Our first week in La Paz....

Trip Start Feb 25, 2012
1
31
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Bolivia  ,
Sunday, May 27, 2012

English translation is below

CZ: Naše další zastavení v Bolívii bylo „hlavní" město La Paz. Z Tupizi to sem bylo celých 15 hodin jízdy busem. Chtěli jsme cestovat přes den, abychom něco po cestě viděli. Ovšem většina busů na této trase jezdí přes noc, takže jsme nakonec i my takto cestovali. V noci byla v buse skutečně šílená kosa. Táhlo tu všude jako na motorce. Od několika turistů jsme byli varování, že v nočních busech do La Paz bývá zima. Romča se doporučením řídila a moudře si sebou do busu vzala spacák. Já, jako největší hrdina, jsem se nato samozřejmě vykašlal, a pak trpěl. Zdá se, že místní jsou připraveni vždy. Sotva padne soumrak, všichni se v buse zabalí to kupy dek, co mají sebou, a spí jako zabití. I přesto, že jsem byl nabalený jak na severní pól, nad ránem, kdy vrcholí zima, jsem se na sedadle třásl jako osika. Předešlá střevní nevolnost v Uyuni, věčný prach, kterého jsem se na jihu Bolívie nadýchal až až, zima v buse, to vše se asi podepsalo natom, že jsem první dny v La Paz ulehl s horečkou, rýmou, kašlem a bolestí v krku. O plánovaných výletech do hor v okolí La Paz se mi mohlo jenom zdát. Tři dny jsem ležel jako lazar. Moje milá Romča mi nosila čajík a jídýlko až do postele. Když už bylo trochu lépe, začali jsme prozkoumávat La Paz. Město je to vskutku pororuhodné. Především díky své poloze. La Paz je nejvýše položené hlavní město na světě. Celé město se rozprostírá kolem dlouhého údolí, kde zástavba města vyrůstá po okrajích údolí až na samotné vršky okolních kopců. Nadmořská výška města tedy kolísá od 3300 do 4100 metrů.  Nachází se zde několik výhledů (miradorů), odkud je báječný pohled na okolní hory. Na dva z nich jsme si vyšlápli. Chodit zde do kopce je celkem dřina. Po několika dnech jsme si však zvykli a nadmořská výška už nám nečinila potíže. Potřebovali jsme se co nejlépe aklimatizovat, neboť jsme plánovali výstup na jednu z šestitísícovek v okolí La Paz. Vybrali jsme sit tu nejsnadnější - horu Huyana Potosi, 6088 m. Pro výstup jsou třeba nejméně dva dny, lépe je však podniknout výstup během dnů tří. Jelikož jsem první dny ležel v horečkách, museli jsme výstup odložit, tak jako plánovaný třídenní El Choro trek v horách Cordillera Real v blízkém okolí La Paz. Na co jsem se během prvního týdne našeho pobytu v La Paz cítil, byl jednodenní výlet do údolí Valle de la Luna, bolivisjký zápas (wrestling, neboli Lucha libre) a později na sjezd na horské kole - Most Dangerous Road in the World – nejnebezpečnější cestu na světě. 

První jmenovaný bod byl krátký výlet za město do jednoho údolí, které je oblíbené pro svoje roztodivně rozpukané skální útvary. Bylo to hezké, ale pro někoho, kdo se právě vrátil z jihu Bolívie plné takových, a ještě mnohem hezčích skalních útvarů, to byla skoro i nuda:-)


Druhý jmenovaný, bolivijský wrestling, to bylo jiné kafe. Popravdě, ještě před vstupem do ringu jsme pořádně nevěděli, na jakouže to show vlastně jdeme. Slyšeli jsme, že stojí zato se toho zůčastnit, tak jsme vyrazili. Mysleli jsme, že uvidíme pravý řecko-římský zápas nebo něco takového. Byla to ovšem show, jakou známe z TV. Takové ty trapné hrané zápasy, kdy účastnící předvádí, jak strašně se bijí, a jak je to vše bolestivé. Přitom je vše hrané jen jako pro pobavení obecenstva. Trapné, ubojé a nikdy jsem nechápal, že nato někdo může jít a platit zato. Znali jsme tato show jen z TV, a popravdě, nesnášíme je. A nikdy v životě bych nevěřil, že se něčeho takového zůčasníme osobně. Mnoo, musím uznat, že to ve finale zas tak špatné nebylo. Když to člověk bere vážně jen jako show pro pobavení, tak se nato dá dívat. Show nabírala na obrátkách, a zejména ke konci šlo do tuhého, kdy se v ringu utkávali bolivijské ženy v tradičních krojích. A to bylo vážně něco! Několikrát byla nejedna zápasnice svojí sokyní vhozena přimo do obecenstva. Postupně vzduchem lítalo úplně všechno. Lidé házeli do ringu nápoje, jídlo, prostě vše, co přišlo pod ruku. A ring to okamžitě vracel zpět. Jelikož jsme seděli v první řadě, bylo to závěrem skutečně "o držku".  S obavami jsem jen čekal, kdy budu vtáhnut někým do ringu a dostanu tam nakládačku. Naštěstí nikdo přes “držku" nedostal, idkyž parta izraelců ,sedících vepředu, chvílemi provokovala ring natolik, že jen tak tak, že to neschytali.

 Třetí jmenovaná akce je v posledních letech v La Paz velice oblíbená adrenalinová aktivita. Na kole v doprovodu průvodce se sjíždí 62 km úsek nechvalně známé cesty z La Paz do Coroica, prašná kamenitá cesta, která z nejvyššího místa v La Cumbre 4700 mnmn klesá do Yolosy v nadmořské výšce pouhých 1200 m. Cesta má spoustu nebezpečných úseků. Témeř celou její délku lemuje z jedné strany příkrý sráz dolů do údolí, místy hluboký až jeden kilometr. Dříve zde byl běžný provoz vozidel. Avšak kvůli velké nehodovosti byla vybudována silnice nová, bezpečnější. Auta už zde tedy nejezdí. Cesta je víceméně využívána jako turistická atrakce pro jízdu horských kol. Projíždí zde však stále minibusy společností, co pronajímají horská kola, a sem tam tu stále projede pár aut – vesničané, kterým se to nechce objíždět po nové silnici. Takže tak I tak, sit u cyklista musí davit sakra bacha! Aby ta cyklistika tu byla ještě vice adrenalinová (už tak sama o sobě je), průvodci tu udělali trochu zmatek v pravidlech provozu. Ačkoliv se v Bolívii, tak jako všude v Jižní Americe jezdí vpravo, na této cestě od nepaměti platí jízda vlevo. A to z několika důvodů.  Při jízdě dolů je sráz do údolí po celou dobu po levé ruce. Bezpečná krajnice po straně pravé. Vozidla jedoucí dolů musela vždy dávat přednost těm  nahoru. Aby se co nejbezpečněji vyhnula, bylo nutné aby řidič jedoucí dolů najel co nejblíže a nejbezpečněji ke krajnici se srázem do údolí. Řidič jedoucí nahoru zas mohl díky volantu na levé straně najet co nejblížeji ke skalní stěně. Náš guide nám tedy nařídil, že všichni bezpodmínečně musejí na kole jet po levé straně blízko kolmému srázu do údoli, a předjíždět zprava. To by nebyl až takový problem, člověk si zvykne jet vlevo hned. Jenže jsou tu tací průvodci, co radí svým cyklistům jezdit kvůli bezpečnosti raději vpravo. A jsou i tací, kteří na to kašlou a neradí nic, ať si lidé jezdí kde chtějí. Ve finále tedy cyklistě jezdí úplně všude, a občas je to tu vážne o hubu. To že tu během nekolika let zemřelo asi 15 cyklistů, bych ze 100 procent přičetl právě tomu, že se tu nedodržují jednotná pravidla, a né tomu, co se všude píše a každý kdáká, že je ta cesta jednoduše nebezpečná sama o sobě. Jsem názoru, že kdo umí jezdit na kole, tuto cestu bezpečně sjede. Problém jsou jen lidé, kteří nerespektují pravidla.

Jízda to byla pravdu úžasná. Souhlasím s tvrzením, že je to jízda života. My to tak určitě měli. Po první zahřívací hodince po asfaltu (prvních 20 km probíhá po zpěvněné cestě, dale už jen po prašné) jsme odhodili všechen stracha a pálili to dolů, co to šlo. Já zpočátku vyfasoval kolo, kde mi mírně lítalo přední i zadní kolo. Vě větší rychlosti jsem se necítil zrovna bezpečně, takže jsem si vyžádal nové, lepší. Pak už mi nic nebránilo se do toho pořádně opřít, zavzpomínat na svá krásná studenstká léta v Brně, kdy jsme na horalu lítali v Moravském krasu jako o závod, a užít si to tu, jak se patří. S naším front guidem, jsem se v doprovodu jednoho Francouze, dvou Kanaďanů a jednoho Argentince, co to zjevně na horalu taky uměli, trhl napřed a dali jsme si to přimo v ďábelském závodním tempu. Místy jsme to pálili až 73 km/h! Něco úžasného, 62 km jen a jen z kopce! Problémem byli jen motající se cyklisté uprostřed nebo i v pravé části cesty. Poslední úmrtí zde údajně bylo před 12 dny, kdy to jedno osobní auto v zatáčce neodhadlo a skončilo 200 metrů níže v příkopě. Bohužel jsme měli možnost zde vidět i pár pomníčků cyklistů, ktěří se tu svezli naposledy v životě.

No, tentokrát to přežili všichni. A jak jsem už zmínil, kdo umí jezdit na kole, a nedělá tu zbytečné vylomeniny, ve zdraví to přežije. Je to cesta jako každá jiná. Jen trochu delší, prudší, kaměnitější, a se strmějšími srázy:-)

EN: Our next stop in Bolivia was a "capital" of Bolivia, La Paz. From Tupiza up here it was 15 hours by bus. We wanted to travel during the day, that we could se “something” while travelling. But most of the buses on this route run overnight, so we end up travel in the night as well. The night was really cold! From few tourists we were already warned that the overnight buses to La Paz are very cold. Romča followed all the recommendation and wisely took her sleeping bag into the bus. Me, as the greatest hero, of course ignored that, and then suffered. It seems that the locals are always ready. As soon as dusk falls, they all dress in huge blankets, what they have and sleep like babies.Even though I was dressed like to the north pole, I was suffering from cold on my seat. My previous intestinal discomfort in Uyuni, eternal dust, which I had to breathe in the south to Bolivia more than enough, the winter in the bus, this all about counted later that my first days in La Paz I had to lie down with fever, runny nose, cough and sore throat. All our planned trip to the mountains near La Paz, I could only dream about. For three days I was lying like death. When I was little better, we started to explore La Paz. The city is indeed remarkable. Mainly due to its location. La Paz is the highest capital city in the world. The whole city is spread around a long valley, the area where the city grows over the edges of the valley to the very tops of the surrounding hills. Altitude varies from 3300 to 4100 m. There are several lookouts (Mirador), from where are wonderful views.

We hiked two of them. Walk up the hill here is quite hard. But after a few days we got used to it. We needed to best aclimatized, because we planned to climb Huyana Potosi mountain, 6088 meters.  Since the first days I laid in fever, we had to postpone the climb, as well as the planned three-day El Choro trek in the mountains of the Cordillera Real. What I was able to do in La Paz during the first week of our stay here, considering my health conditions, was a day trip to Valle de la Luna, Bolivian wrestling (Lucha Libre) and later the downhill mountain bike - Most Dangerous Road in the World.

The first point was a short trip out of town into a valley, which is popular for its giant fractured rock formations. It was nice, but for someone who has just come from the south of Bolivia full of such, and much nicer rock formations, it was almost as boringJ

The second point, Bolivian wrestling, it was another story. In fact, before entering the ring, we really did not know what we were actually going to watch. We just have heard that it is worth to attend it. We thought we would see real Greco-Roman wrestling or something like that. It was, however, show what we know from TV. These embarrassing feature matches, full with just fiction to entertain the audience. Embarrassing, pure and I never understand how anyone can attend that. We know this show just from the TV, and honestly, I hate them. And I never believed I would take part of it. Mnoo, I must say that finally it was not so bad. When one takes it only as a show to entertain, so than it is OK. When show kept going on, it became more and more tougher and particularly towards the end when Bolivian women fought dressed in their traditional costumes. And that was really something! Few of them ended up thrown by her rival wrestler in the audience. Later on there were drinks and food flying in the air, from audience to ring and back, everything what was handy. As we were sitting in the first row of seats, it wa really tough. Later on, our concern was not to be drawn in by someone in the ring and get beaten there. Fortunately, no one over was beaten, surprisingly even not the group of Israelis, sitting in front, who sometimes provoked ring so much that they were very close to get a hit.

 The third mentioned event is in recent years very popular adrenaline activity in La Paz. Biking with a guide the 62 km stretch of the infamous road from La Paz to Coroica, dusty rocky road that from the highest point in La Cumbre 4700 mnmn descends to an altitude of 1200 m in Yolosa. Almost the entire length of the road lines from one side a steep escarpment down into the valley, sometimes as deep as one kilometer. In past, there was road traffic here. However, due to the large road accidents was built new, safer road. Cars no longer abound here. The path is mostly used as a tourist attraction for the ride of mountain bikes. Unfortunately there are still a lot of minibuses, what acompany mountain bikers, and there still pass few private cars here – mostly villagers, who do not want to go round the new road and rather take this shortcut. So either way, the rider must be very carefull here! For the cycling, there was even more adventure (as it is in itself), the guides do a little confusion in the rules of operation. Bolivia, as whole South America, drives on right, but on this road always on left. And this for several reasons. When driving down the escarpment is all the time on the left hand. Vehicles traveling down have always to give a way to those going up. In order to travel as safe as possible, the driver going down could stop as close as possible on the edge, and the driver going up closest to the mountain. Our guide ordered us that everyone absolutely must ride a bike on the left side, and pass on the right. It was not the problem, you get used to ride on left right away. But there are those guides who advise cyclists to ride better on right from safety reasons. And there are those who do not care at all and do not advise anything, just let people ride where they want. In the finals, cyclists ride everywhere!  The fact that there died about 15 cyclists during last years, I am 100 percent sure that the main reason is, that cyclist do not respect the rules and the reason is not what many people say, that this road is simply dangerous in itself.

Anyway it was amazing ride here. We definitely had it. After the first hour of riding the asphalt (the first 20 km is a paved road, further more only dusty road) we threw away all fear and rode it down as fast as we could.After few troubles with my first bike, I requested for a new. After that, nothing stopped me to really fully enjoy it lean it. I remembered my stay at colleague in Brno, where I used to do hard mountainbike, and tried to enjoy it here, as I could. With our front guide, I grouped with one Frenchman, two Canadians and one Argentinian who all apparently were also experienced bikers, and we all rode it down in devilish speed!  Here and there we have it burned to 73 km / h! Amazing, just 62 km and just down the hill!  The problem was only the cyclists in the middle or even on the right side of the road. The last death was here only 12 days ago, when the car missed a turn and ended 200 m below. Unfortunately, we could see here a couple of memorials of cyclists who rode here for the last time.

Well, we all survived! And as I mentioned, who can ride a bike, and does not do stupid things here, can carefully ride here and enjoy it. This road is like any other way. Just a little longer, steeper, rockier, and with deeper valleys:-)
Slideshow Report as Spam

Post your own travel photos for friends and family More Pictures

Use this image in your site

Copy and paste this html: