Cloud Forest in Monteverede, Costa Rica

Trip Start Mar 16, 2011
1
91
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Costa Rica  , Province of Puntarenas,
Thursday, January 17, 2013

Sorry, Czech translation only for now, EN will come later
 
 Hraniční přechod Nikaragua/Kostarika byl jeden velký zmatek. Do Kostariky, díky její vyspělosti, kterou převyšuje mnohé země Střední Ameriky, míří denně za prací mnoho cizinců, zejména ti z Nikaragui. Bus nás vyhodil někde u lesa a nastal zmatek. Jednu chvíli jsme vůbec nevěděli, kterým směrem se vydat, kde je vlastně Kostarika. Byli jsme někde v lese, kolem milión správních budov nebo čeho, ale kam jít, jsme netušili. Lidé pobíhali sem a tam, busy jezdili jeden přes druhý, v tom mumraji ani nebylo možno se někoho důvěryhodného zeptat kudy do Kostariky. Slunce a GPS nám povědělo, kam je na jih, tak jsme se tam vydali. Nikde žádné cedule, značky, směrovky, nic. Nikaragujská výstupní kontrola byla brnkačka. Ta Kostarická byla na dlouho, stovky metrů vystáté fronty, abychom se pak u okénka pohádali s bábou o tom, jak dlouho smíme v Kostarice pobýt. Jelikož jsme neměli žádnou letenku ani lístek na bus ven z Kostariky, práskla nám do pasu jen 15 dni pobytu místo 90 možných. To jsme rázně odmítali, neboť jsme v Kostarice hodlali být déle, jenom na farmě plánujeme pracovat alespoň 3 týdny. Bába byla neoblomná, navíc razítko v pasech s 15 povolenými dny pomalu zasychalo, takže nám nezbývalo než to vzdát. Chvíli to mrzelo, ale pak jsme naznali, že nám můžou vlézt na záda, v Kostarice zůstaneme déle tak i tak, nikdo nám nikde během pobytu v zemi pasy nekontroloval (s výjimkou Ruska, kde se stačí blbě usmát na ulici, a hned vám policista prohlíží pas). V Rusku však nejsme, pas s sebou na ulici raději tahat nikde nebudeme, takže průser může nastat jen při výjezdu z Kostariky. V nejhorším případě zaplatíme pokutu a v tom úplně nejhorším nám zakážou na nějakou dobu návrat do země. Tak krajní situaci však nepředpokládáme.Když už jsme mysleli, že je to nejhorší za námi a že můžeme spokojeně naskočit na bus, kterých tu postávalo připravených vyrazit směr jih nepočítaně, narazili jsme. Ke koupi jízdenky neakceptovali nikaragujskou měnu. To bylo divné, na hranicích. K našemu nepochopení zde nikde ani nebyla směnárna. Tomu jsem zpočátku nevěřil, dokud mi to nepotvrdilo dalších asi 10 lidí kolem. Na otázku, co mám tedy dělat, když nemám kostarické peníze ani dolary (jediné dvě možné měny k placení), byli jsme odkázáni zpět do mezi hraničního pásma, kde se prý potloukají šmelináři, kteří mění peníze. Těch jsme po cestě potkali spoustu, ale jako obvykle ignorovali, neboť jsou to všechno zloději, co mění mizernými kurzy. Domáhal jsem se oficiální směnárny, která je zpravidla na každém hraničním přechodu všude na světě. Ještě jsem nezažil hraniční přechod, kde by nebyla, zejména když jsme na tom nejhlavnějším přechodě mezi dvěma zeměmi. Tady však skutečně nebyla. Tak tomu tedy nemůžeme dodnes uvěřit. Nicméně musel jsem s pasem šlapat zpět do mezipásma, zatímco Romča čekala u výdejny lístků na bus, u šmelináře vyměnil peníze a šlapat zpět. Byl jsem totálně dezorientován v kurzu měn, že jsem tam postával asi 5 minut a stále dokola se domáhal přepočtu nikaragujských cordobas na kostarické colones. Šmelinář mi to vůbec nezjednodušoval, pač mlel pořád dokola nějaké cifry, kurzy přepočtené přes americký dolar, kterým já nerozuměl. Musel jsem na něj vyjet, ať mi proboha konečně poví, kolik dostanu colones za jednu cordobu. Trvalo, než pochopil, a než jsme se k oboustranné spokojenosti konečně domluvili. Spíš tedy k jeho spokojenosti. Celník naštěstí pochopil moji situaci (asi jsem nebyl první ani poslední bílý turista, co tu takto pobíhal jako šašek přes hranici sem a tam), a bez potíží mě pustil.Při nástupu do busu nastal další problém. Řidič nás za žádnou cenu nechtěl dovnitř pustit s Romčiným batohem, který nikdy nedáváme do kufru či na střechu autobusu. Moji větší krosnu běžně do úložných prostor odložíme, druhý batoh však ani za nic na světě. Máme v něm všechny naše cenné věci, o které nemíníme kvůli zlodějíčkům batohů přijít. Nikdy se nám nestalo, že by nás s tímto batohem střední velikosti nechtěli do busu pustit.  Neustoupili jsme však ani o milimetr, v žádném případě jsem batoh s laptopem, foťákem a dalšími věcmi nehodlali dávat někam do kufru mimo dohled. Už to vypadalo, že tímto busem cestovat nebudeme, když se objevil výběrčí lístků, který zamhouřil oči a řekl šoférovi, ať se nato vykašle, že pro jeden batoh v buse navíc se svět nezboří. Nerozuměli jsme, proč to tak zprvu dramaticky řešili, pochopili jsme však záhy. Bus byl plný Nikaragujců migrujících za lepším životem do Kostariky, mnohokrát po cestě jsme byli zastaveni policejní kontrolou, která prohlížela i zavazadla. Ta, co byla uvnitř v buse, to celé komplikovala. Avšak ne to naše zavazadlo, nás jako bílých turistů si policie ani nevšímala.Kostarika, vyspělejší modernější země, ale komplikace zatím větší, než kde jinde. Tak už to ale na cestách chodívá.Popravdě, byli jsme v buse jedouce směr jih do vnitrozemí Kostariky, avšak pořádně jsme netušili, kam jedeme a jak dlouho. Ještě na hranicích jsme se snažili dopídit, jak se dostat do Monteverde, kam žádný přímý bus nejezdí. Bylo nám doporučeno, nalodit se na přímý bus do San Jose, hlavního města, a vystoupit na nějaké křižovatce někde v lese a tam počkat na bus do Monteverde. Lístek nám prodali do nějakého neznámého města, které ani nebylo na naší mapě, ale kde máme vystoupit, jsme netušili. S řidičem po našem incidentu nebyla řeč, takže jsme to museli nechat osudu. Přinejhorším pojedeme až do San Jose. Kostarika není velká země, vzdálenosti poměrně krátké, takže by to nebyla zas až taková zajížďka. K našemu překvapení nás asi po dvou hodinách jízdy volal řidič, že tady máme vystoupit, že tudy pojede bus do Monteverde. Netrvalo dlouho a už jsme seděli v kabině auta jednoho hodného mladého Američana, co žije s rodinou v Monteverde. Zastavil nám na křižovatce, kde nás vyhodil bus. Dobře jsme po cestě pokecali a dozvěděli se mnoho zajímavého. Po hodině cesty nás vyvezl vysoko do hor, kde se nacházelo Monteverde a Santa Elena, dvě malé vesnice 1500 metrů nad mořem obklopené horským mlžným lesem. Jedno z nejturističtějších míst Kostariky, mnoho Američanů zde má svoje vily, kde si užívají příjemného horského tropického klimatu.Díky abnormálně vysoké konkurenci jsme tu našli to nejlevnější ubytování v celé Střední Americe. A pak že je Kostarika drahá:-)Druhý den jsme vyrazili do rezervace Monteverde, navštívit mlžný les. Většinu dne jsme se procházeli po značených pěšinách rezervace a obdivovali bohatství lesa. Aby bylo jasno, mlžný les je typ tropického deštného lesa, který se nachází ve vyšších nadmořských výškách, zpravidla od 500-3500 metrů nad mořem. Vysoká vlhkost vzduchu zde tvoří mračna, mlhy, které se dotýkají stromů, a voda z nich v podobě mírného deště padá dolů a zachycuje se na větvích a listech stromů. V mlžném lese prakticky neustále mírně prší. Srážkový úhrn dosahuje průměrných 2500-5000 mm. Ráno nám tu skutečně pršelo, bylo zataženo, foukal vítr, tak jako každý den v mlžném lese. Odpoledne se to na chvíli roztáhlo a bylo možno vidět nádherné zelené kopce všude kolem. Již několikrát jsme byli v takovém vegetačním pásmu, například v Číně, nebo třeba v Ekvádoru, tento les byl ale skutečně výjimečný. Měli jsme nesmírné štěstí dvakrát spatřit nádherně barevně zbarveného ptáka Quetzala, tak jako i kolibříky, nosály, veverky a jiné. V tak bujné vegetaci, kde je vidět maximálně na 5 metrů před sebe, je vůbec štěstí něco na vlastní oči spatřit, bez profesionálního průvodce.Jelikož se nám nechtělo vstávat příliš brzy a měli jsme ještě čas před nástupem na práci na farmě v Pacayas, následující den jsme se ráno vydali zdolat nejvyšší vrchol Cerro Amigos v okolí, a jet busem do San Jose až odpoledne v půl třetí. Výstup byl však totálně mokrý, prakticky celou cestu nahoru i dolů mírně pršelo, cesta byla blátivá, že jsme se vrátili špinaví jako prasata. Netřeba zmiňovat, že z vršku nebylo vůbec nic vidět. Odpoledne jsme skočili na bus směr San Jose. Rozhodli jsme se však vystoupit o nějakých 30 km dřív a zůstat ve městě Alajuella, odkud jsme se mohli vydat na aktivní vulkán Poas, jedna z největších přírodních atrakcí Kostariky. Byl pátek, na farmě jsme měli být v neděli, takže stále ještě celý den k dobru. Pro návštěvu vulkánu parádní načasování.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: