By train across the USA...

Trip Start Mar 16, 2011
1
143
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of United States  , New York
Saturday, February 22, 2014

Find the English translation below


 CZ: V Sacramentu, hlavním městě Kalifornii jsem se loučil se západem, tam, kde jsme si to s Romčou nesmírně zamilovali. Nastupoval jsem do vlaku California Zephyr, kterým jsem měl cestovat přesně 51 hodin, tedy dva dny a tři hodiny do Chicaga. Postupně měl vlak přejet 7 amerických států. Od západu to byla Californie, Nevada, Utah, Colorado, Nebraska, Iowa a Illinois.  V Chicagu jsem měl přestup na druhý vlak, kterým jsem měl další celou noc a den jet na východní pobřeží do New Yorku. 

Mnozí se mi diví, proč absolvuji tak dlouhou cestu napříč americkým kontinentem a neletím ze západu přímo domů. Na to mám hned několik odpovědí. Zaprvé, mám ještě čas a popravdě, na tu cestu domů nejsem asi ještě úplně psychicky připraven. Potřebuji zřejmě čas, utříbit si myšlenky, přejít na jinou "mentální frekvenci". Na to se taková několikadenní jízda náramně hodí. Zadruhé, dlouhé cesty miluji, a zejména ty vlakem. Když je možnost jet po kolejích, vždy je to jasná volba. A konečně zatřetí, cesta vlakem a následný let z východního pobřeží do Evropy mě finančně vyjde prakticky nastejno, jako kdybych letěl ze západního pobřeží rovnou do Evropy. Upřímně, letět přímo domů, tak jako letěla Romča před vánocemi, to bych asi těžko "rozdýchával". Já prostě nějakou takovou cestu nutně potřeboval, abych netrpěl pocitem, že jsem za celou Kanadou, Amerikou, celým tím světadílem prásknul obyčejně dveřma  a do několika hodin byl doma. To u mě takto nefunguje. Potřebuji se na tu změnu připravit, a pokud možno ten "kulturní šok" co nejvíce eliminovat.

Vlak California Zephyr společnosti Amtrak, která provozuje naprostou většinu spojů po Státech, se stal na tři dny mým domovem. Na palubě jsem se nenudil, z okna bylo co pozorovat. Severoamerická krajina je velmi rozmanitá, především západ. Naše cesta začala v kalifornském údolí San Jaquin odkud stoupala přes hřebeny hor Sierra Nevady do státu Nevada. Tam vysokohorská horský led a zeleň přešla do žlutohnědě prérijní, aby se později v Utahu zase přebarvila do hněda a červena v kamenitých a skalnatých pouštích. V Coloradu jsme dlouho kopírovali kaňon stejnojmenné řeky, který hrál snad všemi zmíněnými barvami dohromady. To byla zřejmě nejzajímavější část trasy. V jednom místě se kaňon zbarvil do sytě červené, nad kterou člověk kroutí nevěřícně hlavou. Pro mě už to nebylo nic nového. V Utahu, Coloradu a v celé zdejší oblasti jsme cestovali v létě a na podzim roku 2012, takže jsme takových roztodivných přírodních úkazů, kaňonů a neskutečně nádherných míst viděli mnoho. Na celé trase z Kalifornie až do Coloráda jsem měl neustále oči na šťopkách a jako mlsný pes sledoval místa nová ale i ta, která jsem znal z našich dřívějších cest. Z okna vlaku to vypadá však poněkud jinak, než když člověk jede autem a ještě přitom třeba i řídí. Severoamerickou přírodu miluji a mohl bych zde takto jezdit znovu a znovu  a určitě by mě to nikdy neomrzelo, o tom jsem přesvědčen. Je zde tolik míst, tolik cest, tolik možností kam se vydat, že by nato jistě nestačil celý lidský život. 

Další místo, které skutečně stálo za to celé strávit u okýnka vlaku a sledoval tu krásu kolem, byly Skalisté hory Colorada - Rockies. Zde jsem to opět znal jen z léta. Teď tu celé Rockies ležely pod hlubokým sněhem, kam se za hlubokým prašanem sjíždějí lyžaři a snowmobilisté z celých Států. Byl na to zcela jiný pohled.  Po zbytek trasy od coloradského Denveru až po Chicago v Illinois byla cesta méně zajímavá, rovinatá, prérie přešly v zemědělskou oblast s poli a později i lesy, tak jak to známe ze střední Evropy. Bylo tu hodně nasněženo, sněhové bouře se tu skutečně letos vyřádily.

V Chicagu jsem několik hodin čekal na nový spoj. Kvůli nevlídnému počasí byly některé spoje opožděny. Chicago je transportním uzlem celé Severní Ameriky,  prakticky všechny železnice kontinentu se tu sbíhají. Na nádraží to také tak vypadá... Nicméně na poměry evropské tu mají "pět a půl" kolejí a "pět a půl" vlaků, a očima Evropana v tom nejsou schopni udělat pořádek a ucelit systém. Několikrát během večera hlásili, že náš vlak do New Yorku bude opožděn, poté zas hlášení odvolali, do toho chodily cestujícím informativní emaily nebo smsky, že vlak opožděn bude, pak zase že ne... No zmatek to byl jednu chvíli pořádný. Nikdo vlastně nevěděl, kdy vlak vyjede a jestli vůbec. Ve finále nehlásili nic, ikdyž slibovali, lidé prostě šli na nástupiště a vlak jel. S hodinovým spožděním. Takový malý Kocourkov v srdci Chicaga:-)

Cesta do New Yorku vzala ještě dalších 21 hodin, celou noc a prakticky i celý den. Moje třetí noc na sedadle, které se dalo sklopit jen omezeně. Nicméně měl jsem po celé tři noci štěstí, že bylo sedadlo vedle mě neobsazené, takže jsem se natáhnul přes obě dvě a docela dobře se vyspal. Většinu času, zejména přes den, jsem trávil ve voze, kde byl nahoře Lounge-vyhlídkový vůz, a dole Snack bar. Jel s námi také jídelní vůz, kde se dalo docela dobře najíst, ikdyž ne nějak levně. Ale to už tak bývá. Každé sedadlo i jakékoliv místo v Lounge voze má svoji elektrickou zásuvku a druhý vlak - Lake Shore Limited - do New Yorku, měl na palubě dokonce i otevřenou wifinu.
Zejména první trasu do Chicaga jsem si velmi užíval. Vlak nebyl tak plný jako ten druhý, na palubě bylo několik pasažérů, kteří stejně jaké já, cestovali celou trasu z Kalifornie až do Chicaga. Stala se z nás na chvíli taková malá rodina, cestovatelé, kteří sdíleli společný čas, místo a přitom si užívali krásné jízdy nádhernou krajinou.
Ve Státě New York, na samotný závěr cesty, jsme jeli dlouhé hodiny kolem řeky Hudson. Po delší době opět velmi zajímavá část cesty. Panovala zde tuhá zima plná sněhu a ledu. Po Hudson river se plavily nákladní lodě, v té zimě připomínající spíše ledoborce v Arktidě.
Do New Yorku jsme přijeli večer v 6 hodin. Při výstupu z vlaku mě popadla nostalgie, nemohl jsem uvěřit, že jsem po 8 měsících zase zpět, zde na Manhattanu. V létě jsme tady "tábořili" u kamaráda v holobytě netušíce, co bude za týden, a teď tu stojím s batohem na zádech a na zítří mě čeká cesta domů, do Evropy. Nejprve jsem si dal v bufíku pořádnou baštu, neboť jsem celé tři dny nic pořádného na zub neměl. Pak nakoupil vínko a pivo a metrem se vydal k Central Parku na 72. ulici, kde jsem měl domluven couch. Liren, američanka čínského původu mi nabídla nocleh v jejím bytě. Byla to moje poslední noc v Severní Americe, tak se měl pocit, že se to nemúže obejít bez nějaké té špetky alkoholu. Liren nepije, tak jsem si ta piva, co jsem dovezl nakonec vypil všechna sám. Vínko jí zůstalo jako poděkování za couch. Určitě jím obslouží další couchsurfisty. 

S Liren jsme si dobře popovídali, o cestování, o životě, co večer na jazyk přinesl. Druhý den jsme spolu zašli mrknout na Dakota House, kde nějaký čas pobýval a později byl bohužel 8. prosince 1980 zastřelen John Lennon. Prošli jsme Central Park, byla slunečná sobota, tak zde bylo, jak tomu bývá, velmi mnoho lidí.

Odpoledne už mě čekala jen cesta na letiště JFK. Bylo to smutné ale zároveň i veselé. Nevím, co převažovalo. Opouštím Severní Ameriku, kdovíkdy se sem zase podívám, ale už se vracím domů, za svoji Romčou a za rodinou. Nicméně, než skutečně přiletím a mé letadlo přistane na kontinentální Evropě, mám ještě celé dva dny stopover na Islandu :-) Koupil jsem si totiž letenky dvě, jednu na Island a druhou z Islandu do německé metropole Berlína. Až teprve potom se opravdu vydám domů.Takže vzhůru na Island!

EN:   I'd boarded the train California Zephyr, which I then traveled exactly 51 hours with, two days and three hours to Chicago, journey across 7 U.S. states - California, Nevada, Utah, Colorado, Nebraska, Iowa and Illinois. Then I had connection in Chicago for New York. The reason that I am not flying straight to Europe and instead taking such a long journey across the American continent is following. First of all, I still have time, and frankly, I'm not quite mentally prepared to go home yet. Obviously I still need some time to set my mind to european frequency. Secondly, I love the long travel, and especially the train travel. When there is a chance to travel by railway, this is always my choice number one. And thirdly, the train and following flight from the East Coast to Europe costs me the same as flight straight from the west coast to Europe. 

Train California Zephyr operated by Amtrak, what runs the vast majority of connections in the States, became my home for three days. I was very excited about everything what I was watching out of the window . North American landscape is very diverse, especially the West. Our journey began in San Jaquin Valley in California, before the track starts to rise over the mountain range of Sierra Nevada to the State of Nevada. The green mountain range changes to yellow-brown plains in Nevada to later brown and red stony desert in Utah. In Colorado, the train follows for many hours very colourful Colorado canyon. It was probably the most interesting part of the route. 

We'd traveled Utah, Colorado and other places in the summer and autumn of 2012, so I had idea what places we are encountering. I love North American nature and landscape and I could thus travel here all over again and again and certainly I would not get tired of it.  There are so many places, so many roads, so many opportunities to explore, that it would certainly take more than average human life .

The other place that was really worth to spend the whole time just watching the beauty around was Rockies in Colorado. Rockies is very vast land of high mountains, now in winter covered in very deep powder, where all americans go for skiing and snowmobiling. The rest of the route from Denver in Colorado to Chicago in Illinois was less interesting, just plains, grassland and later agricultural area with fields and forests. 

I waited several hours in Chicago for a new connection. Due to severe weather, some connections were delayed. Chicago is a transport hub for whole North America, literally all the railways of the continent converge here. However, comparable to European standart there are very few trains but chaos much greater. Several times during the evening was announced that the train to New York will be delayed, then the announcement was called off, later all passengers received email and txt alerts firt with the delay then with no delays... Well, it was a real mess . No one really knew what was happening. In the finals, there was no announcement about anything, though promised to be,  and people just went to board the train what first did not exist but then appeared at the platform:-)

Journey to New York took another 21 hours throught the night and practically the whole next day. My third night sitting on my seat, which could be only limited recline. However, I  rested and slept well, cause the side passenger always got off the train before dark and then I had both seats just for myself. Most of the time, especially during the day I spent in the Lounge car. There was also dining car where good food was served though quite expensive. Each seat and any place in the Lounge car has its own power outlet and a second train from Chicago to New York - Lake Shore Limited train- provided wifi on board. In particular, I enjoyed the first train ride to Chicago a lot. The train was not as full as the second one, there were several passengers on board who, the same as me, traveled the entire route from California to Chicago. We became a little family for a while, group of travelers who shared time and place while enjoying the ride through beautiful landscapes.

In the state of New York, at the very end of the journey , the train went for hours along the Hudson river. After some time very interesting part of the route again. There has been harsh winter conditions full of snow and ice this year. The cargo ships sailing te Hudson river looked more like icebreakers in the Arctic.

We arrived to New York Pensylvania station at 6 pm. When I exited the station, strange nostalgia feeling hit me. I was after 8 months back again, here in Manhattan. Last summer we "camped" in friend's aparment for a week having no idea what will happen in a week, and now I stand here with a backpack and tomorrow I'll be flying home, back to Europe.
First I went to eat good at the buffet place cause I did not eat much throughout the last three days. Then I searched for liquer store, bought some beer, bottle of wine and traveled by subway to Central Park at 72 street where I had couch for tonight. Liren, an American girl of Chinese origin offered me a bed in her apartment. It was my last night in North America, so it could not be without some alcohol. Liren does not drink, so I drunk just some of my beers and gave the wine as a thank you for the couch. I'm sure that other couchsurfers will like drinking it :-)
Evening went well with lots of talk about traveling, about life, anything what we got idea to talk about. I also finally saw Dakota House where John Lennon lived for while and where he was shot on December 8th, 1980. Next day we spent few hours walking Central Par. It was sunny Saturday, so there was a lot of people doing activities or just relaxing. That afternoon only the travel to JFK airport was awaiting me. I was ready to board my flight back to Europe. It was both sad and happy moment too. I do not know what predominated. Leaving North America was the sad part, who knows when I will be back. The bright part was, that I 'm going back home to meet my beloved Romča and my family.

 However, before my plane actually lands on continental Europe, I still have two days stopover in Iceland :-) The thing is that I bought two flights, one from New York to Reykjavik, second one from Reykjavik to Germany's capital Berlin. From there I promise I am going really back home.
But let's go first to Iceland !
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: