Western highlands in Panama

Trip Start Mar 16, 2011
1
98
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Panama  ,
Sunday, February 24, 2013

Sorry, the Czech translation only for now, EN will come later.
 
 V Cerro Punta bylo všehovšudy jen jedno místo, kde se dalo za rozumné peníze ubytovat. Byl to hostel Elvita, kde sme se později večer střetli ještě s jedním neměckým mladým párem, který měl ten samý plán jako my, vyrazit na Quetzal trail a přes horský hřeben dojít do městečka Boquete do údolí na druhé straně. Více lidí, více hlav, více zábavy, nebylo o čem uvažovat, a tak jsme druhý den brzy ráno vyrazili. Navíc jsme zas po delší době mohli oprášit naši němčinu, která se po letech dostala poněkud do pozadí za angličtinou a španělštinou.  Tentokrát jsme si to trekování malinko stížili tím, že jsme si na nesli všechny své věci. Většinou si nepotřebné haramádí necháváme někde v hostelu nebo v uschovně a do hor vyrážíme jen s nezbytnostmi. Možnost nechat si věci v Cerro Punta a pak se sem busem z Boquete vracet, se nám nezamlouvala, možnost, otočit se v Boquete a jít celou cestu zpět, také ne, tak jsme si prostě nesli všechno sebou. Bylo to náročnější, ale ne poprvé a určitě ani naposledy, co vyrážíme do hor s 15 kilovými batohy na zádech.Quetzal trail je dle mnoha zdrojů nejkrásnějším trekem v Panamě, zároveň také nejchozenějším. Kdo by tu však očekával davy turistů, jako v našich Jeseníkách či slovenských Tatrách, mýlil by se. Za celý den jsme na tomto 25 km dlouhém treku potkali snad jen 20 dalších lidí. Trek se nazývá podle pestrobarevného ptáka Quetzala, který žije v horských deštných lesích, a zde na této stezce je údajně největší pravděpodobnost ho spatřit. My měli to štěstí vidět Quetzala v kostarickém Monteverde, a to hned dvakrát, takže jsme to zas až tak neprožívali. Jsou však turisté, kteří míří právě sem, absolvují dlouhou cestu napříč Panamou anebo i celou Centrální Amerikou, jen aby toho plachého ptáka spatřili. Quetzala sme zde bohužel neviděli, mnoho jiného pěkného však ano. Už samotná vesnice Cerro Punta a blízké okolí se nám moc líbilo. Zde nahoře, na horském hřebeni v deštném lese to byla paráda. Chvílemi se tu člověk cítil jako někde v pravěku. Závěr cesty dolů do městečka Boquete byl již nudnější, probíhal po asfaltové cestě, a tak jsme stopovali, abychom ušetřili své unavené nohy na další den, kdy jsme měli v plánu zas nějaký puťák. Párek amerických turistů se slitoval a vzal nás až do centra Boquete. Když už jsem u těch Američanu, je na místě zmínit, že Boquete je v posledních letech výspou amerických a kanadských rezidentů. Co se před lety v jednom renomovaném americkém magazínu objevilo Boquete jako jedno z nejlepších míst pro strávení poklidného stáří, domky a rezidence amerických důchodců tu po místních kopečcích začaly růst, jako houby po dešti. V Boquete tedy člověk běžně potká bělocha na každém kroku. Zároveň zde však žije početná komunita Ngobe-Bugle people, potomci domorodých indiánů. Ženy a dívky této komunity chodí oděny do krásných barevných šatů a vyrábí zdobené neméně barevné suvenýry.Na další den byl původně v plánu výstup na nejvyšší horu a jediný vulkán Panamy, volcano Baru 3475 m. Postupně jsme však zjistili několik důležitých aspektů, které pozměnily náš plán. Na Baru je třeba vyrazit velmi brzy ráno, nejlépe kolem druhé hodiny ranní, aby bylo potom nad ránem něco vidět. Vrcholek vulkánu se totiž zpravidla kolem 9 hod. ranní zahalí do hustých mračen a po zbytek dne není nic vidět. Ke vstupní bráně je třeba si vzít taxíka, aby to člověk stihnul během dne vyšlápnout nahoru a pak i dolů. Do parku se navíc platí poplatek několik dolarů. Vzhledem k tomu, že sme měli v nohách celodenní Quetzalí stezku, nezamlouvalo se nám ani jedno “ALE” a nechtělo se nám vůbec nic kolem toho řešit. Večer jsme se nalili chlazeným pivem, a co bude ráno příliš neřešili. Namísto toho jsme se tedy v klidu vyspali a ráno po snídani vyrazili do kopců na protější straně údolí, než kde se vypíná vulkán Barru. Měla se tu někde v lesích nacházet stezka na horu zvanou Artelleria, odkud je nádherný výhled na vulkán Barru a i celé udolí Boquete. Stezku se nám v tom hustém pralesním porostu značnou chvíli nedařilo moc najít. Vlastně to bylo celý den o hledání té správné cestičky hustým lesem nahoru do kopců, kde se někde měl nacházet již zmíněný vrcholek hory. Zprvu jsme stoupali kávovými plantážemi, poté hustým lesem podél potoka, kde jsme našli velmi zajímavou věc. Skořápka osobního autu, uprostřed neprostupné džungle! Hezkou chvíli jsme si lámali hlavolu, jak se sem proboha tenhle kus rezavějícího šrotu mohl dostat. Nepřišli jsme na nic, tak alespoň jedna fotka jako důkaz. Někdo si musel dát hezkou práci to sem dostat. Nakonec jsme traverzovali jednu horu, která zřejmě byla tou správnou, co jsme hledali. Až na samotný vrchol se nám ale stezku najít nepodařilo. Vegetace byla tak bujná, že sejít ze stezky nepřipadalo vůbec v úvahu, a samotné cestičky nás sváděly vždy trochu jinam, jen ne na vrcholek kopce. Tak i tak jsme měli několik parádních výhledů do okolí, a den strávený v kopcích si náramně užili. Za celý den jsme nepotkali ani živáčka, a obavám se, že místy, kudy my lezli, se určitě žádný turista sám nevydá. Na Baru by to jistojistě byly zástupy vrcholochtivých výletníků (všechny hotely v oblasti organizují každý den výlety na vulkán), a tak jsme toho byli protentokrát ušetřeni. My sami jsme taky takoví, za jiných okolností bychom byli jistě první, kdo by na vulkán hned nad ránem běžel. Někdy je ale lepší nechat si zajít trochu chuť, udělat si klidnější výlet, a ve finále z toho může být ještě lepší zážitek a pocit, než z toho nuceného-adrenalinového namáhání se. Protentokrát to tak bylo.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: