THREE YEARS OVERSEAS - SUMMARY

Trip Start Mar 16, 2011
1
145
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Czech Republic  , Moravia,
Thursday, March 6, 2014

Find EN translation below

CZ:
  Po třech letech zpět v Evropě, po třech letech zpět v ČR. 16. března to byly přesně tři roky, kdy jsme v roce 2011 odletěli do Kanady s ročními pracovními vízy a s vidinou, že za ten rok, po opuštění Kanady se vydáme cestovat do Jižní Ameriky a poté zpět domů do ČR. Že z toho nakonec budou celé tři roky, kdy budeme pracovat a cestovat po americkém kontinentu od samotného severu na Aljašce až po Ohňovou zemi v Argentině, to by ani jednoho z nás asi ani ve snu nenapadlo. Pravda, první rok a následná cesta do Jižní Ameriky plánována byla. Následný pobyt na druhé straně Atlantiku byl spontánní, reagoval na naše momentální potřeby, touhy a přání. Zkrátka se nám domů ještě nechtělo a přáli jsme si to velké dobrodružství nechat pokračovat co nejdéle.

Jenom ve zkratce zmíním, jak jsem před dvěma týdny docestoval domů do ČR. Z Islandu jsem se letecky přes Berlín, kde jsem strávil noc u hostitelů přes couchsurfing, dopravil busem do Prahy, a tím se tedy ocitnul v ČR. V Praze si dal ještě takovou malou pijáckou noc s kamarády, abych pak druhý den vyrazil domů, nejprve za rodiči na Vysočinu a později se setkal konečně s Romčou, na kterou jsem se nesmírně těšil. Mými bezprostředními pocity z návratu do ČR a tím, jak to vše tady "vidím" po třech letech pobytu venku se budu zabývat v příštím blogu.

Teď zpět k souhrnu našeho cestování. Když nad tím přemýšlím, tak ta "druhá polovina" pobytu byla snad ještě úžasnější než ta první. Asi právě tou improvizací, tou spontánností, tím jak jsme stále hledali cestu, jak zde v té "Americe" přežít, vydělat si peníze, uživit se a pohnout se dál. A to vše s neustálým ohledem na víza a pracovní povolení, která jsme zařizovali, probíjeli se, jak to jen šlo. Bylo to dobrodružné, někdy trochu stresující a nejisté, ale skvělé. Ano, říkám, skvělé, neboť jsme si to nesmírně užívali. Především potom, co se vše podařilo a co vše jsme díky tomu mohli zažít a vidět:-)

Teď tedy trochu statistiky. Navštívili jsme celkem 20 nových zemí. V pořadí jakém to bylo, to jsou: Kanada, USA, Chile, Argentina, Uruguay, Paraguay, Brazílie, Bolívie, Peru, Ekvádor, Kolumbie, Mexiko, Kuba, Belize, Guatemala, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama a Salvador. V mém případě vlastně musím ještě zmínit Island, který jsem navštívil na samotný závěr při cestě pře Atlantik zpět domů. Romča už měla Island za sebou z roku 2007.

Ujeli jsme asi 105 tisíc km, tedy vzdálenost dva a půl krát kolem zeměkoule. Ani se tomu nechce uvěřit, ale dle tachometru, měření na googlu a hrubých odhadů je to tak. Z toho 70 tisíc km bylo naším minivanem, kterým jsme cestovali v Severní Americe, tedy v USA, Kanadě a na Aljašce.

Jižní a Střední Ameriku jsme projížděli s využitím veřejné dopravy a prostě všeho, co mělo kola nebo jelo po vodě, v celkové délce přes 30 tisíc km. Nejdelší dobu jsme strávili v Kanadě, kde jsme po většinu času pracovali a vydělávali nezbytné peníze na naše cesty. Bylo tomu přesně 555 dní, takové krásné číslo :-) V USA jsme rovněž pobyli poměrně dlouho, přesně 212 dní. Většinu času v Kalifornii, kde jsme vypomáhali na farmách nebo při sběru ovoce. Další zemí, kde jsme pracovali, byla Kostarika. Ostatními zeměmi jsme už pak jenom cestovali. Počet dní pobytu byl následující: Mexico 38 dní, Kostarika 38, Bolívie 33, Chile 28, Argentina 27, Peru 23, Ekvádor 22, Kolumbie 19, Guatemala 16, Nikaragua 15, Brazílie 11, Kuba 11, Salvador 8, Panama 8, Honduras 5, Uruguay 4, Paraguay 3, Belize 3, no a teď naposledy ještě Island 2.

Nechci, aby si pod tímto výčtem někdo představoval, že některá země byla hezčí než jiná, jen proto, že jsme tam strávili delší dobu. Tak tomu určitě není. Všude by jistě stálo zato strávit ještě mnohem více času. Například pro takovou Brazílii bylo našich 11 dní úplně letmou záležitostí, kdy jsme projeli téměř zanedbatelnou část v porovnání s celkovou plochou země. Nebo Argentina a Chile, tam bychom mohli klidně strávit zbytek svého života, a bylo by co objevovat. O Kanadě a USA ani nemluvě. Naproti tomu třeba tři dny strávené v Belize nám doslova "stačily".

Jestli chce někdo čísla, kolik nás co stálo, jaké byly výdaje atd. tak zklamu. To je naše věc :-) Mohu jen s klidným svědomím a k našemu osobnímu uspokojení sdělit, že příjmy pokryly téměř přesně veškeré náklady. Mnohdy se setkáváme s názory, že to muselo stát "majlant", ta Jižní Amerika a všechny ty expedice po Severní Americe, od Aljašky až po přejezd kontinentu na východ. Jak se to vezme. Když ty dolary člověk bude přepočítávat na koruny, tak to asi něco stálo. Ale když se to přepočte na místní poměry, tak to určitě majlant nebyl. Ba naopak, naše cestování vždy bylo, je, a zřejmě i bude na hranici možného cestování v dané zemi. Takže těch peněz zas příliš nepotřebujeme. Máme to takto ale rádi, nestěžujeme si, je to o to vícc dobrodružné :-) Nejnákladnější jsou vždy samozřejmě letenky. No ale když jsme si pokaždé nějak dokázali přivydělat, tak to vždy nějak šlo.

Dalo by se pokračovat donekonečna, ať už výčtem míst, která nám nadosmrti utkvěla v srdci, nebo výčtem skvělých lidí, které jsme potkali. Napadlo mě, že bych tu namísto nudných seznamů uvedl pár situací, momentů, které byly nějakých způsobem zajímavé, úžasné, nebo naopak stresující až nebezpečné.

Než začnu, musím říci tak jako už několikrát, ač jsme cestovali mnoho zemí, navštívili mnoho míst, setkali se s různými národnostmi, kulturami, etniky, nikde jsme neměli žádné větší potíže. Všude jsme lidi shledali přátelské, laskavé, pozitivně k turistům naladěné a přející. Cestování po Americkém kontinentě jsme si zkrátka v tomto směru užívali.

Jsme horalé, takže absolutní blaho si většinou užíváme někde vysoko v horách na několikadenním treku obklopeni divokou přírodou. Ať už to bylo v kanadských Rockies, Kalifornské Sierra Nevadě anebo v horách Patagonie na jihu v Chile a Argentině. Kde jsme však v horách zažili velký stres, tak to bylo v národním parku Kluane na severu v Yukonu při hranici s Aljaškou, kde jsme během třídenního treku nepotkali ani živáčka, leč mnoho těch největších medvědů Grizzly, jaké si jen člověk může představit. Tam byly vážné obavy skutečně na místě. V peruánských Andách v pohoří Huascarán to naopak byla Romčina nevolnost a únava z vysokohorského terénu, která nám velmi zkomplikovala přechod sedla ve výšce na d 5 tisíc metrů.

Naopak naprostou pohodu jsme si asi užili v Kolumbijské národním parku Tyrona. Karibské moře, pláže, fauna, flóra, to vše tu tvoří ekosystém, kde se člověk cítí skutečně jako v ráji.

Z lidí jsme nikdy strach během našich cest neměli. Jen snad ve dvou případech. V tom prvním to bylo v situaci, kdy jsme se v metropoli Panama City zatoulali do chudinské čtvrti a už to vypadalo, že si nás černí hoši dají k obědu. Podruhé tomu bylo nedaleko v sousední Kostarice, kdy náš autobus zastavila policejní hlídka a kontrolovala pečlivě všechny pasy a vízové povolení všech cestujících. My tou dobou pobývali na Kostarice již asi 10 dní nelegálně, tudíž jsme se na zadních sedadlech, jak se úředník blížil, třepali strachy, co bude. V obou případech jsme však vyvázli bez úhony. V tom prvním jsme těm hochům naštěstí unikli zpět do bezpečí blízkosti policejní hlídky, v tom druhém zřejmě jen tím, že se úředník nebyl schopen zorientovat v pase vydaném v České republice :-)

Se zdravím jsme po celé tři roky také žádné větší potíže neměli. Největší obava cestovatelů jsou vždy zuby. Problémy s chrupem mohou snadno zruinovat celý pobyt v zahraničí. Nejeden cestovatel se vracel ze svých expedic přes půl zeměkoule zpět domů jen proto, že ho bolel "hloupý" zub. My naštěstí na toto téma nemuseli nic řešit. Zaplať pánbůh.

Mírné nachlazení nebo nějaká ta cestovatelská "sračka" nás samozřejmě postihla. Zajímavé, že celou Jižní Amerikou jsme "prošli" jako nůž máslem bez jediných střevních potíží abychom se posléze ve Střední Americe "posrali" v každé zemi z jídla minimálně dvakrát.

Asi nejhůře jsem se cítil v Bolívii, kdy jsem musel v hlavním městě La Paz několik dní proležet v posteli. Nadýchal jsem se přespříliš prachu s nekonečných prašných cest, do toho zima, chlad, vysoká nadmořská výška, únava z probdělých nocí při dlouhých autobusových přesunech. Zřejmě to vše se nasčítalo v takové síle, že jsem prostě jednoho dne totálně odpadnul. Náš Anděl strážný to umí zařídit, takže Romča, přestože si prošla vším úplně stejně jako já, byla v pohodě, a mohla se o mě starat.

O několik měsíců později jsem jí mohl její starost a něhu vracet v Nikaragui, kde ona upadla do šíleně vysokých horeček, že jsem měl vážnou obavu, že onemocněla malárií nebo nějakou jinou tropickou nemocí. Venku 35 stupňů a Romča se svíjela v horečkách nad 40 stupňů. To vypadalo skutečně vážně, když v tom se z toho jakoby zázrakem dostala.

S naším minivanem jsme toho prožili opravdu hodně. Celých 75 tisíc km bez nehody a nějaké větší poruchy mluví za své. Jednou nám však naše auto dalo lekci, to když nám při dlouhém sjezdu z hor Sierra Nevady v Kalifornii do pouště na východním úpatí hřebene hořely brzdy. To bylo v létě, kdy s námi cestoval Michal s Evou. Naštěstí jsme to dolů nějak ještě ubrzdili a bezpečně sjeli. Nicméně na pumpě pod kopcem jsme skončili a pak po zbytek odpoledne čekali, až se kotouče a části brzdícího sytému zchladí. Vyměnili jsme brzdovou kapalinu, seřídili, a jelo se pomalu dál. Bylo to ale o fous. Ještěže se Michal vyzná v autech a dokázal si s tím poradit i v takové pustině v jaké jsme se nacházeli.

Dalším silným zážitkem, tentokrát z kategorie Divoká zvěř, bylo setkání se losím samcem, který si to kráčel po stezce přímo proti nám. To bylo v Grand Tetonu, vysokohorském hřebeni ve Wyomingu v USA. Museli jsme mu dát prostor, z úzké stezky nebylo však kam uhnout. Los si tedy v klidu prošel asi 2 metry od nás. Z jeho obrovské velikosti jsme měli v tu chvíli docela nahnáno.

V kanadském Jasperu se zase stalo, že na vozovku nám před auto skočil obrovský jelen, který byl tak rozzloben hlukem našeho auta, že nás nechtěl nikam pustit. Dorážel svými mohutnými parohy skloněnými dolů v bojovém postoji na předek našeho auta a my nevěděli, co dělat. Stáli jsme uprostřed silnice a čekali, až se uklidní. A pak mu plnou rychlostí prostě ujeli.

Ještě jeden moment z kategorie "Zvěř" byl velmi silný. Vlastě bych měl hned dva nebo i tři situace. Krom setkání s medvědy, bylo velmi silným zážitkem pozorování mořských savců, především velryb a kosatek. Na ostrově Vancouver na západním pobřeží Kanady jsme přímo ze břehu pozorovali obrovskou velrybu šedou, ač nám všichni tvrdili, že ze břehu je velmi obtížné nějakou spatřit. Dravé kosatky a tuleně, to by byla kapitola sama pro sebe.

V Ekvádoru při výletu lodí na ostrov Isla de la Plata jsme měli tak ohromné štěstí, že pár obrovských velryb dováděl na dohled daleko. Při několika výskocích nad hladinu vody jsme je měli celé k dispozici. Ohromně silný zážitek slzy do očí deroucí.

V kanadském Jasperu se stala ještě jedna velká věc. To když jsme následující den na treku našli ve sněhové vánici a ledovém větru promrzlého a dezorientovaného turistu, který by se zřejmě svépomocí neměl šanci dostat bezpečně dolů z hor zpět do civilizace. Tonymu jsme společně pomohli z nejhoršího a dovedli do tábora, kde se z šoku vzpamatoval. Dodnes jsme v kontaktu, nikdy nezapomene znovu a znovu děkovat, popřát ke každému životnímu výročí, je zkrátka vděčen za záchranu života.

Těch přelomových a zásadních okamžiků během naší cesty by bylo mnoho. Z těch, co mě teď napadají, bych mohl zmínit, jak nám bylo například prodlouženo vízum pro pobyt v Kanadě, jak za námi na tři týdny do Kanady přiletěl bratr Michal s Evou, jak přiletěli další léto znovu, tentokrát do USA a zůstali celý měsíc. Nebo jak jsme se s Romčou zasnoubili na ledovém vrcholku 6105 metrů vysoké hory Huana Potosi v Bolívii, kterou jsme zdolali, jak jsme se o tří měsíce později oddali v Las Vegas, jak jsme se v Kalifornii setkali se švagrem Davidem, a ve finále i s rodiči na druhé straně kontinentu v kanadském Torontu. No a to nejdůležitější, jak Romča minulé léto otěhotněla a z Ameriky jsme se vraceli v počtu tří :-) To vše svým způsobem zásadně ovlivnilo a tvarovalo náš celkový pobyt za oceánem.

Do mysli mi teď přišly dva další zážitky. kterými bych skončil. Jeden veselý, druhý nostalgický. Ten první se odehrál v lokálním přeplněném buse v Guatemale. Seděl jsem vedle jedné babičky, která se snažila šprýmovat ve smyslu, že je příliš tlustá, proto máme na sedadle tak málo místa. Já se svoji základní španělštinou z nějakého důvodu rozuměl, že mluví o tom, jak moc je v autobuse lidí. Takže jsem razantně odvětil: "Ano, samozřejmě, příliš moc, máte pravdu". Zprvu jsem netušil, že jsem ji vlastně tou frází přitakal: "Ano, paní, jste příliš moc tlustá". Babička se na mě přísně podívala, otočila se, a už se mnou od té chvíle nemluvila. Romča se ke mně naklonila a ptala se, co jsem jí to proboha řekl. S její pomocí jsme se společně dopátrali, co jsem to ztropil za situaci. Nicméně, než jsme to rozluštili, byl jsem v autobuse namačkán o další dva metry dále, takže jsem neměl již šanci se babičce omluvit.

Druhá situace nahrává na smeč zmínit, jak nám domov, ten u nás v ČR, chyběl. Na rodinu a blízké si člověk vzpomene prakticky každý den, to je celkem normální. Ale vzhledem k tomu, že je v dnešní době poměrně snadné spojit se s blízkými například přes Skype a udělat video chat, touha po domově není pak tak silná, jako tomu bylo například před lety na Novém Zélandě. V té době jsme ještě žádný Skype nepoužívali, náklady na telefonování byly drahé, takže jsme spojení s rodinou měli velmi zřídka. Naproti tomu z Ameriky jsme skypovali domů poměrně často, zhruba každé dva týdny, ať jsme putovali po Severní Americe nebo někde v chudých zemích Střední Ameriky. Internet s dobrým připojením je dnes už standard i v těch nejchudších zemích světa.

Jednou nás ten smutek však tak nějak přepadl. Bylo tomu v průběhu konce druhého roku našeho pobytu, v horách Colorada v USA. Blížila se zima, my trávili dlouhé chladné večery kempování ve volné přírodě hrajíce většinou kostky nebo karty a přitom hodně vzpomínali na domov. Nevím, proč nás to popadlo právě tam, to asi kvůli těm dlouhým chladným večerům, nejisté budoucnosti, kdy jsme nevěděli, kde se zas dokážeme na chvíli upíchnout, kde bude nějaká práce. Navíc Romčina babička se necítila moc dobře, její zdraví se hodně zhoršilo. Romča tam uronila nejednu slzu, a tenkrát to vlastně i chvíli vypadalo, že se vydáme možná i brzy domů. Naštěstí se vše v dobré obrátilo a my pak za oceánem zůstali ještě dalších 15 měsíců. No a teď už na vše jen vzpomínáme z tepla domova, promítáme fotky, čteme své deníky, blogy a občas při tom uroníme nejednu slzu, stejně jako tenkrát v tom Coloradu…


 EN:
After three years back in Europe. It was exactly three years on the 16th of March, when we flew to Canada with work permit to stay one year and then planned to travel to South America. Well, the fact that we stayed for three years, work and travel throughout the American continent from the very north of Alaska to Tierra del Fuego in Argentina, that we would not even dream about. True, the first year and additional trip to South America was planned. But the rest of the stay on the other shore of the Atlantic was spontaneous, responded to our immediate needs, desires and wishes.

Just brief note how I got back home from Iceland to czech. I flew from Iceland to Berlin, where I spent the night with hosts through CouchSurfing, then traveled by bus to Prague in Czech where I stayed to have some drinks with two of my friends. Afterthat I finally traveled home to meet up first my parents and later finally to reunion with Romča. I will express my immediate feelings of returning to the Czech Republic in the next blog.

Now back to the summary of our travel. When I think about it, the "second half" of the stay was perhaps even more amazing than the first one. Probably because of the improvisation, the spontaneity, that we continously serched for a way to be in the " America", ​​to survive, earn money, and move on. And all with a constant regard to visas and work permits that we needed to arrange. It was an adventure, sometimes a bit stressful and uncertain, but great. Yes, I say great, because we enjoyed it immensely .

Now some statistics. We visited a total of 20 new countries. In the order how they came: Canada , USA, Chile, Argentina, Uruguay, Paraguay, Brasil, Bolivia, Peru, Ecuador, Colombia, Mexico, Cuba, Belize, Guatemala, Honduras, Nicaragua, Costa Rica, Panama and El Salvador. In my case, I should mention Island too, that I visited at the very end of the trip. Romča'd visited it already in 2007.

We traveled about 105,000 kilometers, roughly two and half a time the distance around the globe, of which 75,000 km was drive with our minivan in North America - USA , Canada and Alaska.

In South and Central America, we traveled with use of public transport in a total length of about 30,000 km. The longest time we spent in Canada, where we worked most of the time and made money necessary to afford our travel. It was exactly 555 days, such a beautiful number :-) In the USA we stayed long too, exactly 212 days. Most of the time of it in California, where we helped out on farms or picked fruit. Other country where we worked, was Costa Rica. Other countries we just traveled. The number of days of stay was as follows: 38 days in Mexic , Costa Rica 38, Bolivia 33, Chile 28 Argentina 27, Peru 23, Ecuador 22, Colombia 19, Guatemala 16, Nicaragua 15, Brasil 11, Cuba 11, Salvador 8, Panama 8, Honduras 5, Uruguay 4, Paraguay 3, Belize 3 , and two days in Iceland.

I was thinking how to conclude this blog? I could go on and on, name all the beautiful places that forever stuck in our hearts, or a list of great people we met. I do not wanna do that, I instead pick some situations or moments that were some way interesting, amazing, or vice versa stressful or even dangerous.

Before I begin, I must say again, as I have done many times already, although we traveled a lot of countries, visited many places, met different nationalities, cultures, ethnicities, we never had any trouble with anybody. We found people everywhere friendly, kind, and mostly with positive attitude to tourist positive. We simply enjoyed traveling the American continents a lot.

We love mountains, so we enjoy absolute happyness ussually somewhere high in the mountains by doing several days hike surrounded by wildlife. Whether it was in the Canadian Rockies, Sierra Nevada in California or in the mountains of Patagonia in the south of Chile and Argentina. However, it was in Kluane National Park in the north of the Yukon at the border with Alaska where we experienced great stress and far. For three days we did not meet anybody but many grizzly bears, the geratest you can imagine. In the Peruvian Andes mountains Huascaran, it was Romča´s nausea and fatigue in the high altitude, which made it very hard for us to cross the pass at over 5000 meters.

In contrast, the total relaxation we probably enjoyed in the Colombian national park Tyrone with beautiful Caribbean Sea, beaches, fauna and flora that form the ecosystem like the one in paradise.

We luckily did not have any troubles with our health. The prime concern travelers always have is dental problems which can easily ruin entire trip. Fortunately, we did not have issue with that.

Travellers diearhea is very common and we also faced few of them. Interesting that the whole trip throught South America happend diarrhea free, but then in Central America we had some troubles with digestion basically in every country.

I felt really bad in Bolivia, I had to stay for few days just in bed. I inhaled too much dust from the  endless dusty roads, plus constant cold, high altitude, fatigue from sleepless nights during long bus transfers, apparently that all made me very sick. Our Guardian Angel is so wisdom that Romča, despite she went through everything with me, was just fine and could take care of me.

A few months later I paid her care back in Nicaragua, where she had very high fever for two days that I had a serious concern that maybe malaria or some other tropical diseases caused that. I was about to seek for emergency, when she just started to feel better and in two days she was fine again.

We went through a lot with our minivan. Mileage of 75,000 km without any incidents and major breaks speaks for itselves. One day, however, we learnt a lesson. During long descent from the mountains of Sierra Nevada in Californian desert at the eastern foot of the ridge the brakes started to burn. That was in very hot summer day when we traveled in four, Michael and Eva with us. Fortunately, we made it down safe. However, we got to the gas station and had to fix the break system there since there was no way to drive further. We waited and waited hours and hours for the breaks to cool down, then we changed the brake fluid, adjusted the breaks and finally in the evening drove slowly further. Our luck was that Michael knows how to fix those things even in the middle of nowhere, otherwise we would be stuck there for a while.

Another breathtaking experience, this time from the category Wildlife, happened in Grand Teton in Wyoming where we encountered huge moose bull who was walking up the path towards us. We had to give him space, but there was very limited room to step aside from the trail. The moose therefore walked by about two meters from us. We were quite scared of his enormous size of the body.

Another stressfull situation happened in Canadian Jasper with huge Elk deer who jumped in front of our car and was so mad that he wanted to fight with our car. He took a combat position and with his huge antlers bowed down almost jumped on the hood. We stood in the middle of the road and waited for him to get calm. When he finally did we acelerated and drove away as fast as we could.

There would be long list of some crucial moments during our trip. Of those who come to my mind righ now I might mention, for example, as we were extended a visa to stay in Canada, when my brother Michal and Eva came to Canada for their 3 weeks to travel with as, when they did the same next summer and flew to USA and stayed one whole month with us. Or how I got engaged with Romča on the top of the icy Huayana Potosi of 6,105 meters high in Bolivia, that we climbed, and free months later got married  in Las Vegas. Or when we reunioned with our brother in-law David, and finally with both of our parents on the other side of the continent in canadian Toronto 4 monhs later. And most importantly how Romča became pregnant last Summer and therefore we came in number of three instead of two from America J All this and much more fundamentally influenced and shaped our entire stay overseas.

Just have come two more moments into my mind. A cheerful one, and the nostalgic one. The first one took place in a crowded local bus in Guatemala. I was sitting next to a elderly woman who tried to crack jokes in the sense that she is too fat, so we have so little spacearound. For some reason I understood with my basic Spanish that she said that the bus is too packed, too many people. So I responded confidently: "Yes, you're right, too many." At first I had no idea that actually in that content I replied like "Yes , ma'am, you are too fat". She looked sternly at me, turned the othe way, and did not speak to me any more. Romča leaned over and asked me what the heck I told her. With her help we resolved what has just happened. However, before I could apologize, I was pushed two meters further in the bus.

The nostalgic moment happened in Colorado in the USA. That was the place where we probably missed our families and loved ones the most. Nowdays it is relatively easy to connect with family via Skype and if you do video chat from time to time, believe me, the homesickness is not so strong then. We tried to make one at least once in two weeks or so, no matter if we were voyaging North America or spending days in Carribean rainforest or climbing South American peaks. Nowdays good Internet connection is standard even in the poorest countries of the world.

Anyway the homesickness got us there in Colorado. This was during the end of the second year of our stay overseas. Winter was coming, we were still spending a long cold nights camping in the wild usually playing cards while remembering our home a lot. I do not know why we felt so nostalgic there, probably because of the long cold evenings, uncertain future as we did not know what will come next, if we find some work again etc. In addition Romča´s grandmother did not feel very well, her health got worse. Romča dropped many tears there in wilderness of Colorado, it indeed seemed that we might go home soon. Fortunately, everything turned good and then we could stay overseas more then one year longer.

Well, now sitting in the comfort of our home back in Czech, we can only remember everything, slide show our pictures, read our diaries, blogs and sometimes while doing that it happens, that we drop a tear or two, just as happened in the Colorado ...
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: