned následující ráno. Nabalili jsme si jídlo a veškeré kempingové načiní na dva dny pobytu v parku. Vše ovšem dopadlo jinak. U odbočky ze silnice do parku ná nás hned po výstupu z busu čekala banda taxíkářu nabízejích své služby pro návštěvu parku. Z hotelu jsme měli doprovod dalších 4 lidí, bylo nás tedy celkem 6. Bylo tedy výhodné si jednoho řidiče najmout a nechat se dovézt až pod sopku. My pak měli v plánu pokračovat po svých nejprve nahoru k ledovci, a poté zpět dolů do kempu. Ostatní naši spolucestovatelé přijeli jen na jeden den, tudíž se hodlali taxíkem vrátit zpět. Taxikáři se o nás však nejprve tvrdě pobyli. Tentokrát doslova, a to nepřeháním. Dva z nich se před našimi zraky začali nejprve šťouchat, poté si dali vážne „do držky“. Třetí z nich je musel odtrhnout, jinak by se tam pobili jako koně. Jen jsme nevěřícně koukali.

Jeden z nich „zvítězil“, a ten nás nakonec vezl k sopce. Nejprve jsme podnikli kratší procházku kolem laguny. Poté jsme byli vyvezeni vysoko, skoro až k refugio na sopce, které se nachází ve výšce 4800 m. Měli jsme se odsud vydat na výstup k ledovci. Počasí bylo však tak šílené, že se nedalo skoro ani vylézt z auta. Chvíli jsme čekali, pak to ale bohužel museli odpískat. Vítr byl tak silny, že se nedalo ani jít, navíc pršelo a do toho vítr rval všechen písek a kamení, které létalo vzduchem. Jeli jsme tedy zpět k laguně. Řidič navrhl, že nás může jako náhradu za ledovec dovézt k jedněm menším ruinám nedaleko sopky. Dvě hodiny jsme tedy strávili jízdou jeepem po národním parku s mnoha krásnými, ač mraky a deštěm zataženými výhledy. Samotnou sopku Cotopaxi jsme skoro ani neviděli. Počasí tu bylo vážne mizerné, že by ani psa nevyhnal. Zima, že bylo až k neuvěření, že jsme na rovníku. A pak že je Ekvádor jen tropická země! Pcha! Leda prd. Takovou zimu, co tu v pravé poledne zavládla, jsme snad nikde v Andách ani nezažili. Naši kamarádi z hostelu říkali, že jsme odvážní, že tu v také mizérii chceme kempovat. My však o tom kempování začali pochybovat. Když se to nelepšilo, rozhodli jsme se nakonec, že, ač jsme se tu na kemping moc těšili, nemusíme mít vše a bude moudřejší se vrátit zpět do města. Mě to mrzelo hodně a dlouho. Už třeba jen proto, že jsme kempovali alespoň jednu noc v každé jihoamerické zemi, kde jsme cestovali. Tady v Ekvádoru se nám to už asi nikde jinde nepodaří.

Jelikož se plány nenadále změnily a my se zpět v Latacunze ocitli o den dříve, byl čas navštívit pravidelný čtvrteční trh ve vesnici Saqusili, půl hodiny busem z Latacungy. Brzy ráno jsme se tam vypravili a střetli se opět se španělským párem, který s námi navštívil předešlý den park Cotopaxi. Společně jsme prolezli trh, který je jedním z nejvýznamnějších v zemi pro obyvatelé hor. Nejzajímavější byl jistě dobytčí trh. V poledne jsme se vydali zpět do Latacungy, zaběhli do hotelu, rozloučili se s velice milou paní-majitelkou hotelu, popadli batohy a utíkali na bus směřující do Quito, hlavní město Ekvádoru. Ještě k té paní. Byla tak strašně milá a ochotná, že na ni budeme dlouho vzpomínat. Již poněkolikáté se nám během cestování stalo, že jsme se s mnonými zaměstnanci hotelu tak sblížili, že loučení, zejména když jsme byli ubytování více dní, bylo jako loučit se s vlastní rodinou.

EN: From Amazonia again back into the mountains. We travel from one vegetation zone to another one so fast here. Luckily, Ecuador is smaller country. But only in the scale of South America. Still it is a country four times larger than Czech. We headed back via Banos into high Andean mountains, this time to the town of Latacunga, where starts popular trek called Quilotoa Loop. There is also nearby Cotopaxi National Park located, where the second highest volcano Cotopaxi is found, also known with its 5897 meters as the highest active volcano in the world.

First we did the Quilotoa circuit, trek passing many mountainous villages. Most of the loop can be virtually done by public transport. However, there are sections that are perfect for trekking, and we did not want to miss it. We took a bus to Quilotoa village and continued walking from there. The biggest attraction of this route is Quilotoa crater. It is huge lagoon with dimensions of 2x2 km  with altitude of 3500 m, where many tourist come every day. Some of them just to see crater and then they leave. It would be pity, so we went for a two-day trekking. Already our guidebooks warned of difficult navigation on this trek. All web forums are generally only about navigation on Quilotoa Loop. Many tourists have troubles to find the right way through many villages and valleys that run down from Quilotoa crater. Many, therefore, hire a guide, some take horses, others just don´t go at all and take a truck from Quilotoa to Chugchilan instead, which goes God knows where.

We were fine, because with our GPS we always know where to go. Basically is very easy to download points, landmarks or even the entire route  for certain trek that I need and I know for sure that I can not ever get lost anywhere. I am quite suprised that even in nowdays GPS devices are still not common for travelling. Whenever I take out my GPS from pocket, I am immediately the center of attention, as I would have some special device. The cheapest (entirely sufficient) GPS devices today cost just the same as poor cell phone that everybody has. When one learns how to use GPS proparly (it's easier than sending txt message by phone), so then along with a map and other knowledge, you get device, which is the best for travel, what you can have. We travel with all sorts of electronics, such as netbook, camera, cell phone, e-book reader, and GPS. And I must say that my GPS, although the cheapest of listed electronics, is the most valuable device for me, I would rather lose anything else but my GPS.

Usability is wide. From the accurate navigation in the terrain, especially in the mountains, through the elevation (in the mountains very valuable information) to excellent service in town. We have no problem to just randomly walk in totally foreign town for us, even in the night. I am sure that GPS always brings me back to our hostel or to the station, or just wherever I need. The first thing I do every time, when we come to a new city, that I save the coordinates of the station. Then I save the coordinates of the place of our acommodation. I can also save coordinates of any place I like and where I would need to be navigated back, like some cross roads, important road forks, paths, favourite restaurant, store, etc. Whatever. It is obviously useless in small town, where the navigation is very easy, but in bigger cities it may be very helpful. The travel with GPS gets another dimension. I often watch our move on the map, I can get all information about how far is it to destination, where we are right now, what is the current altitude, which places we have passed, how far we have traveled, and so on and so on. Lots of interesting information that would not be available without GPS. And plus I can use GPS for outdoor activity called geocaching.

GPS has saved us so much money and time, that it has been paid back many times. Where others take taxi from bus station to their hotel, because they do not know where their hotel is located, and how far it is, we simply walk, because we know that it is "just around the corner."

So the navigation for Quilotoa loop we had in our pocket, as usual. The first day we walked to the village Chugchilan. We walked through several mountain villages lying in Andean landscape. Mountains  are more greener here than, for example, in Bolivia or Peru. This is because we are almost on the equator. Already in Latacunga we met a young traveler Kate from England, who accompanied us whole day trek. We had company and it was very nice.

The next day we walked through beautiful river canyon to the village of Sigchos, where we caught the afternoon´s bus back to Lacatunga. At first we expected to stay one more night, but we managed to catch bus, so we went back to civilization earlier. We had at least more time for Cotopaxi National Park, where we headed next morning. We packed up food and camping gear for two days stay in the park. But everything turned out differently. At the turnoff from the road to the park were waiting  bunch of taxi drivers offering their service. We came a group of 6 by bus, so it was therefore advantageous to hire a driver and be delivered to the volcano. We then had plan to continue up to  glacier, and then back down to campsite. Rest of our fellow travelers came just for one day visit.

So we were driving  by taxi to volcano Cotopaxi. First we took short walk around the lagoon. Then taxi driver took us higher, almost to the Refugio, located at an altitude of 4800 m, where we should continue walking up to the glacier. But weather was so crazy here,  that we could hardly get out of car. We waited a while, but wind was still so strong, plus it was raining, so we could not go anywhere. So we went back to the lagoon. The driver suggested that we can go, as a substitute, for one ruins nearby volcano. So we spent about two hours jeep ride in the national park with many beautiful, though cloudy and rainy views. We could hardly see Cotopaxi. Weather was really bad and did not seem to get better. It was unbelievable that we were on the equator. And Ecuador is called  tropical country!  Such winter we had here, we have not had anywhere in Andes throughout our travel in SA. Our friends told us that we were brave to camp here in this misery. But we already doubted about camping. When it did not turn better, we finally decided that, although we were looking forward for camping here, would be wiser to go back to Latacunga. I was very dissapointed. Even if only because we have camped at least one night in every South American country, where we traveled. There won´t be so many places to camp in Ecuador more.

Since the plans have changed and suddenly we found ourselves back in Latacunga day earlier, it was time to visit the regular Thursday market in the village Saqusili, which is one of the most important market in Ecuador mountain villagers, half an hour bus ride from Latacunga. We went there early in the morning and met again the Spanish couple who visited Cotopaxi with us the day before. We did all the market together. Most interesting was certainly animal market. At noon we went back to Latacunga, said goodbye very nice lady-owner of the hotel, grabbed our backpacks and ran to catch bus to Quito, the capital of Ecuador. About the hotel lady. She was so nice and helpful that we won´t forget long time. From time to time we get closer with some hotel staff, especially when we stay longer, that is then very hard to leave the place and saying goodbye is like saying goodbye our own families.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: