Tegucigalpa, the capital of Honduras

Trip Start Mar 16, 2011
1
84
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Honduras  ,
Thursday, January 3, 2013

Sorry, Czech translation only for now, EN will come later
 Romča se chtěla hlavnímu a největšímu městu Hondurasu mermomocí vyhnout. Dle knižního průvodce a mnohých zdrojů na internetu to není příliš bezpěčné místo. Spíš než nějaké vážné ohrožení tu prý hrozí pouliční krádeže víc než kde jinde. A k tomu všemu ještě Tegucigalpa příliš památek či míst k navštívení nenabízí. Vše psané nasvědčovalo tomu, že to bude špinavé, hlučné a chaotické město nevhodné pro delší zdržování se než nezbytnou dobu pro přestup na autobus z města ven. Romču jsem uklidnil tvrzením, že jsme přece už mnohokrát byli v takových městech, o kterých se psalo buhvíco a ve finále bylo vše v pohodě a místa se nám nakonec i líbila. Uklidnit jsem ji musel, přes Tegucigalpu budeme muset jet tak i tak, jiná cesta na Nikaraguu skoro ani nevede.  Z Gracias jsme vyrazili brzy ráno, po dvou hodinách jízdy nás bus vyhodil v městečku La Esperanza, kde jsme chtěli vidět potomky domorodých obyvatel Lenca, kteří zde žijí v okolních horách a vyznačují se svým pestrobarevným oděvem. Hodinu jsme brouzdali městem, ale nepotkali jsme jedinou barevně oblečenou osobu. Až když už jsme po další hodině čekání na terminálu skoro nasedali do busu, objevila se jedna stará žena, která se svým vzhledem výrazně lišila od ostatních. Tak jsme tu alespoň netrčeli úplně zbytečně. Tegucigalpa nás skutečně přívitala špinavě, šedivě, chaoticku, přesně tak, jak knihy píšou. Avšak rozhodně ne tak nebezpečně, jak se tvrdí. Zcela normálně jako obvykle jsme si s batohy na zádech kráčeli přes celé město od autobusu až do centra, kde jsme vyhledali hostel. Nikdo si nás nevšímal, a vůbec to nevypadalo, že by nás chtěl někdo někde okrádat. To samé se dělo po zbytek našeho pobytu. Pravdou je, že krom dvou docela hezkých náměstí s dvěmi katedrálami zde k vidění skutečně nic moc není. Původně jsme přes noc ani zůstat nechtěli, ale problémem Tegucigalpy je fakt, že každá destinace má svoje nádraží, která jsou rozeseta po celém městě  a najít to správné je nadlidský výkon, zejména pro turistu. O tom jsme se přesvědčili následující ráno. Ani místní nám nebyli schopni s určitostí říci, na které nádraží, anebo do které městské čtvrti vůbec, se máme odebrat. Chlápek v hotelu s přesvědčením tvrdil něco, policista na ulici něco jiného, a taxikář nás chtěl brát úplně někam jinam. Nevěděli jsme, komu věřit a komu ne, a co dělat. Věděli jsme, že lidé tu nelžou, snaží se pomoci, ale bohužel sami neví. Jediná věc, co nás napadla, bylo šlapat zpět, kam jsme včera přijeli. Tam jsme se od jednoho hodného pána dozvěděli, že si musíme vzít taxík na druhý konec města, anebo to absolvovat hromadnou dopravou, což nám nedoporučil, neboť by to bylo na dlouho a určitě bysme to ani netrefili. Taxikář naštěstí věděl, kam asi miříme, shodnuli jsme se pro nás na přijatelné ceně a jelo se. Bylo to vážně docela daleko a toto místo bychom sami nebyli schopni v životě najít. Po další strastiplné cestě narvanými minibusy, celkem s třemi přestupy, jsme se odpoledne dostali konečně na Nikaraguiské hranice. Sláva, pomysleli jsme si. V Hondurasu se nám sice moc líbilo, ale ta veřejná doprava nás už pomalu zabíjela. Tušili jsme však, že v Nikaragui to s autobusy nebude o nic lepší.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: