Yosemite, San Francisco, Pacific ocean and L.A.

Trip Start Mar 16, 2011
1
56
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of United States  , California
Friday, September 14, 2012

Sorry, only Czech version for now, EN one will come later...

 
Posledních 10 dní našeho putování jsme si naplánovali zase na Kalifornii. Z Nevady jsme se dostali do hor, přesněji do hor Sierra Nevada, kde jsme chtěli prozkoumat národní park Yosemite. O tom sme toho slyšeli už tolik, že nám někdy připadalo, jako bychom tam už někdy byli. Koho na západě USA potkáte, poví vám, že musíte do Yosemitů. Ty hory prý stojí zato. Věříme, proto tam jedem. Po cestě nás v Kalifornii neprve přivítá Mono Lake, další ze solných jezer. Minerální usazeniny tu na břehu i uprostřed jezera tvoří pozoruhodné skalní věže, které vystupují z vody jako vodní démoni. Mono Lake nás očarovalo, mystické místo.

Obří města západu jako San Francisco nebo Los Angeles mohou zato, že hladina tohoto obřího jezera rok co rok klesá, až jednoho dne zmizí možná nadobro, a spolu s ním velmi zložitý ekosystém, na který je napojeno velké množství rostliných i živočišných druhů. Stále narůstající poptávka po pitné vodě napříč Kalifornií vyčerpává horské prameny, které napájí mnohá jezera pohoří Sierra Nevady. Nějací páni rozumní si toho naštěstí zavčas všimli a prý se s tím už dělá něco, aby se Mono Lake, tak jako i jiná jezera, zachránila.

V Kalifornii je známo, že je nedostatek pitné vody. Příliv obyvatelstva je rychlejší, než to příroda stačí zábovat. Na veřejných záchodích a všude jinde se objevují výzvy, aby lidé vodou šetřili. Tak i tak si nejde nevšimnout, že prakticky každý dům má na zahradě občí bazén, a myčky aut jsou na každém kroku. Kalifornie na to má, ta si tu vodu klidně i koupí, kdyby nato mělo přijít, a natáhne třeba i dlouhé potrubí ze severu, možná i z Kanady, kde je vody habaděj. Dřív nebo později to tak stejně dopadne, se domnívám.

Od Mono Lake prudce stoupáme do již zmíněných Yosemit. Všicni ti lidé nelhali. Ty hory stojí zato. Yosemity jsou mekou lezců. Nachází se tu žulové masívy jaké byste jinde na světě jen těžko hledali. Však také El Capitan anebo ještě jeden žulový dóm, kterému si teď nevzpomenu na jméno, patří mezi vůbec největší žulové monolity na světě. Pohled na ně nahání strach, nezasvěcený si řekne, jak tam někdo může vůbec vylézt... Zajímavostí je, že prvovýstup takového El Capitána, té 1100m vysoké dokonale kolmé stěny, trval někdy před 50 lety celých 7 dní. Dnes to největší borci dokáží vylézt za neuvěřitelné 3 hodiny!!!

První den se touláme v Toulomne meadows, horských loukách a jezírkách ve vyšších partiích parku. Moc se nám tu líbí. Po ránu si dáváme jedem moc pěkný trek přes pas kolem jezírek. Michal ty tři hodiny jde celou dobu jen v sandálech, nepočítali jsme totiž, že si to takto natáhnem. Původně jsme šli jen k jednomu jezeru. Zpátky pro auto musím stopem, ostatní pokračují do údolí, kde je později naberu. Na stopu mi zastavují dvě Polky, horolezkyně, od kterých se dozvídám pár důležitých věcí, jako například, jak naložit s kempem 4 (tak se ten kemping jmenuje- camp 4), v Yosemite valley, kam míříme další den.

Zbytek dne trávíme lozením po skalách (ne lezením, lezci ani jeden bohužel nejsme), a čvachtáním se v jezeře Tenaya. V nadmořské výšce téměř dva a půl kilometru ta voda nebyĺa zrovna nejteplejší. Ale co, já tam tedy vlezl, už jen proto, že jsem pořádnou sprchu neviděl od Salt Lake City, což bylo už pár dní. Michal nakonec také, ale holky tam nikdo nedostal, takže smrděly dál. Pakže jsou to chlapi, kdo smrdí!:-)

Na druhý den jsme si dali celodenní trek k Nevada Falls a pak až pod Half Dome, asi nejchozenější trek v celých Yosemitech. Také to tu tak vypodalo. Na Half Dome jsme se vykašlali, je tam třeba povolení, které se získává fromou loterie. Zaplatíte si asi 10 dolznů, a doufáte, že na ten určitý den vyberou právě vás. Z tohoto obrovského čísla zájemců, jsme to rovnou vzdali, ikdyž by to jistě stálo zato.

Camp 4 je asi jediný camp, který je v UNESCO. Doma v Čechách by jako kemp moc neobstál, protože je úplně primitivní, kde kromě ušmudlaných záchodů jiný servis není. V UNESCO je proto, že se tu psala historie Big wall horolezectví. Myslím, že není jiný kemp, kterým by prošlo tolik lezců ze všech světových koutů… Prostě Mekka big wallů je právě tady. V bezprostřední blízkosti kempu, nebo přímo v něm jsou kultovní bouldry. V řádném pořadí pak bouldristi dávají pokus za pokusem a zkouší udržet chyty, které už drželo v rukách celé boulderingové lidstvo…

Potkáváme zde několik Čechů. Myslím, že na jaře a na podzim, tu někoho z té naší lezecké kotliny vždycky narazíte. My byli snad jediný nelezci, kteří se v tomto kempu upíchli.

Celé Yosemity valley je velice rušné místo, kde najít kousek fleka na kempování, je docela problém, a kdo přijde pozdě, bohužel se tu neupíchne. Security se tu prohání všude, a kdo nemá povolení, toho nekompromisně vyženou z parku ven.

Třetí den jsme odsud vypadli, vyjeli si ještě na Glacier Point a několik dalších vyhlídek a později metali směr San Francisco. Tam sme nicméně dojeli až o dva dny později, cesta dlouhá, potřebovali jsme po cestě doplnit zásoby, řešili rozbitý napájecí kabel k našemu noťasu, a také hledali ve finále nějaký kousek fleka u San Francisca, kde by se dala přečkat noc. Všechny kempy, o kterých sme věděli, byly beznadějně plné anebo daleko od města. Nakonec jsme kempovali kousek od moře, u plotu nějakého ranče, zašití ve křoví, kde naše auto nebylo skoro ani vidět.

Tak jako o Yosemitech, o San Franciscu jsme toho slyšeli mnoho. Zdá se, že pro Američany je toto město něco extra, něco velkého,  něco jako pro Evropana třeba Paříž. S nějakým evropským městem se to samozřejmě srovnávat nedá, ale S.F. má něco do sebe. Není to zdaleka ani Paříž, ani New York, ani nic takového. Spíše takový kanadský Vancouver, severoamerický Seattle, a ještě něco k tomu navíc. Čim S.F. šokuje, je pestrá směsice národností, lidí různé barvy, různého vyznání. Co člověk, to individualita. Touláním se ulicemi se v žádném případě nenudíme.  Pozorujeme chlápka tmavé pleti, co se živí tím, že zahnutou jehlou obratně vydloubábá čtvťáky z parkovacích automatů. Zanedlouho si jeho metodu sami zkoušíme na vyhlídkové věži Coit Tower, kam turisté zpod okna věže házejí mince. Pro Romču jako vášnivou sběratelku mincí je to skvělá příležitost ulovit nějakou pro ni zatím nedosažitelnou minci. Takže pro ni usilovně  drápene vším možným indické rupie, anebo australské dolary. Pro okolí sme za exoty, zoufalce. Kašlem na ně. Jeden tlustoprd nad námi kroutí hlavou a ukazuje si na čelo. Anglicky mu vysvětluji, že tu jde jen o sběratelskou vášeň, nic jiného. Však těch mincí jsou tam stovky, padají z věze dolů a jeětě byu tak někoho přizabili. A dvou jistě neubyde. Dědek něco zabručí a odchází, asi nepochopil nic, byl to zřejmě Francouz, nemajíce potuchy o tom, co jsem mu tu povídal.

Ulice S.F. jsou vážně tak šikmé, jak se to o nich povídá. Někde jsme zcela jasně rozeznávali místa scén akčních amerických filmů, co zde byly natáčeny.

Velice zájimavá je návštěva Cable Car muzea, muzea těch tramvajových vozidel, co jsou stále pýchou San Francisca, a čím je toto město známo. Z původních asi 150 mil tramvajkových linek se zachovalo posledních 10 mil jen na přímluvu místních obyvatel, aby tato vzácnost z města nezmizela úplně. Symbolem San Franciska je krom Cable Car zejména most Golden Gate. Jelikož jsme kempovali po dvě noci na severní břehu San Francisca Bay, celkem třikrát jsme přes něj přejížděli. Spatřit jej však v celé své kráse z některé z mnoha vyhlídek kolem města, které jsme navštívili, se nám ani nepodařilo. Golden Gate je známý tím, že je prakticky neustále zahalen v hustých mlžných mracích přicházejích z moře. Obrovský záliv San Francisko, jeden z největších na zemi, je velmi pozoruhodné místo, co se klimatickýh podmínek týče. Ač zbytek Kalifornie je v létě spalován slunečními žáry s teplotou přesahující 40 stupňů, v bezpostřední blízkosti Golden Gate a zálivu San Franciska je klidně o 30 stupňů méně. Může za to silný studený vzdušný proud z moře, který ja nasáván kalifornským centrálním údolím právě přes Golden Gate. San Francisko má k dizpozici přirodní klimatizaci občích rozměrů, která nemá jinde ve světě obdoby. Když jsme s Romčou na konci února opuštěli Kanadu a jeli po pobřeží z Vancouveru do Los Angeles, míjeli jsme San Francisko. V dálce, desítky kilometrů daleko, jsme přes záliv zahlédli Golden Gate. Bylo to asi štěstí ho takto vidět, to jsme v tu chvíli netušili. Říkali jsme si, že San Francisko jistě pak v létě navštívíme, takže jej spatříme jěště mnohokrát, Netušili jsme, že to byl náš poslední okamžik, kdy jsme Golden Gate takto viděli.

Silné mlžné mraky nás doprovázeli další dva dny, kdy jsme cestovali dálnicí číslo 1 kolem pobřeží Pacifiku ze San Franciska dolů směrem do Los Angeles. Stačilo však zajet 10 kilometrů do vnitrozemí, a mraky byly ta tam, a svítilo zas jen sluníčko. Zajímavé. Cestou podél Pacifiku je naco se koukat. Já s Romčou jsme tu navázali na naší předchozí cestu z Vancouveru do LA, kdy jsme jeli dálnicí č. 1, a zejména oregonské a severokalifornské pobřeží je plné úžasných míst.  I to jihokalifornské stojí zato. Krom parádních útesů, skal, a pláží, jsou tu k vidění tuleni, lachtani a rypouši slonní. V San Francisku to byli lachtani, kteří se povalovali na molu č. 39 v přístavu. Zde to byli především rypouší slonní, koho jsme obdivovali. Obrovská zvířata spala v klidu, naskládaní jeden vedle druhého. Lidi procházející se kolem pláže jim nijak nevadili. Rypouš migruje podél pobřeží až na Aleuty a zpátky. Teda jen samci, protože na cestě podél břehu je hodně kosatek a žraloků, se kterýma není sranda. Samice proto loví raději na volném oceánu, kde sice není „oběd" tak vydatný, ale zase je bezpečněji. Na pobřeží chodí rypouši jen dvakrát za rok, jen na pár míst. Jako třeba teď na téhle pláži, kde tráví asi měsíc výměnou srsti. Za potravou se potápí v průměru do 700m hloubky, ale dva kilometry prý zvládnou bez problémů taky. Na nádech dávají v průměru asi 30 min pod vodou, ale když je potřeba i dvě hodiny. Samice jsou „oplodněny“ v lednu, na pláži tady v Kalifornii, ale ve skutečnosti zabřeznou až za dva měsíce, kdy už se samy plaví na širém moři (jinak by mláďata vyvedly příliš brzo)…

Po dva dny cesty do L.A. jsme hledali pláž, kde bychom se mohli konečně vykoupat v Pacifiku. Pláží tu bylo až až, ale kvůli těžkým mlhám se nám do plavek ani nechtělo. Místy bylo u vody tak šíleně větrno a zima, že to bylo spíš na kožich. Vše se však změnilo jako mávnutím proutku nějakých 100 km před L.A. tam už bylo teplo a slunečno až přespřiliš.  Na plážích u Santa Barbary, kde sme se půl dne rochnili, se nám podařilo dokonce spatřit hejno dravých kosatek, které se prohánělo jen pár stovek metrů od břehu. Jednou kolem nás proplul obří tuleň, rypouš, lachtan, nebo co to bylo, Pořádně nás to ale polekalo, div že sme se ve vodě neposrali... Ta zvířata vám ve vodě nic neudělají, ale řeknětě to vašemu vědomí. Když spatřítě kolem sebe něco obrovského ve vodě, okamžitě panikaříte, a první co vás napadne, je "žralok". Ikdyž víme, že tu žádní nejsou, držíme se pěkně při břehu. Být překvapen třímetrákovým rypoušem anebo dvoutunovou kosatkou si rádi necháme ujít.

Jeden z posledních kempingů se nám podaří uskutečnit v Malibu Creek, u stejnojmenného Malibu, jednoho z bohatých předměstí L.A., které je známé svými drahými vilami, kteríé lemují celé pobřeží. Však je to také náš nejdražší kemping ze celou dobu naší cesty. A zase beze sprchy:-( Kvůli suchu je tu zakázáno rozdělávat oheň. S tím si zřejmě neláme příliš hlavu banda Izraelců a také nějací místní skautící, co kempují vedle. Mají tu dvoumetrovou fatru, div že si nepodpálí svůj vlastní stan.  My na ohýnek nemáme dnes čas, pivo došlo, tak jdem raděj brzy na kutě, zítra nás čeká velký den.

Bukli jsme si lítky do zábavního parku Six Flags v L.A. Je to park s největším počtem horských drach na světě, a také těch nejbláznivějších.  Bohužel nám naše návštěva vyšla právě na sobotu. Jindy to však vlastně ani nešlo. Od září už mají otevřeno jen o víkendech, a v našem případě šlo brát v úvahu jen tu sobotu. Bylo tu tedy skutečně narváno. V parku jsme byli od otvíračky až do zavíračky, a ještě i o trochu déle. Byl to dlooooooouhý den plný bláznivého lítání na horských drahách všech možných a nemožných variant, od těch, kde se sedí, stojí, leží, hlavou dopředu, dolů, nahoru a já nevím, jak všelijak. Byla to, panečku, jízda! Neměli jsme dost, a jako malé děti chtěli víc a víc. Problémem byly jen douhé fronty na všechny ty atrakce, a šíleně předražené ceny za stravování. Do parku vás security nepustí s žádným jídlem ani pitím, a  pak rýžují těžké dolary za blbou vodu anebo burger. Prakticky celý den jsme hladověli a pili vodu ze záchoda.Dávat za hloupého burgra, co nás zasytí na 20 minut, 10 dolarů, se nám vážně nechtělo. Večer jsme se v kempu vrhli jako hladoví vlci na párky, které jsme ani vařit nemuseli, neboť se v autě, které stálo celý den na slunku na parkovišti, doslova sami uvažily.

Byl to náš poslední společný kemping v USA, a shodou okolností v úplně stejném kempu pár desítek km za Los Angeles, kde jsme kempovali naši první noc, a kde to všechno začalo. Přišli se za námi rozloučit i mývalové, veverky a dokonce i jedna liška, která se v noci proháněla kempingem. Michalův a Evin poslední den jsme strávili ranní rychlou prohlídkou centra Los Angeles. Byla neděle, takže tu nebyla skoro ani noha. Podivné. Většina takových obrovských měst žije v každou denní dobu 365 dní v roce. Tady zjevně ne. O Los Angeles jsme z doslechu tušili, že toho turisticky atraktivního moc nenabízí, a že je to prý ztráta času se tu nějak příliš zdržovat. Nejlepší však je, se o tom přesvedčit sám. Pravda, centrum sme měli proběhnuté za 2 hodiny a nebylo už kam moc dál jít. Pár věcí tu stojí za vidění, jako například zajímavá novodobá katedrála Our Lady of Los Angeles anebo koncertní sál Walta Disneyho. A líbilo se nám i náměstí

Pershing Square. To je asi tak vše. Los Angeles není New York, není to ani San Francisco, nebo Washington, Je to prostě Los Angeles se svým Hollywoodem a svými nekonečně dlouhými plážemi, kterí jsme jeli hned po rychlé prohlídce města obhlídnout. Vyvalili jsme se na nejznámnější Los Angelské pláži, Manhattan beach (ne Long Beach, ta je trochu dál na jih), která byla narvaná k prasknutí, parádně si užili moře, písku, vln a také našeho mičudy, Wilsna. Vlny tu doslova řádily, byly tu ještě větší než v Santa Barbaře, kde jsme u moře blbli naposled. Navzdory studenému kalifornskému mořskému proudu, voda nebyla vůbec studená, ba právě naopak. Několika našimi přáteli jsme byli upozorněni, že prý se v Kalifornii v moři kvůli chladné vodě nevykoupem. Nevím, kde nato všichni ti chytráci přišli:-) Ta voda byla na koupání víc než dobrá. Však by se tu také Mitch Buckennen z Pobřeční hlídky neproháněl celý rok jen v trenýrkách, že? Na parkovišti jsme sežrali na posezení celé pečené kuře ze supermarketu (mimochodem naše nejčastější jídlo v USA a Kanadě; celé hotové kuře koupíte za pár babek a čtyři lidi jsou nacpaní k prasknutí), a vydali se na letiště tak, aby Michal s Evou chytli v pohodě své letadlo zpět do Evropy.

Na letišti došlo k loučení, a každý jsme se vydali zase svojí cestou. Michal s Evou přes Londýn do Prahy a domů, no a my dva zpět do našeho autíčka a kolem moře do Malibu, kde sme u lesa našli kus placu na strávení noci. Byli jsme stále v té obří metropoli Los Angeles,  ale přitom jsme tu kousek od pobřeží našli takový klidný plácek, až nás to samotné překvapilo. Dokonce se tu v noci servalka nějaká smečka kojotů, řev to byl, jak kdyby je někdo na nože bral. 
 

První okamžiky, co Michal s Evou odletěli, nás popadl jakýsi pocit osamění. Zase jsme byli jen my dva. Pořádně jsme nevěděli, co hodláme vlastně v USA dál dělat, Nějaké plány jsme měli, ale nic konkrétního jsme prozatím nevymysleli. Bylo stále letní teplo, krásné počasí, chtělo se nám ještě moc a moc někde kde cestovat, lézt po horách, a o něco míň někde brigádničit. To bychom samozřejmě potřebovali, ale shodli jsme se, že máme ještě chvilku čas. Moc a moc rádi bychom se chtěli podívat do Colorada, do tamních Skalistých hor neboli Rocky Mountains. Nato byl nejvyšší čas, neboť zima v Coloradu přichází velmi brzy, jako v Kanadě. Navíc se můžeme už po cestě po nějaké práci poohlížet. Bylo tedy rozhodnuto, vyrážíme do Colorada...

 
Slideshow Report as Spam

Post your own travel photos for friends and family More Pictures

Use this image in your site

Copy and paste this html: