Climb Huayna Potosi, 6105 m

Trip Start Feb 25, 2012
1
33
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Bolivia  , La Paz,
Monday, June 4, 2012

English translation is below

CZ: Z El Choro treku a z Coroica jsme se co nejrychleji vraceli zpět do La Paz, abychom znovu nabyli naši aklimatizaci na vysokou nadmořkou výšku. Během treku a pobytu v Coroico jsme malinko aklimatizaci ztratili, neboť jsme strávili 3 noci pod 3000 m. Na pondělí jsme měli domluvený třídenní výstup na Huayna Potosi, 6105m, takže bylo nutno se co nejdříve dostat znovu do kondice.

Do La Paz jsme se vrátili v sobotu v poledne, v pravý čas, neboť zde probíhala největší bolivijská oslava – Grand Poder – nekonečné průvody masek a muziky napříč městem. Nic podobného jsme nikdy nezažili. No snad jednou v holandském Rotterdamu, ale tam průvod po pár hodinách skončil, tak jak bývá zvykem všude jinde. Tady průvod konce neměl. Bylo k nevíře, kde se ti muzikanti a tanečníci v maskách stále brali. Musela se sem sjet úplně celá Bolívíe. V 10 hodin večer už jsme byli unaveni a odebrali se do hajan. Průvod však pokračoval až do půlnoci. Během oslav se nám stala malinko nemilá věc, kdy jsme byli okradeni o peníze, které jsme měli u sebe. Avšak tak mazaně, jak jsem byl okraden, by si zlodějíček zasloužil „poklonu". Běžně, když vyrážíme „mezi lidi“, většinu peněz buď necháváme na hotelu, nebo je máme dobře schované v batohu či za pasem v „neviditelné“ peněžence. Do kapsy si dávám vždy jen pár drobných, co budu zhuba v následujících hodinách potřebovat na běžnou útratu. Na moment jsme se během průvodu ocitli v tlačenici lidí. Já však měl obezřetně celou dobu ruku v kapse přes svoji malou peněženku s drobnými. I přesto mi ji někdo z kapsy ukradl. Netušíte jak? Velmi chytře. V moment tlačenice mi někdo stříkl za krk vodu, či něco kapalného. V tu chvíli každý reflexivně sáhne rukou po krku setřít si vodu. V ten samý okamžik mi někdo zajel rukou do kapsy a mou malinkou pěněženku z ní vytáhnul. Bylo tak snad jediná sekunda, nebo´t jsem si okamžitě dal opět ruce do kapes. Penežěnka tam však nebyla. Okamžitě sem se otočil a odstrčil mačkající se lidi od sebe. Nic jsem však už nezmohl. Zlodějíček byl ta tam, a kdovíkdo to vlastně byl. Paradox byl ten, že hned vedle postával houf policistů. Přišli jsme naštěstí jen asi o 300 kč, takže se krom toho, že mě ten zlodějíček doběhnul, vlastně nic nestalo. Během našeho cestování si vždy dáváme extra pozor na vše a upřímně, nevěřil bych, že se někdy něchám někým okrást. Tenhle mě však doběhl. I přestože jsem o tomto triku se stříknutou vodou za krk několikrát četl, nechal jsem se školácky napálit. Nic no, moje blbost, nechť si zlodějíček užije mých pěněz.

Neděli jsme strávili prakticky jen odpočinkem a dobrým jídlem před náročným výstupem, který nás čekal. V pondělí nastal náš den D. Huayna Potosí je jedna z šestitisícovek vypínající se nad La Paz. Dle všech map má nadmořskou výšku 6088 m, avšak mnohé zdroje říkají, že tomu tak není a nadmořská výška je jistě nad 6100 m, neboť většina horozlezců, kteří vrcholu dosáhli, naměřili výšku kolem 6010m. Já se svoji GPS, kterou nosím vždy a všude, jsem naměřil přesných 6105 metrů, proto toto je pro nás rekordní výška, které jsme dostáhli, nehledě na to, co říkají nepřesné mapy. Huayna Potosi je velice oblíbená hora mezi turisty pro výstup nad 6 tisíc metrů. Kde jinde na světě můžete vystoupat do 6 tisíc za pouhých 100 dolarů? To prostě nikde jinde na světě nejde. Např. za evropský Mont Blanc o 1,5 km nižší zaplatíte nejméně 250 euro na den. Proto je to tu v Bolívii pro mnohé turisty jedinečná možnost něco podobného zkusit.

V pondělí ráno jsme měli sraz s naším guidem – Silverio v kanceláři agentury, vyfasovali všechno potřebné vybavení a společně s dalšími dvěma turisty vyrazili minibusem směr základní tábor, do výšky 4780 m. Zde sme odhodili naše těžké brašny, snědli oběd a odpoledne vyrazili na kilometr vzdálený ledovec na training s chůzí s mačkami a cepínem. Výstup na Huaynu Potosi je možné absolvovat během tří nebo i dvou dnů. Všeoběcně se doporučuje zvolit dny tři, neboť aklimatizace proběhne snázeji a je větší šance na úspěch. Mimo to, ti, kteří zvolí dny dva, přijdou o tento training na ledovci, který se nám osobně velice líbil a moc jsme si ho užili. Naši guidi (bylo nás zde na training více pokupě) se nám velmi věnovali, a na závěr jsme měli možnost si zkusit pravé lezení na ledu – iceclimbing – na kolmé stěně vysoké 20 metrů. To byl skutečně záhul! Stěna byla víc než kolmá, s malým převisem, takže nám nezkušeným dala co zabrat. Něco tak fyzicky náročného jsem dlouho nědělal! Lézt s cepínem a mačkami na kolmé stěně v nadmořské výšce 4800 metrů, to člověka doslova položí. Na vrcholu stěny mi doslova bolestí hořely ruce a tep jsem měl snad 250 za minutu. Plíce sápaly po kyslíku, kterého je zde, jak jinak, než málo. Nechtěl jsem to však vzdát. Po této zkušenosti smekám klobouk až na zem před všemi horolezci, co něco takového podnikaji. Všechny ostatní fyzické aktivity jsou proti tomuto naprosto nic. Pravdou je, že iceclimbing chce určitě zkušenosti. Tam kde se my nezkušení nadřeme, profík v klídečku oddychuje. Stěnu jsem nakonec ze skupiny zdolal až na vrchol jen já a ještě Ital Angelo. Ve mdlobách vyčepání jsem zaslechl od ostatních slova chváli a uznání, a že prý by ze mě byl určitě dobrý horolezec. Já se v tu chvíli však cítil tak akorát na umření a horolezení bylo poslední, naco jsem měl pomyšlení.

Druhý den brzy ráno jsme sbalili všechnu svou výbavu a vydali se s plnou polní do druhého tábora ve vyšce 5190 m. Vertikální výstup 400 metrů nám dal skutečně zabrat. Zkoušeli ste někdy šplhat do kopce ve výšce 5000 metrů s 20 kg batohem na zádech? Věřte, je to docela fuška. Museli sme si sebou nést v batozích všechno potřebné oblečení, mačky, cepíny, helmy, sedáky, lana, a jídlo na další dva dny. Uff, horolezci nemají lehký životJ

V druhém táboře se nás oproti minulé noci, kdy nás v ubytovně v základním táboře bylo jen 5, sešlo celkem 12 lidí plus asi 7 průvodců. Regule tu nařizují na jednoho průvodce max. dva turisté. Ve výšce 5190 metrů už bývá docela zima, především v noci. Díky dobrým spacákům a kupě oblečení jsme se však cítili dobře. Samotný výstup na Huaynu Potosi začíná již v 1 hodinu ráno za tmy, proto bylo nutno jít zalehnout co nejdřív a zkusit se trochu vyspat. To se nám vcelku i podařilo. Já s Romčou jsme se celou dobu cítili docela dobře, až na mírný bolehlav, který jsme zahnali čajem z koky. Někteří turisté, zejména ti, kteří výstup podnikali ve dvou dnech, v noci před výstupem trpěli bolehlavem a nevolností jako koně. Jeden Anglán v noci skučel jako pes. Skutečně, není nad řádnou aklimatizaci. Člověk může být supr fit jak chce, ale bez aklimatizace mu to není nic platné.

Po půlnoci byl budíček a po lehké „snídani“ se postupně vyřáželo na výstup. Bylo nás zde hodně, takže jsme vyráželi postupně dle „výkonosti“, první skupiny v 1 hodinu, poslední ve 2 hodiny. Cesta nahoru vedla celou dobu po ledu, kdy bylo nutné požívat mačky a cepín. Výstup samotný příliš technicky náročný není, až na posledních 100 výškových metrů, kdy se leze po hraně půl metrů široké, která je z obou stran lemováná příkrými stěnami dolů. Celý výstup nám zabral 5 hodin, a těsně před východem slunce jsme byli na vrcholu. Za sebe musím řící, že jsem se nemohl ten den cítit lépe. Měl jsem skutečně svůj den. Nepociťoval jsem vůbec žádně potíže, díky pomalému výstupu jsem svůj dech dokázal relativně dobře kontrolovat a celkově si výstup užíval, jako bych si šel někde na výletě v Beskydech. Až jsem byl sám ze sebe překvapený. No, příště to musím asi zkusit natáhnout na 7 tisícJ Romča to také zvládla velice dobře. Jen zpočátku ji trochu trápil nedostatek energie. V noci před výstupem měla pocit nechutenství a nebyla schopna do sebe vpravit žádné jídlo, což ji později chybělo. Stát na vrcholu hory ve výšce 6105 metrů je zážitek. Díky bezmračné obloze byly výhledy unikátní. Problém byla jen zima. Mimo zmrzlých prstů na nohou a rukou se můj zatracený fotoaparát v té zimě zmohl jen na pár snímků, a baterie vypověděla službu.

Na vršku běhěm východu slunce se udála ještě jedna věc. Bylo to místo, kde jsme se s Romčou zasnoubili. Romča mému počinu nemohla zprvu uvěřit, a nevím, zda nemohla popadnout dech kvůli řídké atmosféře, nebo údivem. No, naštěstí ze sebe vypravila „ANO“.:-) Uf, to sem si oddech…

Ve finále na vrchol vystoupali téměř všichni (krom dvou Číňanů, co to vzdali už v polovině), i ti, kteří se cítili mizerně, po cestě několikrát blili a s dechem byli téměř na umření. Avšak navdory nevolnostem to nevzdali a dosáhli toho, po čem toužili. To bylo určitě mnohem větší překonání sama sebe, než u těch, co se, jako já, cítili celou dobu skvěle.

Sestup dolů do tábora byl velmi rychlý, něco po 9 hodině jsme již byli dole, pojedli výtečnou polévku, sbalili všechen vercajk, a vydali se opět s plnou polní na sestup do základního tábora. Nohy nám doslova hořeli únavou, ale byli jsme všichni stále plni toho úžasného pocitu z výstupu, že jsme si nikdo nestěžovali. V základním táboře jsme si chvíli odpočinuli, dojedli všechny naše zásoby, a kolem poledne už seděli v minubuse vezoucím nás směr La Paz.

Po zbytek dne jsme pak jen žrali, žrali, a zase žrali. A taky odpočívali. Úbytek energie se dostavil, a my se z toho potřebovali „vzpamatovat“.

EN: From El Choro trek and  Coroica we quickly went back to La Paz, to get our acclimatization to high altitude back. During the trek and stay in Coroico, we lost a little acclimatization, because we spent 3 nights below 3000 m. Starting on Monday, we had booking a three-day ascent of Huayna Potosi, 6105 m, so it was necessary to get back into shape as soon as possible. We came back to La Paz on Saturday at noon, at the right time, because there was held largest Bolivian celebration - Grand poder - endless processions of masks and musicians across the city.

It was hard to believe where all the musicians and dancers were coming from. They had to come from whole over Bolivia. At 10 pm we were tired and went to bed. The procession, however, continued until midnight. During the celebrations, it happened to us a little unpleasant thing when we were robbed of money. But as clever as I was robbed, no one would be believe. Normally when we go out, most of our money we leave either at hotel, or we have them well-hidden in a backpack or on belt in the "invisible" wallet. I have in my pocket always only few change, what I would need in the following hours. At one moment we were in a procession during the  overcrowding of people. But I was careful throughout, I had my hand in my pocket over my small wallet. Despite someone stole it from my pocket.Do you want to know how? Very smart. In the overcrowding someone sprinkled water over my neck. At that moment, everyone reflexively reaches the hands of the neck to wipe away the water. At the same time someone pulled out my wallet from my pocket. It was perhaps only the second, cause I immediately put my hands into pockets again. The wallet was gone. Immediately I turned round and pushed the cwonding people away from me. Nothing, the thief was gone, and who knows who it actually was. We lost fortunately only about 100 Bolivianos, so besides the fact that the thief got me, nothing happened. During our travel we are always extra careful about everything, and frankly, I would not believe that I will ever be robbed by someone.

However, It happened. Even though I red about this trick with is sprinkled water several times, and despite it happened to me. Well, it was just my fault and stupidity.

We spent Sunday practically only by resting and eating before the challenge  that was awaiting us. On Monday, our day D came.  Huayna Potosi is one of 6000 m towers above La Paz. According to maps the altitude is 6088 m, but many sources say that this is not the corect number, and is certainly above 6100 m, since most mountaineers who reached the peak, measured height of about 6110.  I measured with my GPC the exact 6105 meters, so this is for us a record high, we reached, no matter what inaccurate maps say.

Huayna Potosi mountain is very popular among tourists for the climb to 6000 meters. Where else in the world you can climb to 6000 for just $ 100? Therefore, it is here for many tourists a unique opportunity to try something like that.

On Monday morning we had our meeting with our guide - Silverio in the office of the agency, we packed all the necessary equipment and together with two other tourists went by minibus to the base camp, of a height of 4780 m. Here we dropped our heavy bags, ate lunch, and in the afternoon went for a training on remote glacier for walking with crampons and ice axes. Climbing the Huayna Potosi is doable in three or even two days. It is generally recommended to choose the three days due the acclimatization and then there is a greater chance of success. Furthermore, those who choose the two days, lose this training on the glacier, which we personally liked very much and enjoyed it.

Our guides (we were here more people together) were very nice, and we finally had a chance to try ice climbing – on vertical wall 20 meters high. It was really hard! The wall was even more than vertical, with a small overhang. Something so physically demanding I have not done a long time! Climb with ice axes and crampons on the vertical wall at an altitude of 4800 meters, it ´s incredible exhausting. At the top my hands were burning by pain and my beat was maybe 250 per minute, my lungs seeked for more oxygen. But I did not want to give it up. After this experience, my hat off to the ground before all the climbers doing things like that. All other physical activities comparable to this are absolutely nothing. The truth is that iceclimbing definitely needs experience.

In the finals from our group only me and one italian - Angelo climbed to the top. During my endless rest I heard from others words of praise and recognition, and that I would be definitely a good climber. At that moment, however, I felt like dying and climbing was the last, I wanted to think about. The next day early morning we packed up all our gear and headed to another camp at an altitude of 5190 m.  Vertical 400 meters gain gave us a really hard time. Have you ever tried to climb up the hill at an altitude of 5000 meters with a 20 kg backpack? Believe me, it's not easy. We had to carry all the necessary clothing, crampons, ice axes, helmets, seats, ropes, and food for the next two days. Ugh, climbers have not easy lifeJ In the second camp we met with another guys, so in total there were 12 people and  plus 7 guides in camp. Regulus say the one guide can have only up to two tourists.

At an altitude of 5190 meters it is quite cold, especially at night. Thanks to good sleeping bags and clothing, however, we felt good. The climb begins at 1 am in the morning in the dark, so it was necessary to go into bed to rest a bit as soon as possible and try to get some sleep. That we managed quite well. We both with Romca felt all the time well, except for a slight headache, which we drove out of coca tea. Some tourists, especially those who did  climb in two days, suffered a lot of high altitude sickness the night before the climb. Short after midnight was a wake-up call and after light "breakfast" the climb started.

The route led up on the ice all the time and crampons and ice axe were needed all the time. The climb itself is not too technically demanding, except the last 100 vertical meters, when the climb continues  along the edge of a half meter wide, which is sandwiched between two steep-wall down. The entire climb took us 5 hours, and just before sunrise we were on top. For myself I must say that I could not feel better that day. I had my day. I did not feel any problems, thanks to slow walk I managed relatively well to control my breath and the whole climb generally was for me like walking in our czech´s low mountains. I was surprised of myself. Well, next time I try to stretch to about 7000J Romca made it also very well. She was just a little annoyed at first by lack of energy. On the night before the climb she felt loss of appetite and was not able to eat anything, so later she missed it. Standing on top of a mountain at an altitude of 6105 m is an experience. With cloudless sky views were unique. The problem was just a cold. In addition to frozen toes and hands, my damn camera allowed me to take just few shots before batery died.

On top by the sunrise happened one more thing. It was a place where me and Romca engaged. Romca could not believe at first my proposal, and I did not know, whether she was breathless because of the thin atmosphere, or amazement. Well, luckily she managed to say "YES". :-)

In the finals, almost everyone managed to climb the top (except two Chinese), and even those who felt very miserable made it. However, despite their altitude sickness they did not give up and reached of what the dreamed about. It was certainly much more surpassed by themself, than of those who, like me, felt great all the time.The descent down to the camp was very fast, a little after nine o'clock we were already down, eat delicious soup, packed up all our gear, and set off again for the descent to base camp. Our feets were burning,  but we were all still full of that wonderful feeling of the climb that we could not complain about anything. At base camp, we rested a while, ate out all our supplies, and around noon, we were sitting in minubus taking us back to La Paz. For the rest of the day, we just ate, ate, and ate again. And I rested. Loss of energy came, and we needed to "recover".
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: