What is the capital of Bolivia...???

Trip Start Feb 25, 2012
1
27
54
Trip End Aug 13, 2012


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Bolivia  ,
Saturday, May 12, 2012

English translation is below

CZ: Cesta do Sucre byla snad ještě horší než ta vlakem do Santa Cruz. Tentokrát jsme cestovali busem. Asi jsme si nevybrali úplně nejlepší bus, neboť tento vypadal, že to má „dávno za sebou". Hodně nám to připomnělo cestování před lety v Indii. Cestovali jsme 15 hodin, přes noc, přes hory doly, nevím kde všude, ale silnice tu prostě nevedla. Byla to prašná, kamenitá horská cesta, která nebrala konce. Řidič jel samozřejmě jako maniak, jak už tu bývá zvykem. Místním lidem, kterých byl plný bus (byli jsme jediní Gringos), to zřejmě vůbec nijak nevadilo, v klídečku si podřimovali, zatímco my se celou noc modlili, ať tuto jízdu přežijeme.

Málokdo tuší, že hlavním městem Bolívie fakticky není La Paz, ale právě Sucre. 220 tísícové město, ležící v horách v nadmořské výšce 2900 metrů. Stále tu sídlí nejvyšší soud a několik dalších institucí. V LaPaz dnes sídlí vláda a hlavním městem je pokládáno navenek. Lidé v Sucre však považují své město stále za to hlavní. Sucre je zapsáno v UNESCO pro svoji jedinečnou architekturu. Je to údajně nejhezčí bolivijské město. Kromě krásy města a nespočet památek nás zde zaujali místní lidé. Indiánské babičky s obřími klobouky, barevnými ponči, nůšemi zboží všeho možného. Ženy nosící své děti na zádech, starci žvýkající koku, prodejci na trhu, to vše zde tvoří pestrobarevnou směsici lidí, které zde na ulici potkáváte. Bolívie se nám začala velice líbit. Vše zde bylo rázem mnohem levnější než v zemích, kde jsme dosud cestovali. Najíst se tu na ulici dá doslova za babku. A velice dobře!

Vesnice Tarabuco, 65 km vzdálená ze Sucre, je známá svým nedělním trhem, hojně navštěvovaným lidmi ze širokého okolí, i turisty. Přes neděli jsme tu pobývali, takže jsme se jeli podívat. Malá vesnice se tu doslova a do písmene zaplní trhovci, u kterých se dá koupit úplně všechno. Je až k nevíře, jak se to všechno zboží dostane až sem, vysoko do hor, daleko od zdroje toho všeho, co se tu prodává. Místo jako zrozené pro pořízení skvělých fotek bolivijských lidí. Problém je jen ten, že domorodí lidé se tu velice neradi fotí. Slušnost je se ptát dřív než se fotka pořizuje. Druhou možností je to dělat rychle a neviditelně, aby dotyčná osoba neměla ponětí, že je focena. Třetí možnost je si každou fotku draze zaplatit. První možnost tu nefunguje, neboť vám tu prakticky každý odpoví, že si nepřeje být focen. Druhá možnost sice funguje, ale stojí to spoustu času a stresu, neboť lidé mají oči všude, a jak vás zpozorují, je zle. Posledním zmíněným způsobem se fotky pořídit dají, ale stojí to hodně peněz. Lidé se tu nebojí říct si opravdu o dost. A taky to může skončit tak, jak se stalo mně, kdy jsem zaplatil nemálo jedné rodince s dvěma dětmi za pár fotek, a ve finále neudělal ani jednu, neboť matka s dětmi se mi sprostě schovala a utekla pryč. Samozřejmě i s penězi. A pak za rohem potkáte příjemného dědu, který vám za pár kaček klidně zapózuje, a ještě vám k tomu zahraje na mandolínu.

Následující den jsme již byli připraveni opustit Sucre a pokračovat dále a výše do hor, do „nejvýše“ položeného města na světě – Potosí (4100m). „Nejvýše“ v uvozovkách, pač to tak pravda úplně není. Ale o tom příště.

EN: Travel to Sucre was even worse than our previous travel by train to Santa Cruz. This time we traveled by bus. Probably we did not pick the best bus company, cause the one we traveled with, looked like its best time of service is far long gone. It remembered us our travel in India few years ago. The bus ride lasted for 15 hours, overnight, in very mountainous landscape, I don´t know where all, but true is, that road was in terrible condition. 15 hours on dusty gravel, stony road. Plus the driver rode like raving maniac, so it was experience! The locals (full bus of them except us) aparently did not mind it and simply were sleeping most of the travel time. But we just prayed to survive this crazy night!

Few people know that in fact the capital of Bolivia is not La Paz, but Sucre, the city of 220 thousands peaople, situated in the mountains at an altitude of 2900 meters. Still, there resides the Supreme Court and several other institutions. La Paz now houses the government and the capital is moreless unofficial. People in Sucre, however, still feel their city as a capital of Bolivia. Sucre is on UNESCO list for its unique architecture. It is reportedly the most beautiful Bolivian city. Besides the beauty of the city and countless monuments, we were amazed of local people, especially indigenous women. Indian grandmother with giant hats, colorful ponchos, backs with goods of all sorts. Women who wear their children on their backs, old men chewing coca, market vendors, all here is a colorful mix of people you meet on the street here. We were falling love with Bolivia already!. All at once there is a lot cheaper here than in countries where we have traveled so far. 
Tarabuco, village, 65 km away from Sucre, is known for its Sunday market, frequently visited by people from a wide area, and tourists as well. We stayed in Sucre throught Sunday, so we could not miss it. This small village that fills with marketeers, where you can buy everything. It is hardly believable how all those goods can get here, high in the mountains, far away from anywhere. That was also place to take great photos, especially with indigenous people. The only problem is that native people are very reluctant to it. 

Politeness is to ask before you take picture with any person. The second option could be to do it quickly and invisibly that the person has no idea about shooting. The third option is to pay for each photo. The first option does not work here because practically every answer here is „no“. Although the second option works, but it costs a lot of time and stress, as people have eyes everywhere, and when they observe you, that´s bed. The last-mentioned option works here, but it costs a lot of money. People are not afraid to ask for a lot here. And it may end up as happened to me when I paid quite a lot to one family with two small kids for few pictures, but finally did not taky any, as their mother just took money and quicked with her children. Of course, with the money. On the other hand, around the corner you can meet pleasant old men, who for a few bucks let you take as many pictures you want, and meantime plays the mandolin for you.
The following day we were already ready to leave and continue higher into the mountains to the "maximum" elevated city in the world - Potosi (4100). About this „maximum“ later.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: