Dojmy po mesici v CR / One month in Czech

Trip Start Mar 16, 2011
1
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Czech Republic  , Zlín Region,
Saturday, April 5, 2014

Sorry, this time it the blog only in Czech language. 


Rozhodl jsem se napsat ještě jeden článek. Takový poslední blog z našeho tříročního putování za Atlantikem. Bude však ale úplně jiný než ty předchozí. Vlastně se tu už nebudu věnovat naší samotné cestě, tu jsem stručně shrnul a uzavřel v minulém blogu z 1. března, viz
 
  http://blog.travelpod.com/travel-blog-entries/mtrm/1/1395570330/tpod.html.

 Zde se chci rozepsat o něčem, co už mi dlouho leží na srdci a na jazyku a po návratu do ČR jsem si vše dokázal v hlavě srovnat a dát teď na papír
Ti, kteří byli někdy na "zkušené" někde v západní civilizaci, a pobyli tam nějakou dobu, jistě budou vědět, o čem tu píšu. Ti, kteří to štěstí neměli, budou možná trochu vrtět hlavou. Píši, záměrně "to štěstí neměli", protože si skutečně myslím, že pro život obyčejného člověka je dlouhodobější pobyt za hranicemi na západ od nás obrovským obohacením a přínosem, pokud je člověk vnímavý a dokáže si z té zkušenosti něco odnést.
 
Jistě, i ti co nikdy příliš necestovali, mnohokrát zaslechli, že se tam v těch civilizovanějších zemích nekrade, nepodvádí a lidé se zkrátka nebojí o svůj majetek jako u nás. To je sice pravda, sám jsem se o tom přesvědčil a jenom to potvrzuji. Nicméně, to se zdá být již otřepanou frází, aniž by lidé vlastně věděli, proč tomu tak je, a trošku nad tím přemýšleli.

 Bezprostředně po příletu do Evropy a následném příjezdu autobusem z Německa na pražskou Florenc jsem se, s prominutím, cítil opět jako v "malém Buranově". Hned jsem slyšel tady řidiče, jak si neodpustí jízlivou poznámku na cestujícího, že si má vystupovat zadními dveřmi, támhle zas u okýnka na WC pána, který naprosto zbytečně a nezdvořile napomínal paní, že mu vrací na stokorunu v malých drobných, a tak bych mohl pokračovat dál a dál. 
 
Během hodiny pobytu na Florenci jsem byl svědkem tolika zbytečných miskomunikací, tolika neomalenosti v běžných denních hovorech mezi lidmi, tolika naprosto zbytečných, až nezdvořilých dovětků, které si stále mnozí lidé z nějakého ješitného předsudku prostě neodpustí, že jsem měl sto chutí se zase otočit a odjet zpět na západ tak rychle, jak by to jen šlo. V momentu, kdy mě na Florenci anglicky požádala o pomoc pákistánská mladá žena s bůrkou, které nikdo nerozuměl, jsem si uvědomil, že jsem opravdu v ČR. Ta nebohá žena přijela na dva dny z Německa obdivovat krásy Prahy autobusem Student Agency, ale ti ji odmítli odvézt zpět, přestože měla již zakoupený lístek. Prý pro návrat do Německa potřebuje cestovní pas, přitom ona měla německé rezidenství, tudíž ho jistě, tak jako ostatní Evropané, nepotřebuje. Do ČR ji odvezli, ale zpět už nechtěli. Podivné. Nicméně, toto nebyla pointa mého rozhořčení nad nesmyslným jednáním a chováním "Středoevropana". Ta přišla záhy, to když jsem se snažil té ženě pomoci tlumočit telefonní hovor jistému pánovi, kterého si domluvila přes spolujízdu na odvoz do Berlína. Ten pán, mluvící česky se slovenským přízvukem, byl skutečně tak nepříjemný, že vlastně vynadal po telefonu i mě, který s tím neměl prakticky nic společného, jenom proto, že ta nebohá žena, neznaje jediného slova česky, čekala na jiné autobusové stanici, než prý byli domluveni. Ten pán si asi neuvědomil, že nebýt mě, tak by se s tou paní nikdy nedomluvil,tudíž by mu nikdo nepřispěl na jeho cestu do Berlína. Mnozí lidé si ve své otupělé sprostotě a neomalenému buranskému jednání vůbec neuvědomují, že oni nemusejí být za každého okamžiku pány situace, a že díky slušnému jednání a vystupování se jistě dál dojde.
 
Pákistánská žena, mimochodem velmi milá, zdvořilá a nebýt těch starostí, co si v Praze prožila, také usměvavá, mi sama řekla, že se nemůže dočkat, až bude zase zpět v Německu. Na otázku, co se jí tu nelíbilo, mi okamžitě řekla, že lidé. Do Prahy prý už nikdy nepřijede. Nejen pro ty potíže s pasem, ale především proto, jak tu s ní lidé jednají a zacházejí.  Bylo mi jí v tu chvíli velmi líto. Věděl jsem, že bude muset bohužel nejméně pár hodin strávit v autě s někým, pro koho je úcta a respekt k druhým asi jen prázdné slovo. Těch pár minut telefonního hovoru mi stačil dát jasný signál, co za člověka je na tom druhém konci. Alespoň jsem jí dal pár základních rad, jak s tím šoférem jednat a ať mu hlavně neplatí víc, než na kolik se původně domluvili. Vlastně jsem ji zprvu nabízel, že spolu zajdeme na Student Agency a domůžeme se společně toho, aby ji odvezli zpět do Německa oni. Nechtěl jsem ji nechat na pospas nějakému sprostému Čecho-Slovákovi. Nicméně trvala na svém, že pojede s ním, neboť to dle ní byla jediná možnost, jak se dostat zpět do Německa. 
 
Asi si řeknete: "No jo, přijel po takové době z ciziny, zvykl si na lepší, tak je tu teď pro něho všechno špatné". Ne, to určitě ne. Pokud si někdo odpověděl takto, zatím mě nepochopil, a nechť čte, prosím, dál.  Uznávám, že bezprostředně po návratu z ciziny člověk vnímá jistě věci jinak, silněji, především ten způsob mezilidské komunikace. Ale právě proto, že to někdo vnímá jinak a dokáže porovnat s něčím, co zažil jinde, a není "zdeformován" tou naší českou blbou náladou, je důkazem, že existují místa na světě, kde k sobě lidé mluví s mnohem větší úctou a respektem než u nás. 
 
Nedokážete si představit, jak moc mi v naší češtině chybí fráze typu "How Are You; How are you doing; How your day has been going so far....." atd. následné zdvořilé odpovědi, "I am fine, thank you; I am doing good.... "atd. Strašně moc mi chybí a je mi nás všech upřímně velmi líto, že nedokážeme něco takového do toho našeho jazyka a mentality vpravit. Mnohdy jsem se setkal s názory, jak jsou přece ti anglicky mluvící lidé trapní a hloupí s tím neustálým se ptaním "Jak se máš, "Mám se dobře", Přeji Vám pěkný den" atak dále. Takový názor dle mého mínění může mít jen člověk, který nemá absolutně žádné ponětí, co se za nimi skrývá a jen uboze bez jakéhokoliv sebemenšího zamyšlení haní něco, z čeho by si  měl vzít raději příklad. 
 
Tyto fráze jsou jednoduché, a pravda, anglicky mluvící lidé je trousí všude a neustále, každý vám na otázku "Jak se máš?" odpoví "Mám se dobře". Pokud by někdo řekl, že se má blbě, budou se všichni podivovat, co se to děje. Zní to komicky a může se až zdát, že toto frázování je bezvýznamné. Ale tak to právě není. Není nic hezčího, než když se vás každý prodavač, každý trafikant, váš spolupracovník, obsluha na pumpě, v bance nebo i klidně nějaký cizí člověk na ulici pokaždé zeptá, jak se máte, prohodí pár zdvořilých frází, popřeje vám krásný den, vy mu popřejete totéž a oba se loučíte s úsměvem na tváři. Nejen tyto fráze ale i celý způsob mluvy především v anglicky mluvících zemích, je právě projevem té zdvořilosti, úcty k druhému, respektu a tolerance. 
 
My nejsme v češtině schopni ze sebe vypravit i takové jednoduché anglické "Excuse me" - "s dovolením, promiňte", nebo jak chcete. Anglicky mluvící lidé tuto frázi (požadující anebo naopak omlouvající něco) využívají nejméně stokrát častěji než my naše "s dovolením; promiňte; nebo pardon". Musím se přiznat, že mi trvalo asi 14 dní, než jsem přestal v obchodech a na ulici lidem říkat anglicky "Excuse me" a přešel nejprve na naše chudé "S dovolením, pardon apod." abych po několika dnech upadl do té "ostýchavosti" a "nekomunikativnosti" něco říci, nebo-li "tak radši držím hubu a všímám si svého", která jen nám, Středoevropanům, bohužel velmi vlastní. Anglicky mluvící člověk se vás na místo našeho "Co chcete?" standardně zeptá "Co pro Vás mohu udělat?" A to je podstatný rozdíl, ať to řeknete, jakým tónem chcete. 
 
Během prvního měsíce doma, jsem si všiml, jaký máme zlozvyk v používání zbytečných dovětků při řeči. Nikdy jsem tomu, tak jako naprostá většina lidí odchovaných a žijících tady, příliš nevěnoval pozornost. Teď to však "slyším" téměř na každém kroku. Lidé se dovětky typu "Vždyť jsem ti to říkal", nebo "kdybych to nechtěl, tak bych ti to neříkal", anebo "na to já bohužel nemám čas", a tak dále a tak dále vzájemně srážejí na kolena a povyšují jeden nad druhého. Všimněte si toho, kolik dovětků a jaké, především ty zbytečné, lidé rádi používají. Ač ten dovětek vyslovíme sebe zdvořileji (a mnozí to velmi rádi dělají, asi proto, aby změkčili přímou urážku anebo jim je taková komunikace vlastní), přesto tam ta nadřazenost z toho slova jasně signalizuje. Upřímně to nesnáším. Ale co je ještě horší, že to většině z nás přijde naprosto normální. Přijde nám normální, že se v mnohých rozhovorech vzájemně nerespektujeme, ponižujeme a osočujeme jeden na druhého, ač se to snažíme skrývat. Před těmi vnímavějšími to ale neskryjeme, ač si to naivně myslíme.
 
Mnozí si to neberou, mnozí ano. Ti, co si to neberou, jsou asi ti "šťastnější" ale jsou to právě ti, kteří zřejmě nikdy nezmění svoji rétoriku a budou se nadále "pošťuchovat" s ostatními a "vracet" jim jejich narážky. Ti, co si to "berou" se zase nikdy "neozvou", protože by se z toho jednak zbláznili, a jednak si zkrátka myslí, že si to "příliš berou" a že se takto neomaleně přece normálně mluví a že na tom není vlastně nic divného. Že je prostě taková doba. Jenže to samozřejmě není pravda. V anglicky mluvících zemích se takto neomaleně rozhodně nemluví a věřte tomu nebo ne, ale zase celé tři roky se mi nestalo, že bych při hovoru s někým měl pocit, že se ten člověk nade mě nějakým způsobem povyšoval. Ne, lhal bych, jednou se to stalo, ale ten člověk byl vážně psychicky nemocný.
 
U nás se to stává lidem dennodenně, nemám pravdu? My sami se řečmi a jednáním ponižujeme a povyšujeme, jak zrovna potřebujeme. Z mnohých lidí u nás číší jízlivost a faleš, člověk nemusí být rovnou psycholog, aby to poznal. Viz ta paní trafikantka, u které si občas koupím žvýkačky. Usmívá se jako sluníčko jen do chvíle, kdy ji člověk překvapí nebo vykolejí nějakým dotazem nebo přáním, které je právě mimo její "kompetenci" práce. Stačí si jen "přikoupit" nějaký časopis navíc nebo se na něco dalšího zeptat, pokud zrovna je za vámi fronta dalších kupujících, a už vás pohledem probodává a nejradši by vás " do prd..." poslala. A to mimochodem bezprostředně poté, co se na vás ještě před pár sekundami usmívala jako ta babička od Boženy Němcové. Takovou jízlivost až faleš skutečně nemám rád a příčí se mi. 
Víte, mám z mnohých našich spoluobčanů pocit, že si o sobě strašně moc myslíme. Jací jsme jako národ kutilové, jak jsme zruční, jak umíme pracovat, jací jsme nadaní sportovci, jaké máme výrobky atd. S tím plně souhlasím a jsem nato právem hrdý. Ale to je asi tak vše. Pokud se jedná o mezilidskou komunikaci, vyjadřování a zdvořilost, tak jsme velmi hluboko v pomyslném žebříčku. A to je rozhodně něco, čím se absolutně nemůžeme nikde chlubit. Víte, já potkal mnoho cizinců od Kanady až po Nový Zéland, kteří byli v České Republice, ať už na dovolené nebo pracovně, a upřímně málokdo je z nás, Čechů, nějak extra nadšen. Máme krásné památky, výbornou kuchyni, nejlepší pivo, pěknou přírodu atd., to vám každý samozřejmě pochválí. Ale jen co se zeptáte na lidi, tak už dostanete docela jinou odpověď. Od jisté doby se tomu příliš nedivím. 
 
Co je pro mě úsměvné, jakým způsobem přecházíme přes přechody. Po přechodu nechodíme, ale běháme, abychom byli na druhé straně co nejdříve, a ještě děkovně řidičům máváme, jako bychom se jim omlouvali, že jsme je asi tři sekundy zdrželi. Přitom chodci jsou přece ti, kteří mají přednost, a řidiči jsou ti, co mají povinnost zastavit. Řidič na hlavní také "nemává a neděkuje" tomu na vedlejší, co mu automaticky a dle pravidel dává přednost.Tak proč stále takový ten pocit, že bych měl přeběhnout co nejdříve a ještě řidiči poděkovat. Proč? Protože v sobě neseme stále jakýsi pocit, že někoho svým chováním a jednáním "nasereme". 
To je ta naše hloupá česká povaha, stále se za něco "omlouvat" a mít pocit, že se musíme za něco "omlouvat", protože nám naše životní zkušenost nejednou ukázala, že jsou tu lidé, kteří nás za věci a úkony nesmyslně pokárali a my se nesmyslně omluvili. A žijeme v takové společnosti s pocitem, že je to tak správně. 
 
Způsob jízdy autem, zejména na dálnicích, by byla kapitola sama pro sebe. To do jisté míry vypovídá také něco o naších způsobech a mentalitě. Při jízdě 130 km/h v levém jízdním pruhu, kdy na vás zezadu najíždí nějaký kaskadér nadzvukovou rychlostí a bliká, div si světlomety nevypálí, a dožaduje se uvolnění pruhu a ještě rychlejší jízdy, to asi zažil každý z nás. To je bohužel naprostá ubohost a nemrav, který by se neměl v žádném případě tolerovat. Nikým a nikdy. To je něco, co v Americe naštěstí nezažijete. Dokonce jsme jednou byli svědky, kdy jsme si zastavili uprostřed opuštěné cesty, a fotili si nějaký náhlý přírodní úkaz v domnění, že nikoho neblokujeme. Když v tom se ohlídneme a za námi stála dvě auta, pokojně čekala, až si vše nafotíme a uvolníme jim cestu. Nikdo nebliká, netroubí, neukazuje nebo nesignalizuje nějakými posunky něco. Nevím, kde se ta drzost a neukázněnost na silnici u nás v ČR bere. Proč jsme takoví a jinde makoví?
 
Všímám si rovněž jako nikdy předtím, jak jsou naše dopravní předpisy a systém značení křižovatek zbytečně složité, nepřehledné. Naši značku "dej přednost v jízdě" bych po zkušenostech s jízdou v Severní Americe v mnoha případech vyměnil za značku "Stop". Bylo by rázem po problému nepřehledných kžřižovatek a ulehčilo by to jízdu všem účastníkům provozu.  Rovněž je až k nevíře, jak jsou naše silnice v porovnání s těmi za oceánem klikaté, se samou nepřehlednou zatáčkou, kopcovité, zbytečně nerovné tam, kde by klidně mohly být rovné. Pozor, je naprostý omyl tvrdit, že je naše krajina prostě kopcovitá a nerovná plná malých vesniček. Taková je téměř všude na světě, a někde  i mnohem víc. A i přesto mohou mít v takových místech silnice pěkně rovné. Chápu, že tady si asi není na co stěžovat. Naše silnice vzešly ze starých cest, které kopírovaly zemědělské usedlosti a pozemky. Velmi těžko s tím teď někdo něco udělá. Na Novém světadíle si to díky osídlování prázdného kontinentu mohli postavit, jak potřebovali. A je vidět, že se jistě poučili ze všech těch chyb, co jsem si nadělali tady v Evropě.
Bezprostředně po návratu do ČR se mi "poštěstilo" setkat se s naším panem prezidentem Zemanem při jeho veřejném vystoupení v Olomouci. Mluvil tam k lidem o nezaměstnanosti, o nevyužitých investicích, o ziskuchtivých politicích atd. ve smyslu, že toto jsou ty nejdůležitější témata hýbající naší společností. Z jeho hovoru bylo velmi zřetelně slyšet, jak považuje obyčejné lidi s nízkými příjmy za ty „dobré“, a ty s vyššími příjmy, především podnikatele a politiky za ty "špatné". Mluvil tam skoro jako Jánošík. To je přesně to rozdělení společnosti, které je velmi chybné a nešťastné. Pan Zeman a společně s ním polovina našeho národa by si měla co nejdříve uvědomit, že ne všichni chudí lidé jsou ti „dobří“, a ne všichni bohatí jsou „špatní“, a naopak. A že ti "bohatí a úspěšnější" jsou třeba ti, kteří nám, "těm chudším" dávají práci. Bohužel mám z naší společnosti pocit, že je právě takto rozdělena. Než začneme opět nadávat na politiky, podnikatele a já nevím koho ještě, je třeba si uvědomit, že jsou to stejní lidé jako my, z masa a kosti, a odchovaní v naší vlasti, v naší společnosti, která prostě taková je. 
 
My nejsme charakterově o nic lepší než oni, a oni o nic horší než my. Však jsme to my, lidé, kdo si volí politiky, a politici jsou lidé, kteří vzešli z nás, z obyčejného lidu… Jsme to my, na koho se díváme v televizi, když nadáváme nad večerními zprávami nebo politickými debatami. Jak řekl Gabriel Laub a další: "Každý národ má vládu, jakou si zaslouží". Toto by si měl každý, v čele s panem prezidentem Zemanem, uvědomit. Sáhněme si každý sám do svého vlastního svědomí a napravme sebe, jedině tak napravíme celou vlast a její společnost. To je ta jediná a správná cesta. Žádná jiná. Nadáváním na politiku nadáváme vlastně sami na sebe, ač si to, bohužel, stále málokdo uvědomuje.
 
Na olomouckém náměstí se ke mně bohužel mikrofon při dotazech nedostal, ale měl jsem na pana prezidenta jeden připraven nebo spíše doporučení. A to by se příště namísto o zaměstnanosti, která se už probrala všude od A až do Z, zaměřil na to, aby v lidech probudil optimismus a dobrou náladu a nešířil pesimismus a strach, který jde ruku v ruce z nezdvořilým chováním, tak jak to on přesně na náměstí udělal. 
 
Víte, nemůžeme mít prezidenta jen pro bohaté a úspěšné, jako byl pan Klaus, ale ani ne prezidenta chudších a méně úspěšných, jako je pan Zeman. My potřebujeme prezidenta, který je tu pro všechny. 

 
Abych nekončil blog jen negativní kritikou, musím to trošku vyvážit a zmínit, co naopak na naší společnosti oceňuji. Jsem například moc rád zato, jací jsme v porovnání se "západními civilizacemi" skromní, nenároční na užívání a zneužívání přírodních zdrojů. Například určitě mnohem více jezdíme na kole, využíváme veřejnou dopravu a děláme mnohé věci raději manuálně po svém než abychom nasadili stroje, protože nás to tak prostě baví. Dnes ráno jsme například ze zahrádky vyváželi zeleň do přistaveného kontejneru na sídlišti. Všichni lidé z okolí přinášeli své koše, pytle a kolečka ručně, šli po svých, tahali se s tím stejně jako i my. Nikdo z nich nepřijel autem s vlečkou, s traktůrkem, náklaďákem nebo čímkoliv motorizovaným, jak by to přesně udělali všichni Kanaďané nebo Američané. Baví nás manuální práce a nebojíme se jí, i když nás to stojí nějakou námahu. Severoameričané jsou oproti nám skutečně lenošní, co se tedy manuální práce týče. 

Jsme také mnohem více pohostinní, než všechny národy od nás na západ. Stále je u nás skoro samozřejmostí nabídkou řemeslníkům, které jsme si pozvali na barák, kafe, pivo nebo i celý oběd. To se vám na západě nestane, a když ano, tak velmi výjimečně. Co zde rovněž oceňuji, je zájem o přírodu a aktivity, které v ní podnikáme. Jsme jednoznačně národ outdoorových nadšenců. V porovnání s ostatními zeměmi, které mají mnohem vyšší hory, dravější řeky, hlubší lesy a zkrátka divočejší přírodu, jsme to jednoznačně my, kdo do té přírody při každé příležitosti vyráží, ať už za obyčejnou dvouhodinovou procházkou, celodenní jízdou na kole anebo třídenním víkendovým puťákem s batohem a stanem na zádech. Za toto všechno a mnohem více, jsem přes jisté výhrady, co jsem zmínil na začátku blogu, stále hrdý na to být Čech:-)
 
 Jsem moc rád, že jsem tento blog napsal právě teď, tady a způsobem, jakým jsem jej napsal. Už nikdy bych jej totiž s takovouto nezaujatou a nezdeformovanou kritikou nedal dohromady. Cítím totiž, že po měsíci doma, už sám zase"spadám" opět do té naší české mentality s neomalenou rétorikou. A za rok, za dva už možná sám nebudu schopen, tak jako většina lidí zde žijících, takové ty postřehy vnímat a rozlišovat. No snad mi to ještě nějaký čas vydrží :-)
Slideshow Report as Spam

Comments

PN on

S něčím se dá souhlasit, s něčím nikoliv. Prožil jsem v součtu 11 měsíců ve Španělsku + cestování kolem. Jednání ve službách s obyčejnými lidmi je tam horší než u nás (přestože mají vykání, tak se na tebe klidně autobusák osočí s dotazem "CO CHCEŠ ?!"). Na železničních stanicích, pokud nepřijdete se zlatou kreditkou, tak s vámi jednají jako s lůzou co je jen obtěžuje (ověřeno na 6 místech po celé zemi). U nás hodně chybí ta poctivost. Každý vymýšlí jak "ochcat" placení, povinnost, zabezpečení...a naopak pro každého kdo nějakou službu zprostředkujete jste Cimmrmanovsky řečeno "sprostý podezřelý". Nevím co je špatného na rychlém přejití chodníku a poděkování řidiči, že zastavil? Je tu půlka článku o neomalenosti a jedno poděkování je také špatně. Ano, řidič má povinnost zastavit, ale taky zastavit nemusel a zdržujeme ho, to je prostě fakt. Ochota lidí u nás pohasla, ale nepřisuzoval bych to, že by někdo ochotný nebyl, ale lidé dostali strach. U nás lidé propadají mediální masáži mnohem víc než v jiných zemích. Otřepané to za nás nebylo, slyšíte z každého rohu. Pak se každý bojí, že ho ten komu pomáhá okrade (a bohužel se tak občas i děje), že když se s někým cizím dá do řeči, že na něj vyskočí banda schovaných kamarádů a něco mu udělá. No a ta pokladní? Šéf ji taky může měřit minuty, ona musí prodat stanovené počty a ještě musí kontrolovat, zda ji tam někdo něco nekrade. Ve Španělsku si lidé hodně pomáhají, hodně mají k sobě blízko a řekl bych, že na větší kriminalitu jsou až příliš líní, ale je tam i zvykem, že se chodí do obchodu kamaráda podpořit ho v podnikání, v sousedství se lidé znají bez vyjímek a ochotně poznávají kohokoli nového. Vede to zas naopak k tomu, že starosta zakázku na opravu chodníků dá kamarádovi a lidé by považovali za nemorální, kdyby to tak neudělal. V nás je trochu toho Německého stresu smíchaného se slovanskou vynalézavostí. To má za následek hlavně tu všeobecnou nasranost, ale i počítání, že bych měl se líp, kdyby mi to a to a ten a ten nestáli v cestě. Co na ČR zas oceňuji je hospodská kultura, ta je ve světě opravdu unikátní, protože cenově je vzhledem k platu opravdu nejpříznivější a dostupnost veřejné dopravy skutečně pro každého. Ve Španělsku student kupuje lístek na vlak měsíc dopředu, aby se podíval domů. A jede nočním vlakem v nejnižší kategorii, kde musí sedět.

mtrm
mtrm on

Ahoj,
díky za komentář, vážím si samozřejmě i těch kritických, neztotožňujících se s mými názory. Ale tak, jak píšeš ve své první větě, že s některými názory souhlasíš s jinými ne, tak přesně tak to mám já s tvými. Také rozhodně nemohu souhlasit s tvými.
Zaprvé, srovnával jsem především anglicky mluvící země (nicméně i ty německy,francouzky nebo chtele-li třeba švédsky či dánsky mluvící jsou na tom podobně, o třídu zdvořilejší než u nás). O Španělsku toho příliš mnoho nevím.
To s tím přechodem přes přechod, jsi nepochopil, tak jako někteří další. Tam totiž nejde o obyčejné poděkování řidiči, ale jak jsem psal, v mnoha případech o vnitřně vynucené gesto, pač v sobě neseme pocit, že když někoho zdržujeme, nejednou se nám stalo, že nás nějaký buran zato pokáral, a tak se na těch přechodech raději dopředu "omlouváme". Pozor, nezaměňuj "Poděkovat" za "omlouvat se". Podstatný rozdíl. Ano jistě, ne každý to má takto v hlavě nastavené, ale vidím to ze zahraničí. Až paradoxně přestaneme na chodnících děkovně/omluvně mávat, tak teprve potom budou mít lidé naplno zažité, že se prostě na přechodech dává přednost.
Za další s tebou nesouhlasím, že by to u nás šlo se zdvořilostí z kopce. Ba naopak, od revoluce tu jisté pokroky jsou a lidé se k sobě chovají zdvořileji.
A ten komentář k trafikantce. Promiň, ale to, že má někdo šéfa za zády, nebo je kýmkoliv tlačen, nedává nikomu na světě ani sebemenší právo být k někomu dalšímu nezdvořilý. S tímto absolutně nemohu souhlasit. A jestliže si toto stále někdo myslí, tak se bohužel nikam sám daleko neposunul. Myslíš si, že v těch vyspělejších zemích, o kterých jsem tu psal, nikdo nikým z výšky tlačen není? Samozřejmě, že je, a proč jsem tam tedy nikdy v obchodě nebo u trafiky něco podobného nezažil a tady hned u prvního stánku dostanu sprda?
Máme to prostě stále pod kůží někoho ponížit, sprdnout nebo se osočit. Ale my se toho zbavíme, já tomu věřím. Chce to ale ještě čas. možná dvě nebo tři generace, co já vím. S tou medializací, jak jsi tu psal, to nemám nic společného. Pokud budou lidé rozumní, vezmou si z toho jen to "dobré a poučné". A takových lidí je naštěstí většina.

PN on

Ahoj,
díky za odpověď, načekal jsem, že nějakou uvidím, takže to potěší :-)
Ano souhlasím s tebou, že nasranost v sobě neseme a jako všechno špatné, se to velice snadno přenáší. S tím přecházením asi máš pravdu, že je to trochu zvláštní, jako by auto na hlavní mělo mávnout na auto na vedlejší, za to že ho pustilo. Nicméně pokud sedím za volantem a někdo mi mávne nebo se usměje, za to, že jsem ho pustil, tak mě to potěší a obráceně, pokud vám projede 10 aut přes přechod a 11. zastaví, tak mu z vděčnosti mávnete nebo nějak poděkujete. Jo jezdíme tu celkem jako burani a být vděčný někomu, kdo dodržuje pravidla silničního provozu je divné, ale zas to může motivovat ostatní. V Portugalsku třeba nemáte jistotu, že vám zastaví auto ani, když máte zelenou na přechodu, přechod bez semaforu skoro jako by nebyl. Jedinou šancí, že vám někdo zastaví jsou cizinci nebo někdo když auto jede samo, oni jsou totiž na silnici hrozně soutěživí. Ve Skandinávii jsou na sebe všichni zdvořilí, mentalita, která znamená, že pokud si nebudeme pomáhat,
tak celá vesnice nepřežije zimu, udělala svoje.

Od revoluce záleží v čem no: Třeba ve službách je zlepšení znát o 500%.

U té trafikantky: To asi jo, ale u nás jdou s tím někdy fakt do extrému a spojuje se to s naším uměním přenášení nasranosti. Viděl jsem na jedné restauraci, jak se ten samý personál, pod jiným majitelem a v novém prostředí choval desetkrát líp a byla tam cítit ta dobrá atmosféra a pohoda. Dobře je vidět v autobusech nebo vlaích student agency, že když chytíte někoho, koho vysloveně přetížili, tak už se sice snaží být zdvořilý, ale cítit to z toho jde. Měli bychom se naučit trochu zklidnit, nevyžadovat po ostatních 150% jen za účelem, abychom je mohli ponížit, strhnout jim něco z platu a dávat jim najevo kdo je pán. V tom Španělsku jsem pracoval a vím jak může být uvolněný kolektiv, jak šéf se chová prostě jako jeden z ostatních, nikdo na nikoho pořádně netlačí, mají se tam rádi a všichni jdou společně za svým cílem. (Oni to zas trochu přehání, takže se ekonomicky celkem propadli). Tady si každý musí dávat najevo své postavení nad ostatními, z toho plyne třeba i fakt, že důchodci jsou sprostí na mládež a ta jim to pak jinde vrací... Takže máte pravdu, že vzájemná netolerance tu je, ale všechno souvisí se vším. Je to začarovaný kruh, který nikde nekončí, protože tu je zas ta snaha oplácet a přenášet nasranost. Jen si nemyslím, že by to ve všech zemích na západ od nás bylo lepší. Konkrétně jednání ve službách není ani v tom Německu žádná sláva.

Add Comment

Use this image in your site

Copy and paste this html: