Trekking in Cordillera Blanca

Trip Start Feb 25, 2012
1
38
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Peru  ,
Wednesday, June 27, 2012

English translation is below


CZ: Po Limě, ležící na úrovni moře, nadešel opět čas vyrazit do hor. Tentokrát hodně vysoko. Do hor Cordillera Blanca, druhého nejvyššího horského hřebene na světě po asijských Himalájích. Nejvyšší vrchol Huascarán dosahuje úctyhodné výšky 6768 m a je vyhledáván profesionálními horolezci z celého světa. Doporučuji shlédnout film Touching the Void – Pád do ticha z roku 2003, který popravdě vypráví napínavý příběh dvou britských horolezců, kteří zde v polovině 80. letech podnikali svůj výstup, když jeden z nich spadl do hluboké ledové průrvy a zlámal si přitom nohu. Jeho kamarád myslel, že je mrtev, a odebral se tedy zpět dolů do tábora. Avšak zraněný horolezec hrůzný pád do ledové jámy zázračně přežil a celé tři dny se plazil v naprosto nehostinných mrazivých podmínkách bez jídla a vody zpět dolů do tábora. Přežil. Podrobil se asi 10 operacím, a údajně se horolezení věnoval dál.

V místních horách se údala ještě jedna věc. Tentokrát se špatným koncem. V roce 1970 hory Cordillera Blanca postihlo pustošivé zemětřesení, největší v hostorii And, kdy se z hor utrhlo více než 15 miliónů krychlových metrů země a ledu a doslova pohřbilo městečko Yungay s 18 tisíci obyvateli. Nikdo nepřežil. Ve stejné době se zde bohužel nacházela i naše, tehdejší československá, výprava horolezců. Nikdo z členů výpravy už nebyl nikdy spatřen.

My navečer dorazili do města Huaraz ležícím na úpatí těchto velehor s cílem vyrazit hned druhý den na 4 denní Santa Cruz trek. Nakoupili jsme potřebné zásoby a nemohli se dočkat rána, až vyrazíme. Plány nám ovšem překazily hned dvě věci. Zaprvé, Romču přes noc postihly zažívací potíže a nebyla schopna žádného „horolezení". A za druhé jsme narazili v kanceláři národního parku, kam jsme se ráno vydali vyřídit si patřičná povolení pro pobyt ve zdejších horách. Udělali z nás zde hotové blázny. Přitom my byli v právu a oni to moc dobře věděli. Ale popřádku. V horách Cordillera Blanca je mnoho treků, od jednodenních až třeba po 14 denní. Nejoblíbenější je určitě 4 denní Santa Cruz trek, který prochází nejzajímavějšími pasážemi hor a trekeři při něm mohou spatřit známou horu Alpamayo. Známou proto, že je díky svému tvaru pravidelného šestibokého jehlanu považována za nejkrásnější horu světa. Kdo sleduje hollywoodské filmy, může ji spatřit v úvodní reklamě filmů studia Paramount Pictures. Většina turistů si pro Santa Cruz trek najímá průvodce a platí místním agenturám peníze za veškerý servis. Trek se však dá udělat i sólo. To jsme věděli, z knižního průvodce, internetu, i osobně od pár cestovatelů, které jsme potkali.  Vyrazili jsme tedy do kanceláře národního parku vyřídit povolení a zaregistrovat se. Mezi dvěřmi jsme však byli okamžitě spraženi nepříjemnou paní, která se na nás osočila, co že si to dovolujeme jít Santa Cruz trek bez průvodce. Nehodlali jsme se s ní bavit mezi dvěřmi a žádali si někoho, kdo tu vydává patřičná povolení. Ve finále jsme mluvili asi s 5 různými lidmi a vždy byli jen nekompromisně odmítnuti, s tím, že Santa Cruz nám prostě sólo udělat nepovolí a basta. Že prý je to pro nás moc nebezpečný trek, kde se překračuje sedlo ve výšce 4650 a podobné bláboly. Byli jsme rozhořčeni do nejvyšší míry, neboť jsme moc dobře věděli, že se za tím skrývá úplně něco jiného. Prach sprostý business. Místní agentury a průvodci se prostě naštvali a řekli si, že Santa Cruz trek chtějí ovládnout a donutit každého, aby jim platil za tůry. Aby si tak zajistili příjem peněz. Nějakým způsobem si omotali kolem prstu i vládou spravovanou kancelář národního parku a ti nám teď valili klíny do hlavy o tom, jak je pro nás tento trek nebezpečný. Na otázku, který jiný trek tedy můžeme udělat sami bez průvodce, nám bylo doporučeno kterýkoliv jiný, dokonce i 10 denní trek, kde se překračuje hned několik horských sedel ve výšce nad 5000 metrů! A to prý pro nás nebezpečné není! Co na to říct? Čert vem jejich Santa Cruz trek. Co však byl vrchol, to když jsem se domáhal toho, abychom se zde alespoň zaregistrovali kvůli naší bezpečnosti, že odcházíme na několikadenní trek někam jinam. Bylo nám řečeno, že se registrovat nemusíme, neboť všude u přístupových cest do hor jsou brány národního parku, kde si nás někdo zaregistruje, a zaplatíme příslušný poplatek za vstup do parku. Žádal jsem je asi třikrát, že se chci zaregistrovat zde, neboť ze zkušenosti vím, jak to „někde kdesi“ v horách s takovými kontrolami chodí. Byl jsem odmítnut. Odešli jsme tedy s nepořízenou. Co myslíte, jak to dopadlo? Za celé tři dny našeho pobytu v horách jsme nenarazili na nikoho, kdo by něco kontroloval a někoho registroval. Po celé tři dny neměl naprosto nikdo z celé správy národního parku ani šajnu o tom, že nějaký Marek a Romana se zde pohybují. Kdyby se nám cokoliv stalo, nikdo by nás nehledal, nikdo nezachraňoval. Shebnuli bychom tam a smrděli, než by o nás nějaký horolozec zakopnul. Takto prosím pracuje správa národního parku Huascarán, jednoho z nejnavštěvovanějších horských parků na světě. S prominutím, blbci, kteří si za peníze daňových poplatníků tak akorát válí šunky v kanceláři a hrají si tam na facebooku. Když tam člověk přijde, prdlačky pomůžou. Jediná pozitivní věc na tom celém byla, že jsme jim za vstup do parku nezaplatili ani korunu. Ušetřili jsme tak bezmála 1000 kč.

Rozhodli jsme se nechat Santa Cruz Santa Cruzem a vyrazit na dvoudenní Ulta valley trek a třetí den ještě podniknout výstup k Laguně 69. Z netu jsme sice vyčetli, že se čas od času někomu podaří proklouznout kontrolou a dostat se na Santa Cruz bez povolení. Nemínili jsme se však dohadovat ještě s někým někde v horách, aby nás pak posílali zpět, a rozhodli se podniknout Ulta valley, kde se navíc dal očekávat mnohem menší počet turistů.

Romča si den odpočinula a následující ráno se již cítila lépe a byla připravena vyrazit. Bus odjížděl v 8 hodin a měli jsme slíbeno, že v 10 hodiny budeme v horském průsmyku ve výšce 3900 metrů, kde trek začíná. Kvůli opravě silnic a různým dalším zdržením bylo z 10 hodiny rázem téměř poledne. Autobus odjel a my stáli v nehostinném studeném udolí s obrovskými štíty 6 tisícových vrcholů nad námi, daleko od civilizace. Bylo přesně 11.50 dopoledne. A bylo tu dilema. Co teď? Rozbít tu stan a přečkat raději první noc zde, anebo se ještě vydat na cestu dlouhým údolím do sedla ve výšce 4800 metrů, překročit jej a sestoupit do údolí na druhé straně, kde měl být kemping. Dle informací, které jsme měli, měl tento úsek cesty přes sedlo trvat 6 až 7 hodin. V 6 hodin večer zapadá slunce, půl hodiny nato je ještě vidět, zde v horách však se západem slunce zpravidla padá i světlo. Bylo nutno se rychle rozhodnout. Riskli jsme to a vyrazili na cestu. Uklidňovala nás myšlenka, že většinou býváme v horách rychlejší, než se píše, to znamená, že jsme to do 6 hodin večerní mohli bez problémů zvládnout. Bohužel, tady jsme se přepočítali. Po hodině stoupání do sedla se začala ozývat Romčina únava. Byla chudák z té včerejší nevolnosti ještě hodně zesláblá a bez energie. Nicméně trvala na tom, že chce pokračovat. Místo na kempování zde již žádné nebylo. Údolí bylo buď samý kámen, potok, nebo podmáčená zem. A také kravince. Ano kraví hovna. Krávy se tu pásly úplně všude a nebylo zde jediného metru země bez kravího lejna. Vítejte v národním parku!

Jak jsme stoupali výše a výše, Romča na tom byla hůř a hůř. Vzal jsem jí tedy nejtěžší věci z její krosny a přerovnal do svojí. Stále byl čas se vrátit, ona však věřila, že to může do sedla zvládnout.  Já o tom začínal pochybovat, avšak doufal jsem, že sedlo snad nebude ve výšce 4800 m a bude třeba o nějakých těch pád desítek nebo i stovek metrů níž, než se píše. Jelikož sebou nosím všude GPS, sám se v horách velice často přesvědčuji, jak jsou údaje v mapách nebo ukazatelích nepřesné. Údaje o nadmořské výšce se někde liší třeba i o 300 metrů!

Tady však všechno hrálo proti nám. Sedlo, nejen že mělo být 4800 metrů, ono bylo ve výšce dokonce 4900 metrů! Od výšky 4500 metrů jsme prožívali pekelnou krizi. Sedlo jsme viděli již před sebou a věřili jsme, že jej můžeme dosánout ještě včas tak, abychom stihli sestoupit dolů. Romča však nebyla téměř schopná jít s krosnou dále do kopce, a bylo to horší a horší. Musel jsem ji krosnu vzít a táhnou obě dvě. V takové nadmořské výšce je to však téměř nadlidský výkon. Srdce mi bušilo jako o závod a s každým krokem jsem popadal dech. Raději jsem tedy změnil strategii a vynesl jsem vždy jednu krosnu o 50 metrů výš, seběhl dolů, popadl druhou a vyšlapal s ní nahoru. A takto stále dokola a dokola až na samý vrchol. Romča mezitím z posledních sil vždy došla tam, kde já odložil první krosnu. Proklaté sedlo jsem si tedy vyšel prakticky dvakrát, pokaždé s jinou krosnou. Ve finále jsem na tom byl s enerigí jako Romča. Totálně vyčepaný a na pokraji zhroucení. Během výstupu jsem se tisíckrát proklínal, že jsem již dříve mužně nezavelil na ústup a nevrátili jsme se zpět do údolí, kde se dalo kempovat. Při takových akcích v horách vždy cítim jistou zodpovědnost za to, co děláme, a tentokrát jsem měl vážně obavy, že jsem to pos…l. Noc se blížila každým krokem a my ještě nebyli ani v sedle. O sestupu dolů ani nemluvě. Uvíznou tu někde nahoře, téměř v 5000 metrech, bez možnosti postavit stan, by asi vyústilo v krutě strávenou noc, na kterou bychom jistě do smrti nezapomněli.

Sedla jsme nakonec dosáhli, v 16.15 hodin přesně. To, co jsem však spatřil na druhé straně, mě nepotěšilo. Řekl jsem si: “Jo, kamaráde, toto se Romči líbit ani trochu nebude“. Na druhé straně to bylo totální mlíko, mlha, která by se dala krájet, navíc citelněji chladněji a větrno. Byla to depka. Ale co naplat, museli jsme dolů, a to co nejrychleji. Hodili jsme do sebe nějaké jídlo a pokračovali. Po pár set metrech se na nás konečně usmálo štěstí. Mlha se rázem rozplynula, vysvítlo sluníčko a my měli nádherný výhled do hlubokého údolí, kde jsme asi 500 metrů níže spatřili dvě překrásné ledovcové laguny s pěkným travnatým rovným paloučkem, který vypadal jako stvořený pro kemping. Byli jsme štěstím bez sebe. Věděli jsme, že tam dolů to do soumraku zvládnout můžeme. Nemeškali jsme a vydali se tam. O půl šesté, půl hodiny před západem slunce jsme dorazili k lagunám. Místo pro kemping perfektní, když tedy opominu pasoucí se krávy všude kolem a jejich kravince na každém metru země. Museli jsme nejpve ty lejna odstranit, abychom někde vůbec zapíchli stan. Kempovali jsme ve výšce 4300 metrů. Očekávali jsme tedy v noci pořádnou zimu a nějaké ty příznaky vysokohorské nemoci, neboť předešlou noc jsme spali v Huaraz ve výšce jen 3000 metrů. Výškový rozdíl dvou nocí po sobě by neměl překračovat 500 m, pokud se chce člověk bezpečně vyvarovat vysokohorské nemoci. Ani jedno se však k našemu příjemnému překvapení nestalo. Kupodivu zde zima příliš nebyla a žádný bolehlav jsme v noci neměli. Uvědomili jsme si, že jsme oproti Bolívii mnohem blížeji rovníku, a proto zde již v zřejmě takové výšce nebývá tak chladno. I zdejší vegetace nás překvapila. Ve 4000 metrech jsou tu hory zelené, s nízkými keři a stromy, a dokonce i otravní komáři se tu vyskytují. Člověk by na první pohled vůbec neřekl, že je 4 kilometry nad mořem.

Vše tedy nakonec dobře dopadlo, a my měli noc úplně pohádkovou. Spali jsme jako zabití. Jen čas od času nás probudily ohromné rány odlamujícího se ledu padajícího z ledovce, který se tyčil nad námi. Až tady si člověk vážně uvědomí, jak ledovce příčinou globálního oteplování všude na světě mízí před očima. Asi bych měl nějakou fotku poslat i našemu panu prezidentu Klausovi, který toho o globální oteplování ví asi nejvícJ V horách Cordillera Blanca je údajně na 320 obrovských ledovců. Je to jedna z největších zásobáren pitné vody na světě, a prakticky celé Peru je na něm závislé. Je však vážná, vědecky podložená obava, že do pár desítek let, jak budou ledovce mizet, bude mít Peru vážné problémy s nedostatkem pitné vody.

Druhý den jsme během dopoledne sestoupili do údolí a napojili se na horskou cestu vedoucí do civilizace. Doposud jsme nepotkali ani živáčka a byli za to vděčni. Stáli jsme u cesty, svačili, a čekali, zda něco náhodou nepojede ve směru, kterým jsme se chtěli odebrat. V tom jelo z protisměru dolů z kopce terenní auto, minulo nás, řidič zamával, my se věnovali dál svému jídlu, když v tom slyšíme obrovskou ránu. Otočíme se a vydíme auto v zatáčce převrácené na bok. Utíkali jsme k autu. Řidič a pasažér mezitím vylézali rozbitým oknem ven. Byli naštěstí oba v pořádku. Během chvíle se k místu nehody seběhli vesničani, farmáři s koňmi, lesnící, a co já vím, kdo ještě. Ani nevím, kde se ti všichni lidé zde najednou vzali. Řidič jednoduše najel přiliš ke krajnici, která byla vyvýšena, a v zatáčce se převrátil. Ikdyž nás tu bylo jako smetí, auto bylo příliš težké na to, abychom je hodili zpět na kola. Navíc bylo plně naložené kontejnery s mlékem, které se rozlévalo ven, z čehož měl viditelně radost místní pes, který se dosyta nalunkal. Řidič musel čekat na pomoc nějakého většího auta, které tudy snad brzy pojede. My mezitím stopli minibus plný vesničanů, který jel směrem, kam jsme potřebovali.

Po dvou hodinách jízdy, úžasně krásnými dech beroucími pasážemi hor, ale zároveň neuvěřitelně strmou a kamenitou cestou, jsme se dostali do kempu pod lagunou s podivným jménem Laguna 69. Strávili jsme zde noc ve společnosti finských, polských a jiných horolezců, kteří se další dny chystali na výstupy některých zdejších 6-ti tisícových vrcholů. My se skromně druhý den ráno vydali k Laguně 69, která je neoblíbenějším jednodenním výletem v těchto horách. Vyrazili jsme brzy ráno, abychom se vyhnuli davu turistů, který sem kolem 8 hodiny začnou vozit všechny cestovky z Huarazu. To se nám podařilo. U laguny jsme byli ten den první a mohli ji mít jen pro sebe. K laguně to byl opravdu nádherný výlet. Není divu, že sem míří většina turistů. Cesta nahoru nám zabrala 2,5 hodiny. Dole jsme byli za hodinu a půl. Mnohým neaklimatizovaným turistům, co přijedou do Haurazu například z Limy, tento výlet zabere celý den a někteří to k laguně ve výšce 4600 metrů ani nezvládnout. Nadmořská výška dělá své. Člověk může být třeba nejlepší maratonský běžec, avšak bez řádné aklimatizace je tu nula a předběhne ho tu klidně stoletý stařec. My cítili, že jsme po těch téměř dvou měcících pobytu ve vysoko ležící Bolívii a Peru, a několika vysokohorských trecích na vrcholu své fyzické kondice. Nikdy jsme se necítili lépe. Škoda, že to zas časem nejspíš odplave tím, jak se vrátíme zpět na úroveň moře.

Dole v kempu jsme uvařili oběd, sbalili stan a vydali se zpět do civilizace. Po hodině pěší cesty jsme chytli stopa, náklaďák vezoucí brambory, a už se vezli na korbě. Cesta byla mnohem delší, než jsme si mysleli, a zabrala přes 2 hodiny. Do Huaraz jsme se dostali kolem 6 hodiny večer, sehnali lístky na bus do naší další destinace, dobře se najedli a šli si řádně odpočinout do hostelu, kde jsme nocovali předtím a kde jsme měli uschované nějaké své věci.

Cordillera Blanca je opravdu nádherný velehorský hřeben, a i přes náš prvodenní vyčerpávající výstup do sedla a kraví hovna vyskytující se, kam se člověk podívá, jsme si pobyt zde náramně užili. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.

EN: After Lima, located at sea level, the time has come again to go into the mountains. This time  very high, into the mountains of Cordillera Blanca, the second highest mountain ridge in the world after the Himalayas. The highest peak Huascaran has respectable height of 6768 m and is sought by professional climbers from around the world. I recommend you to watch the movie Touching the Void – from 2003, which truthfully tells a story of two British climbers who climbed here in the mid 80´s, when one of them fell into a deep ice crevasse and broke his leg. His friend thought he was dead, and then he went back down to camp. However, the injured climber survived the horrific fall into ice hole and for three days crawled in a completely inhospitable freezing conditions without food and water back down to the camp. He survived. Underwent about 10 surgeries, and reportedly was able to climb again.

In Cordillera Blanca happened one more thing. This time with unhappy end. In 1970, the Cordillera Blanca mountains suffered the devastating earthquake, the largest in history of Andes when slided down more than 15 million cubic meters of granite and ice and literally buried the town of Yungay with 18 thousand inhabitants. No one survived. At the same time, unfortunately, was here the former Czechoslovakian mountain expedition group of climbers. None of the members of the expedition had ever been seen again.

We arrived in the evening to the city of Huaraz situated at the foot of Andes in order to go for 4 day Santa Cruz trek next day. We bought all the necessary supplies and could not wait for morning to go out. However the plan failed, because of two things. First, Romca got overnight indigestion illnes and was unable to go. And secondly, we had trouble with mountain permit in the National Park office  where we went in the morning. They made idiots of us.  However we were right and they knew that. But step by step. In Cordillera Blanca are many treks from one day up to 14 days. The most popular is definitely 4 day Santa Cruz trek, which passes through most interesting passages in the mountains and famous Alpamayo mountain can be seen while trekking here. Known because of its shape, regular hexagonal pyramid, considered as the most beautiful mountain in the world. Most tourists hike Santa Cruz with hired guide and pay local agencies money for all services. Santa Cruz, however, can be done independently. We knew that from our guidebook, internet and in person from a few other travelers we met. So we went to the N.P.office to deal with permits. The door answered immediately unkind lady who was upset that we want to do Santa Cruz trek without a guide. We were not going to deal with anybody in the door who is not willing to help us and asked for someone who issues permits. In the finals, we spoke with 5 different people and just always were refused with answer that we simply are not allowed to hike there independetly. They said it's too dangerous for us to hike it, because there is a pass in 4650 m. Just bullshits. We were upset to the highest degree, because we knew very well that behind this is something completely different. Just dirty business. Local agencies and guides just got angry and said that they want to dominate Santa Cruz trek and force everyone to pay for their tours.  Somehow they control even National Park office managed by goverment. So the Park office now just bullshits everybody, that Santa Cruz is danger etc.

When we asked them which trek we can do by ourselfs without a guide, we were told that any other trek, even the 10-day trek, which crosses several mountain passes at an altitude over 5000 meters! And that apparently is not dangerous for us! What could we add to this?

Damn the Santa Cruz trek. But what was the pinnacle, that when I demanded that we want to register here at least for our security that we are leaving for several days trek somewhere else without guide. We were told that they do not need to register us here, because all the access roads into the mountains are considered as national park, where we would be registered, and pay the park entrance fee. I asked them three times to register here because I know from experience how mountains checkpoints work. I did not get answer. So we left empty-handed. What do you think, that happened? For three whole days of our stay in the mountains, we did not encounter anyone who would check or register anything. Throughout the three days had absolutely none of the whole management of the national park any idea that some Romana and Marek were hiking here. If anything happened to us, no one would look for us, no one rescued us. So, this is how the management of Huascaran National Park works, one of the most visited mountain parks in the world. Pardon, just idiots, who use taxpayers' money to sit in the office there and play on facebook. The only positive thing about it was that we did not pay a penny as a enrance fee. So we saved at least 50 USD.

We decided to stay 3 days in Cordillera Blanca, do two day Ulta valley trek instead, and on third day hike up to Laguna 69. We checked on internet, that from time to time someone enters Santa Cruz  without permission, but we did not want to argue with anyone anywhere in the mountains, and be sent back then. So decided to take Ulta valley, where we can also expect a much smaller number of tourists.

Romca had one day of rest and next morning she was already feeling better and ready to go. Bus was leaving at 8 am and we were promised to be at 10 am in a mountain pass at an altitude of 3900 meters, where the trek begins. Due to road constraction and various other delays was suddenly almost noon. The bus left and we were standing in cold, inhospitable valley with huge 6 tousand high peaks above us, far from civilization. It was exactly 11.50 am. And a dilemma came out. What to do now. Pitch the tent here and wait out the first night here instead, or to go up a long valley up to the pass at an altitude of 4800 m, cross it and descend into the valley on the other side, where is supposed to be camping area. According to the information what we had this stretch of trail should take about 6-7 hours. The sunset is at 6 pm. It was necessary to decide asap. We decided to take a risk and start hike. We stayed calm because of idea that in the mountains we are usually faster than writing, it means that we could make it within 6 hours before dusk. Unfortunately, we miscalculated here. After an hour climb into the pass Romca began to feel exhausted.

Yesterday´s indigestion exhausted her and she still did not recover, she felt weak and without enegry. However, she insisted to continue. Camping was no longer available here. The valley was either very rocky, with stream, or wet ground. And full with cow shits. Yes, cow shit. Cows grazed here everywhere and there was no single meter of ground without cow shit. Welcome to the National Park!

As we climbed higher and higher, Romča felt worse and worse. So I took heaviest stuff from her backpack and repacked into mine. Still it was time to go back, but she believed that she can make it up to the pass. I began to doubt about it, but I was hoping that the height of pass is not 4800 m and perhaps some dozens or even hundreds of meters lower than it says. Since I carry my GPS alone everywhere I go, I am very often witness how the data in maps or signs are incorrect in mountains. Elevation data sometimes vary even 300 meters!

Here, however, all played against us. The pass was even at the height of 4900 meters! From a height of 4500 meters we had big trouble. We could see  the pass ahead, and we believed that we can make it in time and then managed to get down. Romča was not able to go futher up the hill, and it was getting worse and worse. I had to take her backpack and carry mine too. At this altitude it is  superhuman activity. My heart was pounding like a race and each step was struggle for me. So I rather changed the strategy and carry backpacks one by one, each time 50 meters higher, ran down, grabbed second backpack and went up again. And so over and over to the very top. Meantime Romča slowly ascended to the spot where I dropped the first backpack. Damn pass, I ascended it twice, each time with different bachpack. In the finals I was the same with my enegry as Romča. Totally exhasuted and on the verge of collapse.

We finally reached the pass, at 4.15 pm exactly. What I saw, however, on the other side, I was not pleased. It was total milk, fog, that could be cut, plus painful cooler wind. But we had to go down as soon as possible. After few hundred meters we saw our luck for the first time today. The fog had suddenly vanished, the sun became clear and we had a wonderful view of the deep valley, where we saw about 500 meters below two beautiful glacial lagoons with a nice grassy flat spot that looked perfect for camping. We were saved! We knew that down there we can make it before dusk. About 5.30 pm, half an hour before sunset we arrived at lagoons. Location perfect for camping, except cows shits again everywhere.  We had to remove them first to get some spot for our tent. We camped at an altitude of 4300 meters. We therefore expect a cold night and some of the symptoms of high altitude sickness, because last night we slept in Huaraz at an altitude of only 3000 meters. The difference in height of two consecutive nights should not exceed 500 m, if one wants to avoid high altitude sickness . However, to our pleasant surprise nothing of that happened. Surprisingly, there was not too cold and no headaches at night. We realized that we were much closer to equator than before. Even the vegetation surprised us. At 4000 meters, there are green mountains, with low shrubs and trees, and even pesky mosquitoes are found here. One would at first glance not say that it is 4 km above sea level.

So eventually all went well and we had a fabulous night here. Only from time to time we were woken up by great shots of ice falling from glaciers that towered above us. In the mountains of the Cordillera Blanca is reportedly 320 huge glaciers. It is one of the largest reservoirs of drinking water in the world, and practically whole Peru dependens on it. However, it is serious, science-based concern that in a few decades as glaciers will disappear, Peru will have serious problems with lack of drinking water.

The next day in the morning, we descended into the valley and join the mountain road leading to civilization. So far we did not meet any human and were happy of it. We were standing by the dusty road, eating snacks, and waiting for any hitch. After two hours of driving in minibus full of villagers, stunningly beautiful passages of breathtaking mountains, but incredibly steep and rocky road, we got to camp under the lagoon with a strange name Laguna 69th We spent the night in the company of Finnish, Polish and other climbers, who were preparing for their climbs of some local 6-thousand peaks. We modestly went to Laguna 69 next morning, which is most favourite day trip here. We left early in the morning to avoid crowds of tourists that was supposed to arrive at 8 am from Huaraz.

So we did. We were the first on that day at lagoon and could only have it for ourselves. The Laguna 69 was a really wonderful trip. No wonder that most tourists come here. The hike took us 2.5 hours up and 1,5 hour down. Many no well acclimatized tourists who come from Lima to Hauraz and straight up here, do this trip whole day and some of them do´t make an altitude of 4600 meters here. Altitude makes it´s own. One can be the best marathon runner, but without proper acclimatization is looser here. We feel that we are after those two months of stay in high-lying Bolivia and Peru, and several high mountain hikes very physical fit. We never felt better. Too bad that it will go away once we come back to sea level again.

We descended down into camp, made quick lunch, packed up the tent and headed back to road hitch something back to civilization. After an hour walk, truck delivering potatoes stopped, we jumped on back and rode to town of Yungay. The journey was much longer than we thought, and took over 2 hours. We got back to Huaraz at about 6 pm in the evening, bought right away bus tickets to next destination for next morning, got something to eat and went to rest into hostel, where we stayed before, and where we had left some of our stuff.

Cordillera Blanca is really wonderful mountain ridge, despite our exhaustive first day climb to the pass and cow shit occurring everywhere, we greatly enjoyed our time there. As it says, what does not kill you, makes you stronger.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: