Colorado

Trip Start Mar 16, 2011
1
58
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of United States  , Colorado
Wednesday, September 26, 2012

Sorry, only Czech version for now, EN one will come later...

 První místo, které se nám připletlo v Coloradu do cesty, byl národní park Mesa Verde. Jedná se o nejvýznamnější archeologické naleziště v Severní Americe. Nachází se zde velké množství zachovalých ruin indiánských skalních obydlí. Až dosud jsme neměli pražádné tušení, že je něco takového možno v Severní Americe spatřit. Tato archeologická naležiště mohou klidně konkurovat mnohým těm, co máme u nás v Evropě. Lidé tu ve skalních příbytcích žili až do 14. století, neví se přesně, z jakého důvodu poté toto místo opustili. Jedna z teroriíí říká, že přišla nezvyklá období sucha. Stát Colorado, to jsou zejména hory, ty největší, co USA má. Krom Aljašky, samozřejmě. Není třeba dodávat, že od Phoenixu se zase pohybujeme celou dobu v průměru v nadmořské výšce 1500 až 2000 metrů. V Arizoně a Utahu to přijde vhod, není aspoň takové horko. Ale tady v Coloradu, kde převládá klima kontinentální nad tím přímořským, už v takové nadmořské výšce bývá docela zima.Cesta od Mesa Verde se začala ještě více zvedat, někde byla i sedla, kde sme projížděli nadmořskou výškou 3400 metrů. Bylo to tu víc takové "kanadské" než americké. Horská panoramata jako vystřižená z plakátu. Do toho lesy podzimem zbarvené do žluta, červena, zelena, všelijak, byla to prostě lahoda. Měli jsme přesně to, co jsme hledali! Zejména okolí Duranga bylo nádherné. Ale ta zima v noci! Přes den bylo parádně, v noci však teplota padĺa hluboko pod bod mrazu, a my na sebe museli přihodit několik vrstev oblečení, abychom se  v autě zahřáli. Ráno jsme měli pořádnou námrazu na předním skle a tak přišla na řadu škrabka na okno, 26. září! Od tohoto dne byla každá naše další noc těžce mrazivá.  Jak večer padla tma, škaredě se ochladilo, a my rychle navlékali zimní bundy, čepice, rukavice, a nesundali to ze sebe do nějaké 9. hodiny ranní, kdy už zase pálilo slunce na obloze.Horská silnice z Duranga směrem na sever opět prudce stoupala, míjeli sme několik lyžařských středisek, které jistě zanedlouho budou díky brzkému sněhu v provozu, až jsme dojeli do zapomenutého městečka Silverton ležicím v hlubokém údolí v nadmořské výšce 3 tisíce metrů. Silverton vypadal úžasně, a ačkoliv jsme napoprvé o tomto místě  nic nevěděli, z architektury města nám bylo hned jasné, že tady to bylo za doby své slávy, kdy se tu těžilo stříbro, hodně divoké. Ulice jsou lemovány původními dřevěnými stavbami z přelomu 19.a 20. století, jsou tu salony, banky, hotely, restaurace, vše v původním designu, tak jak to známe z Májovek.Ještě to ráno na cestě do Silvertonu jsme však spatřili něco, co se nám doposud nikde v USA ani předtím v Kanadě nepoštětilo. Na krajnici v jednom místě stálo hned několik aut, lidé byly venku a pozorovali něco dole na louce. Bylo jasné, že to bude něco "velikého". Bylo. Byl tam mohutný los-samec, se dvěma samicemi. Samec hezkou chvíli pěkně pro všechny pózoval, takže nebylo problém si ho i na dálku vyfotit. Doposud se nám poštěstilo spatřit jen losí samice, tehdá na dalekém severu po cestě na Aljašku. Samce v celé svě kráse, s obrovskými parohy, to zatím ne. To jsme ještě netušili, jaké střetnutí s losem nás čeká za několik dní ve Wyomingu...! Los může být v některých případech velmi nebezpečné zvíře, se kterým není radno si zahrávat. Los je vůbec nějvětší druh z široké rodiny těch "jelenovitých".Ze Silvertonu jsme pokračovali dále na sever do národního parku Black Canyon of Gunnisson. Zde se vysokohorská krajina výrazně změnila, avšak jen na chvíli. Příroda si tu opět trochu pohrála, a obdobně jako v případě řeky Colorado v Arizoně a Grand Canyonu, který řeka vytvořila, zde hlavní roli hraje řeka Gunnisson a výsledkem je Black Canyon. Tento kaňon je však od většiny těch v USA jiný tím, že je velmi úzký, hluboký, no prostě při pohledu ze shora, je vážně černý, neboť se zde těžko do takové hloubky dostávají sluneční paprsky. Na konci 19. století si zde místní farmáři lámali hlavou, jak dostat vodu z hlubokého kaňonu a čerpat ji na svá nedaleká pole, která trpěla suchem. Do té doby v kaňonu ještě nikdo nikdy nebyl, cesta dolů se zdála být ze všech možných míst prakticky nemyslitelná. Dokonce i místní indiánský kmen Ute znal kaňon jen z jeho vrchu. O nemožné se pokusili v roce 1901 Abraham Lincoln Fellows a William Torrence, když napodruhé se jim skutečně podařilo, a splavili se tak celým kaňonem po řece Gunnisson. Prozkoumali tak kaňon, a dali základ k tomu, že se zde později vybudoval tunel, který přivedl vodu z řeky Gunnison do okolních polí. Půl dne sme se tu potukovali, a tak jako v případe Grand Canyonu, hleděli dolů z hubou dokořán ze všech možných vyhlídek. Když už nám to stačilo, vydali jsme se dál, do samotného srdce Skalistých hor. Nejprve jsme projížděli farmářskou oblastí táhnoucí se údolím kolem řeky Gunnison, později opět pásem velehor v okolí Frisna, kde mezistátní dálnice č. 80, která  je jednou z hlavních spojnic východu a západu USA, překračuje sedlo vě výšce 3500 metrů. Tuším, že je to nejvýše položený dálniční úsek v celé Severní Americe. Už teď, na konci září  nám zde na této velmi rušné dálnici drobně sněží. Nechci ani domyslet, jak tu musí vypadat v pravé zimě. Díky bohaté dálniční síti v USA, nemají problém mnohé komplikované úseky na  nějaký čas prostě zavřít. Sklápěcími závorami jsou tu opatřeny prakticky všechny silnice i dálnice. Jednoduše tedy závoru spustí dolů, kde je třeba, a je to. Milý motoristo, jeď si kudy chceš, tudy však dále nedojedeš. Projíždímě také městečkem Leadsville, nijak zvlášť zajímavým, krom toho, že je to údajně nejvýše položené město v Severní Americe, ve výšce 3100 metrů. Po dlouhém putování jsme konečně v cíli, jestli se to tak dá nazvat. Národní Park Rocky Mountains položený hluboko ve Skalistých horách byl pro nás jakousi metou, kam bychom chtěli dojet. To ostatní, co jsme po cestě viděli, bylo neplánované, víceméně spontánní cestování. Hřeben Skalistých hor se rozprostírá v délce přes 4 tisíce kilometrů z Nového Mexika až daleko na sever v Kanadě. Jedná se o nejdelší horský hřeben na světě. Ale to samé jsem se onehdá dočetl i o hřebeni Andských velehor v Jižní Americe, takže kdovíkde je vlastně pravda. Park Rocky Mountains zaujímá jen nepatrný zlomek Skalistých hor. Po Grand kaňonu a Yellowstonu je to nejnavštěvovanější národní park v USA. Očekávali jsme kupu lidí, i přestože je přelom září-říjen a zima už tu tluče na dveře. Lidí tu bylo stále dost, ale dalo se to. Tři dny sme se v parku věnovali trekování. Nejprve jsme vystoupili na jeden z oblíbených vrcholů Flattop Mountain, kde už leželo asi 20 cm nového sněhu. Na druhý den jsme si dali "jezera". Parádní okruh na celý den, kdy jsme prošli tolik horských jezer, že sme brzy ztratili přehled, kolik jich vlastně bylo. Jedno hezčí než druhé. V parku jsme měli možnost pozorovat stáda elků neboli jelenů Wapiti. Je to po losech největší jelenovitá zvěř, a věřte mi, toho našeho jelena evropského svoji velikostí "strčí hravě do kapsy". Na podzim se elkové za potravou přibližují čím dál více lidským obydlím, takže ve finále chodí úplně všude. Jednoho jsme viděli i ve měste na rušné křižovatce. Elkové jsou místní atrakce. Počasí  nám přálo, přes den bylo krásně slunečno, noci však příšerně chladné. Po všechny noci jsme jako obvykle kempovali v autě pár km za městečkem Estes Park (vstupní bránou do parku), na odlehlém místě u silnice.V Rocky mountains jsme si nemohli nechat ujít jízdu po Trailridge Road - silnici vedoucí napříč parkem. Toto je pro změnu zas nejvýše položená silnice v Severní Americe. V nejvyšším bodě cesty v 3800 metrech nad mořem byly docela pěkné výhledy. A také pěkná kosa a větrno! Však už zde také jedeme skoro "za pět 12", neuteče ani pár dní a silnice se bude jistojistě kvůli prvním přívalům sněhu zavírat. Zatím to bylo v pohodě a my si mohli užívat jízdy vysokohorskou tundrou. Když jsme byli hotoví s Rockies, uvažovali jsme co dál. Už jsme se tak trochu poptávali po nějaké práci po cestě, i tady v horách, kde zanedlouho začne lyžařská sezóna. Naznali jsme ale, že do toho pravého lyžování přece jen nějaký ten týden ještě uteče a že se nám tu v takové zimě, co tu v noci vládne, rozhodně nechce nějak dlouho otálet. Farmy v okolí měly už většinou vše na poli sklizené, takže tato možnost taky padla. Rozhodli jsme se jet z Colorada pryč, zpět na západ, někam víc do tepla. Jeden den se nám do cesty připletly parádní přírodní horké prameny, což jsme vysloveně s jásotem uvítali! Sprcha už nám pár dní zase chyběla, a tady byla navíc možnost nechat pořádně prohřát naše po nocích ztuhlá těla. Ve Steamboat Springs, jak se tyto horké prameny nazývají, jsme strávili skoro celé odpoledne. Byla to paráda! Do řeči se tam s námi dala jedna Češka, no on to byl takový podivný občan České republiky, jakého jsme snad ještě ani nepotkali. Paní byla v pohodě, mám na mysli její české občanství. Měla český pas, vše co se váže k naší vlasti, ale k našemu překvapení tam nikdy v životě nežila, ani pořádně nevěděla, kde je Brno, natož Třebíč nebo Rožnov pod Radhoštěm. Uměla docela slušně Česky, ale hned při prvních slovech jsme rozpoznali německý přízvuk. Žije už léta v Kolíně nad Rýnem a do USA občas pracovně cestuje. Její rodiče byli Češi, ale dnes celá její rodina žije v Německu, v Česku nemá nikoho a prakticky tam ani nejezdí. Nechápem tedy, proč má stále český pas a dávno si nepožádala o těn německý. Nechtěli jsme se hloupě ptát, ale vrtá nám to hlavou doteď, navíc když si stěžovala, že s tím českým to nemá s cestováním tak jednoduché, jak by chtěla mít.  Kdekdo by dávno bojoval za něměcký, britský, kanadský anebo třeba americký pas, ale ona má stále český. No nic, každý to máme nějak. Jeli jsme dál, cesta až na západ daleká. Původní návrh, že se zajedem podívat ještě dále na sever do Jižní Dakoty na Mt. Rushmore monument (ta skála s obřími pěti hlavami amerických prezidentů), jsme zamítli. Ne že by se nám tam nechtělo, ale je to daleko, a na ten západ za sluníčkem bychom s takovou cestovali asi do vánoc. Je tu všude tolik zajímavých míst, že si toho člověk musí bohužel hodně odpustit, pokud tady chce někam dojet.Při cestě na západ jsme se však ještě rozhodli jednou naposledy trochu zajet, a zamířili jsme severozápadně směr Wyoming a jeho národní park Grand Teton. Cestu jsme si chtěli trochu zkrátit, takže jsme jeli nějakou méně významnější dálnicí míříci do bodu, kde se střetává stát Colorado, Utah a  Wyoming. Netušili jsme však, jak si tuto dálnici tyto tři státy rozdělují. K našemu šoku se ze třiproudé asfaltové dálnice v Colorado stala z metru na metr prašná cesta!!! Nedělám si pr.... srandu! Vážně, prašná kamenitá úzká cesta! Přejeli jsme totiž právě brány do státu Utah! A Utah se na tuto cestu asi z vysoka vyprdl a tak jsou tu jen kameny! Kdyby nás o tom alespoň nějaká cedule po cestě informovala, nebylo tam ale vůbec nic. Zapomněl jsem ještě podotknout, že už jsme jeli nejméně 200 km opuštěnou krajinou, kde doslova chípl pes, nebylo zde jediné pumpy, servisu nebo čehokoliv jiného. Jen čas od času nějaká farma, většinou, zdá se, opuštěná. Docela pusto prázdno. A do toho teď kamenitá cesta. Nejhorší bylo, že jsme z naší blbé mapy ani GPS nedokázali vyčíst, jak daleko je to na nějakou nejbližší asfaltovou cestu. A tak jsme jeli kamenním:-( A modlili se, ať tu nepíchneme kola. Po asi 40 km bídné cesty nás pro změnu přivítal stát Wyoming. Tady to pokračovalo dál kamenním, ale bylo to tu v rekonstrukci, tak jsme začali doufat, že se snad za chvíli objeví zase asfalt. Hurá, objevil, asi po dalších 20 kilometrech! Byli sme zase na slušné cestě a ve Wyomingu, kde sme chtěli být!
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: