Trujillo, Huanchaco and Chan Chan

Trip Start Feb 25, 2012
1
39
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Peru  ,
Saturday, June 30, 2012

English translation is below

CZ: Tento blog začnu trochu netradičně. Rozhodli jsme se, že se tu pokusíme stručně odpovědět na mnohé dotazy, které čas o času od chvíle, co jsme poprvé začali cestovat, dostáváme od přátel, rodiny a známých. V otázkách se většina táže obecně nato „Jak to děláme, že si takto cestujeme po světě" Nebo přímo „Kde na to bereme“. Jsou i tací, kteří se ptají „Proč to vůbec děláme?“ Odpovíme v několika bodech.

Zaprvé je potřeba si uvědomit to, že v zemích, kde cestujeme, je levněji než u nás doma. (krom Kanady a USA, kde jsme však pracovali, tudíž si na cestování v tamní měně tvrdě vydělali). Některé země jsou mnohonásobně levnější.

Zadruhé (to už si neuvědomuje skoro nikdo) je fakt, že my na svých cestách, ač by třeba na první pohled vypadalo, že díky všem těm dobrodružstvím, co tu zažíváme, nás to musí stát majland, naopak utrácíme méně ekvivalent nebo i méně než kdokoliv z vás doma v ČR, ikdyž budete třeba jen sedět doma na gauči a sledovat TV. Zní to podezřele, ale je to tak. Jednoduchá matematika. V Jižní Americe se v dlouhodobém průměru dá vyžít s 30 USD (500- 600 kč) na osobu na den. V té 30 dolarovce jsou zahrnuty veškeré náklady - jídlo, ubytování, doprava, památky, internet, občasná tůra za nějakou adrenalinovou aktivitu atd. Jen si spočtěte, kolik vás stojí denodenní pobyt v naší zemi. Když sečtete vše od nájmu, hypoték, telefonu, výdaje za jídlo, domácnost, léky, dopravu atd. tak, když budu tvrdit, že je to víc než 30 USD na den, nebudu určitě daleko od pravdy.

Zatřetí je důležité zmínit, že když člověk zruši doma všechny platby, co mu denodenně užírají peníze z konta (což my před odjezdem udělali), tak rázem zjistí, že mu zaprvé peníze nemizí před očima, a za druhé, že jich má víc, než si myslel. Teď si jen zkuste vzpomenout, kolik těch 30 dolarovek máte doma pod polštářem, a na kolik by vám to tedy vystačilo zhruba dní pobytu někde venku ve světě, když byste neměli žádný jiný výdaj.

Většina lidí, co se nás ptá, hned jedním dechem dodává, že oni by si to zkrátka nemohli dovolit, finančně i časově. Jsem si jist, že takové cestování, jaké provádíme my, by si mohl finančně dovolit téměř každý průměrně i podprůměrně vydělávající Evropan.  Potkáváme tu běžně mladé 20-ti leté studenty, kteří měsíce cestují po světě. Myslím, že například v takovém bohatém Holandsku stačí 3 měsíční studenská intenzivní prázdninová brigáda nato, aby si tu člověk půl roku užíval nezávislého cestování. Když o tom člověk začne přemýšlet tímto způsobem, tak zafinancovat takové cestování není až tak složitá věc. Je to jen otázka priorit, tak jako všechno v životě.

Pravdou je, že ne každý na to je, ne každý to vyhledává a má o to zájem, a ne každý si ten čas může udělat. Spousta lidí má závazky, kvůli kterým toto prostě nikdy neudělá. Tomu my velice dobře rozumíme a chápeme to. Na druhou stranu si přejeme, abychom i my byli některými lidmi pochopeni pro to, co děláme. Děláme to proto, že nás to baví, naplňuje poznáním a dobrodružstvím. A také asi proto, že ještě nemáme závazky, a zkrátka ještě „je čas“ někam takhle vyrazit. (toto byla stručná odpověď těm, co se ptají „proč to děláme). 

Jen dodám, že těch 30 USD je náš budget, který se rovná levným hostelům, občasnému kempování, levnému pouličnímu jidlu a dopravováním se vším čím se dá, jen aby to vyšlo co nejlevněji. Je jasné, že ne všichni se takovému nižšímu standartu podvolí, a mnoho lidí by rádo vyhledávalo vyšší komfort. Nicméně pravdou je, že za 30 USD se cestovat dá, a my sme toho důkazem. Kdo nevěří, ať sem běžiJ

Dost bylo ale řečnění, a teď už o tom, co se v posledních dnech událo.

Po trekování v horách Cordillera Blanca jsme měli původně v plánu hned sednout na noční bus a přesunout se na pláže u Pacifiku v severní části Peru. Po treku jsme však cítili, že se potřebujem dobře najíst, dát si sprchu, a zasloužené pivko. Takže jsme v Huaraz zůstali jednu noc navíc a cestovali raděj přes den. Aspoň něco po cestě uvidíme. Naše další destinace bylo Trujillo, půlmiliónové město v severní části Peru. Ve městě jsme se nechtěli ani příliš zdržovat, šlo nám zde spíš o ruiny prastarého města Chan Chan, které je zapsáno na seznamu Unesco. Bylo vybudováno v 9. století našeho letopočtu, a až do 15. století, kdy bylo obsazeno Inky, zde žilo 30 000 obyvatel. Bylo tak jedním z nějvětších měst ve své době. Chan Chan byl objeven španělským dobyvatelem Franciskem Pizzarem během inaze kolonistů.

Město Trujillo samo o sobě stálo za vidění. Náměstí s katedrálou a barevnými fasádami domů je moc hezké, trochu připomínající to v Limě. Během dne jsme se stihli zajet podívat do nedalekého přímořského letoviska Huanchaco, které je proslulé především výbornými podmínkami pro surfování. Pláže jsou tu zaplaveny surfaři z celého světa, kteří si užívají velkých vln valících se v dlouhých pásech k pobřeží. Sami jsme uvažovali o zapůjčení si prkna, ale pak jsme se rozhodli, že to necháme do Mancory, naší další destinace. Zde byly totiž vlny opravdu obrovské, a naznali jsme, že na nějaké „zkoušení“ by to tu byl asi tvrdý oříšek. Bylo ale skutečně úžasné sledovat ty, kteří to na vlnách umí.

Z Huanchaco jsme se po krátké jízdě „collectivos“ (minibusy jedoucí po určité trase a sbírající lidi; vystoupit a nastoupit se může kdekoliv; velice hojně užívaný způsob dopravy napříč celou Jižní Amerikou) dopravili do již zmíněné města Chan Chan. Ruiny města z písku a hlíny jsou impozantní. Místo však pravidelně trpí jevem El Nino, kdy zde padá obrovské množství srážek v krátkém časovém období, proto je převážná většina ruin zastřešena.

Z Chan Chan jsme se prošli pěšky zpět do Trujilla, kde jsme se později vydali na bus směřující do Mancory, nejoblíbenějšího peruánského přímořského letoviska na samotném severu země při hranici s Ekvádorem. Něchtěli jsme cestovat přes noc, ale zde bohužel žádný denní bus k mání nebyl, takže jsme neměli jinou možnost. Občas tu ty autobusové spoje nechápem. Některé spoje často trvají jen 5 nebo 6 hodin, ale do mnohých míst jezdí jen přes noc. Člověk tak do cílové destinace dorazí ve 3 hodiny ráno, nevyspalý, unaven, bez možnosti se někdě normálně ubytovat… no prostě, úplně o ničem. Nerozumíme, k čemu takové spoje jsou, a co to má za výhody. Pro nás to tedy žádnou výhodu nemá. Nicméně, v Peru, ale i dřívě v Bolívii, jsme se takovým spojům zkrátka nevyhnuli.

EN: I start this blog a little unsual. We decided to try briefly answer many questions that we get from time to time since we have started travel from our friends or families. In most of them we are generally asked "How we do it, that we can travel the world" or directly "How we finance our costs." There are also those who ask "Why we do that?"

First of all, one must realize that in countries where we travel is cheaper than in Europe. Some countries are much cheaper. (except Canada and the U.S. where we did work and made enough money to cover our expenses)

Secondly, despite we travel, and although it seems that through all those adventures, what we experience here, that we must spend a lot, basically we spend less than anybody back home, even though you just sit at home on the couch and watch TV. It sounds suspicious, but it's true. Simple mathematics. In South America, the long-term average budget can be 30 USD (500-600 CZK) per person per day. This money includes all costs - food, accommodation, transport, sights, internet, etc. Just work out what costs you every day in your country. When you add up everything from rent, mortage, phone, expenses for food, transportation, etc. so I bet it will be more than 30 $.

Third, it is important to note that when you cancel all payments at home (what we did before departure), you can suddenly find out that your money does not disappear before your eyes, and secondly, that you have more  than you thought. Now just try to remember how many 30$ do you have, and for how many days you would have money to travel.

Most people who ask us, just with the same breath add that they would simply have not afforded it. I am sure that such travel, what we experience, almost any European can afford. The truth is that not everyone goes for it, not everyone is interested in it, and not everyone can allow the time for it. Lots of people have commitments, for which they simply never do it. We understand that very well. On the other hand, we wish the others have understanding for us what we do. We do this because we enjoy it, it fills up us with knowledge and adventure. And also because we still have no obligations. (That was brief answer to those who ask "why we do it“).

Just adding that our budget of 30$ is equal to cheap hostel, sometimes camping, cheap street food and all the kinds of travel which is curently the cheapest. It is clear that not everybody would go for such lower standard, and many people would more likely seek out higher comfort. However, the truth is that for 30$ per day is the travel possible, and we are the proof. Who does not believe, come to check it hereJ

Enough theory, and now what has happened in recent days.

After trekking in Cordillera Blanca we originally planned to just sit on a night bus and move on to the beaches  in the northern Peru. After the trek, however, we felt that we need to eat well, take a shower and a have well-deserved beer. So we stayed one more night in Huaraz and also better traveled through the day. At least we could see something along the way. Our next destination was Trujillo, half a million city in northern Peru. We were not much interested in city itselfs but the ruins of the ancient town of Chan Chan, which is on the UNESCO list. It was built in the 9th century AD, and up to 15 century, when it was conquered by the Incas, therelived 30 000 people here. It was thus one of the biggest cities at this time. Chan Chan was then discovered by Spanish conqueror Francisco Pizzaro.

Trujillo itself is well worth visit though. The square with the cathedral and the colorful facades of houses is very nice, a bit reminiscent of that in Lima. During the day we managed to go check the nearby seaside resort Huanchaco, famous for its excellent conditions for surfing. There are beaches here flooded with surfers from around the world who enjoy big waves rolling in long strips to the coast. We thought about renting a surfboard too, but then we decided to leave it to Mancora, our next destination. The waves were really huge here, and we figured out that some "testing" would probably have been a tough one. However, it was truly amazing to watch those experienced on the waves.

From Huanchaco after a short ride by "collectivos" (minibuses traveling on a route and picking up people; very widely use mode of transportation throughout South America) we came to the city Chan Chan. The ruins made of sand and clay are impressive. Instead, however, ruins suffer from regular effect of El Nino, when huge amounts of precipitation falls in a short period of time, so the vast majority of the ruins is sheltered.

From Chan Chan we walked all the way back to Trujillo, where we later went for a bus departuring to Mancora, Peru's most popular seaside resort on the very north edge of the country on the border with Ecuador. We did not want to travel overnight, but unfortunately there was no daily bus, so we had no choice. Sometimes we don´t get bus schedules here. Some connections often last only 5 or 6 hours, but to many places there are just overnight buses. So very often you reach your final destination at 3 am, tired, without any accommodation… it just sucks. We do not understand who those connections are for, and what's the advantage. There is no advantage for us. However, in Peru, but also earlier in Bolivia, we sometimes could not avoid these buses.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: