Somoto Canyon, Northern Nicaragua

Trip Start Mar 16, 2011
1
85
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Nicaragua  , Madriz,
Friday, January 4, 2013

Sorry, Czech translation only for now, EN will come later

Na doporučení turistů, které jsme potkali, jsme jeli obhlédnout kaňon na největší středoamerické řece Coco, u města Somoto na severu Nikaragui u hranic s Hondurasem, kde řeka nedaleko v horách pramení. I přestože je místo od hlavního města Tegucigalpa v Hondurasu vzdáleno jen do 200 km, cestování busem nám zabralo celý den. Jeden ze dvou hlavním hraničních přechodů z Hondurasu, kterým jsme do Nikaragui vstupovali, zel prázdnotou, jakoby tu snad nic ani neprojíždělo. Zvláštní. Tyto dvě země spolu zřejmě příliš neobchodují (snad jen drogy) a lidé asi také nemají moc důvodů tady cestovat. S čím by také obchodovali? Jediné, co obě země ve velkém produkují, jsou jen banány a nějaké další tropické ovoce, které se však ve velkém exportuje především do USA. Člověk nemusí být ekonom, aby si ve střední Americe nevšiml, jak jsou tyto země vykořisťovány bohatými zeměmi, především Spojenými Státy. Od Guatemaly až po Nikaraguu (tzv. banánové republiky) nikde na trhu ani v obchodě pořádně žádné jejich tropické ovoce neseženete. Zpočátku jsme tomu nemohli uvěřit, než jsme pochopili, proč tomu tak je. Všechno vypěstované se totiž okamžitě exportuje do USA, za minimální cenu, samozřejmě. USA sem do těchto zemí na oplátku valí ve velkém svá jablka a hrozny, které jsou k dostání úplně všude, avšak za cenu, která vám vyráží dech. Jedno jablko z Floridy se tu běžné prodává za 30-40 kč, kilo kalifornských hroznů za 120 až 150 kč! Neuvěřitelné, že? Bohužel, pravdivé. V tropických zemích o tropické ovoce nezavadíte, ale pod plodinami vypěstovanými v USA se tu pulty prohíbají. Nechápeme, kdo to tu může tak draze kupovat, lidé jsou rádi, že se tu vůbec nějak uživí. A v USA přitom v supermarketu koupíte honduraský banán za naprosto zanedbatelné halíře. Tak toto je , prosím, důsledek globální ekonomiky. Bohaté země vykořisťují ty chudé vykupováním jejich plodin pod cenou a následným prodejem svých plodin za těžké peníze. Je to totálně postavené na hlavu, logiku to nemá, leč funguje to. Bohužel pro Centrální Ameriku, bohudík pro USA. Bohužel.

 Somoto se do radaru turismu dostalo až po roce 2003, kdy zde byl českými vědci "objeven" kaňon na řece Coco. Kaňon tu byl samozřejmě milióny let předtím, ale asi čekal, až si ho všimnou Češi, aby sem ve velkém začali jezdit turisté. V hostelu jsme odmítli nabídku organizované tůry, a do kaňonu vyrazili na vlastní triko. Bez jakékoli mapy či něčeho názorného, jen s tušením, že tam někde je kaňon, a pár orientačními body v mé GPS, jsme vyrazili na průzkum. U oficiálního vstupu, kde po nás chtěli peníze jsme se alespoň dozvěděli, kam jít, a čemu se vyhnout. Nejprve jsme se tři hodiny v odporném horku drápali na tři vyhlídky nad údolím, poté jsme sestoupili zpět dolů a proti proudu řeky se vydali prozkoumat samotné dno kaňonu. Později se úzké údolí sevřelo do hlubokého a místy jen na 10 m úzkého kaňonu, kde se břehy ztratily a bylo nutno brodit se vodou, který byla místy hluboká, takže došlo na plavání. Batoh jsme prozíravě "zakopali" na začátku kaňonu pod skalku, jinak bychom tu všechno utopili, včetně foťáku a GPS. Asi hodinu jsme plavali a brodili se kaňonem proti proudu řeky. Bylo to úžasné, hodně podobné dobrodružství, které jsme před pár měsíci zažili v národním parku Zyon s Michalem a Evou na jihozápadě USA. Jen s rozdílem, že tady to bylo téměř bez lidí. Jen později se začali objevovat tůry s lidmi na pneumatikách v doprovodu průvodce, které sjížděli kaňon po proudu. Lidí přibývalo, a tak jsme se začali trošku bát o batoh, proto jsme to zavčasu raději otočili a vraceli se zpět. Než jsme se dostali kaňonem zpět do údolí a pod dalších 3 kilometrech chůze na silnici, byla už skoro tma. Hodinu jsme tu čekali na bus, stopovali projíždějící auta, která však byla nacpaná k prasknutí, abychom se pak od lidí v domku naproti přes silnici, kteří se na nás celou dobu dívali, dozvěděli, že tudy už žádný bus nepojede. Šmarjáááá, to nám to nemohli říct hned!!! Byli bychom bývali dávno šlapali pěšky do Somoto a nemuseli tady teď v noci, neosvětleni, tvrdnout na silnici. Do města do bylo 13 km, šlapat to pěšky, neosvětleni, to bylo tak o průser, že nás někdo smete. Auta tu jezdí běžně bez světel a docela rychle. Nezbývalo než stopovat, a doufat, že nás někdo uvidí a nabere. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho a zastavilo auto. Nevěděli jsme, že je to taxikář, a že bude chtít využít situace a napálit si cenu, jaká se mu zlíbí. Už jsme ho chtěli poslat do háje, když jsme si uvědomili, že vlastně jinou možnost nemáme, pokud tu nechceme na silnici strávit noc, navíc ještě mokří z kaňonu.  Když už jsme museli zaplatit taxi, nechali jsme se dovézt až před dveře hostelu. Hladoví jako tygří jsme později vpadli do první putiky a nacpali si pupky k prasknutí. Naštěstí je Nikaragua velmi levná země, kde člověk cenu jídla a nápojů nemusí příliš řešit. Jen ti proradní taxikáři jsou všude na světě stejní!:-(
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: