Wyoming, Idaho, Nevada and Northern California

Trip Start Mar 16, 2011
1
59
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of United States  , Wyoming
Tuesday, October 2, 2012

Sorry, only Czech version for now, EN one will come later...
 
Wyoming je divoká země plná nádherných hor, parků, divoké zvěře, rančů a indiánů. A také je to země, kde to dost fouká. Prérijní vítr nám bral vše, co nebylo přivázané.Po dalším celém dni stráveném v autě jsme konečně dojeli do Grand Tetonu. Jedná se o mohutný horský hřeben vystupující 2 tisíce metrů do výše nad okolní krajinu. Je tak výrazný, že je vidět z velké dálky. Grand Teton je park ležící kousek na jih od Yellowstonu. Většina turistů spojuje návštěvu obou parků. My už Yellowstone navštívili minulý rok na konci léta, kdy jsme si sem odskočili z Kanady. Grand Teton jsme tehdá už "nedali" pač jsme měli v Kanadě domluvenou práci, tak jsme se museli vrátit. Takže tentokrát ten rest smažem a dáváme si Grand Teton. Zima je zde ještě větší než v Colorado, už se neohřejem ani během dne. Sluníčko sice svítí, ale nemá pražádnou sílu. No jo, Kanada už je skoro za rohem, tak je to znát. Tak jako v případě Yellowstonu i zde se prohánějí stáda bizonů, jedněch z posledních stád, co se podařilo na počátku 20. století zachránit před totálním vyhubením. 

 Původně jsme měli v plánu vyrazit na dvoudenní trek s bivakem vysoko v horách. Už jsme si i vyřídili na rangerské stanici povolení, ale noc před startem na trek nás přesvědčila, že se na to máme vykašlat. Byla to ta nejchladnější noc, jakou sme ve Státech zatím zažili. Auto nám do rána omrzlo ze všech stran. Voda v barelu úplně zledovatěla, v autě jsme měli do rána mínus 9 stupňů, venku muselo být nejmíň 15. V autě přece jen míváme o trošku tepleji. A to jsme ve výšce 2 tisíce metrů. Na treku bychom kempovali ve 3 tisících. Sice máme spacáky do takové teploty, jistě bychom přežili, ale nemusíme mít vše. Rozhodli jsme se z treku udělat jen jednu část a celodenní túrou se podívat k jezeru Solitude. A tak jsme učinili. Půl dne jsme stoupali úzkým kaňonem nad kterým se tyčili mohutné skalní věže Grand Tetonu. Trochu nám to tu připomínalo Andské velehory v jihoamerické Patagonii, kde jsme před půl rokem trekovali. U Lake Solitude byla zima jako v zimě, takže jsme rychle něco pojedli a vydali se zpět, aby nás na cestě nechytnul soumrak. 

 Po cestě si povídáme, když v tom mě Romča s leknutím zarazí. Proti nás na cestičce jen pár metrů před námi stojí obrovský dvoumetrový samec losa! Lekli jsme se ho stějně, jako kdyby tam byl medvěd grizzly. Víme, že s losem to někdy není legrace. Pokud zvíře podráždíte, může to být váš konec. Pomaličku jsme se dali na ústup odkud jsme přišli. Rychle jsem z opasku strhnul pepřák-obranu proti medvědům, který tu v horách nosíme při sobě. Byla to naše jediná zbraň, kdyby bylo třeba se bránit. Los se na nás však podíval a když viděl, že ustupujeme my, pomalu pokračoval po cestičce směrem k nám. Uhnuli jsme mu z cesty a on v klídečku prošel jen na tři metry kolem nás. Uf, to jsme si oddechli! Dole v údolí dvacet minut cesty odsud jsme potkali partu lidí s obřími, těmi nejprofesionálnějšími fotoaparáty právě "na lovu" zvěře. Když jsme jim pověděli, co jsme před malou chvíli spatřili, málem je trefil šlak! Oni tu čuměli celý den, čekali na nějaký velký moment jejich dne, kdy budou moci spatřit aspoň nějakého jelena nebo lišku, a byl večer a neviděli nic. A my jim tu povídáme, jak jsme málem narazili do losa!:-)

 Na závěr celodenního treku stoupáme ještě na vyhlídku Inspiration Point nad jezerem Jena. Dáváme se tu do řeči se dvěma Amíky z Floridy. Jsou strašně zvědaví, takže jim nakonec musíme o nás vyklopit spoustu našich cestovatelských zážitků, že to nemůžou rozdýchat asi ještě doteď. Nejvíc jsou paf z toho, že sme se vzali ve Vegas. Oba nám gratulovali, třásli rukama, jak kdyby jsme dokázali kdovíco. Až později jsem si uvědomil, že to byli, vyjma Michala a Evi, první lidé, kteří nám osobně gratulovali k naší svatbě:-)Z Grand Tetonu jsme opět dlouze cestovali, tentokrát už jen směr západ. Nejprve jsme opustili Wyoming, překročili značný kus jižní části státu Idaho a ocitli se v nám již známe Nevadě. Idaho byl pro nás nový americký stát, který jsme navštívili. Zde jsme se jen na chvíli zastavili na místě zvaném Craters of the Moon, neboli měsíční krátery. Značná část jihu Idaho je sopečného původu, láva se tu vylila a ztuhla na veliké ploše, a vytvořila tu měsíční krajinu. Zima tu však stále byla taková, že by psa ani nevyhnal. Je to dáno jednak nadmořskou výškou bezmála 2 tisíce metrů, ve které se neustále pohybujeme, a také prérijními větry, které tu vanou. A také jsme trochu víc na severu. 

 Bylo na čase to cestování dát na chvíli do šuplíku, přesunout se někam trochu víc do tepla a najít si nějaký job. Nejvhodnější asi bylo jet do severní/centrální Kalifornie, kde se bude jistě ještě sklízet nějaké to ovoce, případně práce na vinicích je vždy nějaká k mání skoro po celý rok. Bylo rozhodnuto, Kalifornie to jistí. Nejprve musíme však přes pustou nevadskou planinu. Na jeden zátah dáváme 700 km. Takový úsek bez nějakého delšího zastavení, jsme tu v USA nikde neujeli. Kalifornie nás už podruhé přivítala jezerem. Před měsícem to bylo jezero Mono Lake. Tentokrát jezero Tahoe, jedno z velkých jezer severní Kalifornie. Svoji rozlohou předčí mnohá jezera v oblasti, největším americkým ani kalifornským však není. Čím se však může pyšnit je jeho hloubka a křišťálově čistá průzračná voda. Jezero Tahoe je třetím nejhlubším jezerem v USA. Udělali jsme si zde piknik, pokochali se krásnýma horama v okolí, a jeli dál konečně někam do nižších nadmořských výšek, kde bude teplo. Tady to bylo stále ve 2 tisících metrech. 

 Dočkali jsme se, po dobrých 14 dnech mrazivých nocích, jsme si zas konečně mohli večer v klidu u auta sednou na pařez, dát si pivo, a posedět chvíli venku, než jsme šli na "kutě". Cestování nám na chvíli skončilo a začalo něco jiného. Na druhý den jsme se s plnou vervou vrhli na hledání nějaké brigády, přivýdělku, abychom zde mohli ještě nějaký čas fungovat. Z netu jsme stáhli nějaký seznam farem severní Kalifornie s telefonními čísly, takže jsme nejprve půl dne strávili na telefonu obvoláváním jedné farmy po druhé. Sice jsme po telefonu nic nesehnali, ale pozitivní na tom bylo alespoň to, že nám ani jeden člověk nezavěsil, ani nás nějak "nevyfakoval". Hmm, etika telefonním hovorů tu je zřejmě na vyšší úrovni než jsme zvyklí u nás.Když nezabraly telefony, vydali jsme se do terénu. 

 Dva dny jsme objížděli pole, sady, balírny, všechno, kde se to hemžilo lidmi, traktory, kombajny a tak dále. Mluvili jsme snad se stovkou lidí, volali na mnoho telefonních čísel, a čím více do "toho" pronikali, tím více nám bylo jasné, že bez patřičného prac. povolení to tady snadné nebude. Na druhou stranu, čím víc sme s lidmi mluvili, tím více se zdálo, že se přibližujeme tomu, co hledáme. Musím říct, že lidé jsou tu neuvěřitelně nápomocní, a i když by vůbec nemuseli, ztrácí s vámi čas, snaží se vám podat pomocnou ruku. Od jedné osoby jsme se odpichovali ke druhé, od jednoho telefonního hovoru k druhému. Už jsme si nato všechno museli pořídit speciální notes, abychom se v záplavě těch čísel a adres neztratili a nevolali někomu dvakrát.Ještě na sklonku druhého dne se na nás usmálo štěstí, a to hned dvakrát. Nejprve jsme si domluvili dvoudenní briádu u jednoho pána-vinaře, co potřeboval helpnout s presováním hroznů. A podruhé to byl sběr kiwi, kde jsme jen tak u cesty přemluvili bandu Hispánců, ať nás vezmou na chvíli mezi sebe. A bylo to, na několik následujících týdnů máme o zábavu postaráno!
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: