Utah and Nevada

Trip Start Mar 16, 2011
1
55
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of United States  , Utah
Wednesday, September 5, 2012

Sorry, only Czech version for now, EN one will come later...
 
S národními parky jsme prozatím na chvíli skončili a jeli vyhledat trochu civilizace. Teplou spchu, pračku a jiné vymoženosti jsme už potřebovali víc než dost.

Téměř celý den jsme strávili lenošením u jezera Utah. Druhým největším ve stejnojmenném státě, asi 60 km na jih od hlavního města Utahu, Salt Lake City, kam jsme se vydali následující den. Od Salt Lake City jsme nic extra neočekávali, víceméně jen tu zmíněnou sprchu a pračku. Vyjímečně jsme se všichni čtyři ubytovali v hostelu kousek od centra města, a užili si trochu víc pohodlí. Když už jsme tu byli, samozřejmě jsme vyrazili na prohlídku města. Byla neděle, takže centrum skoro liduprázdné. Město se nám ve finále docela líbilo, a určitě to nebyla ztráta času. Jsou tu místa, která stojí zato vidět. Za zmínku jistě stojí Temple Square, obří katedrála, nejstarší stojící stavba ve městě, a také Capitol building, kopie toho známého Capitolu, co stojí ve Washingtonu. Večer, po cestě do hostelu, se zastavujeme na panáka v jednom baru, a později na hostelu oslavujeme Michalovi 30-tiny.

Na druhý den se už nemůžeme dočkat samotného jezera Salt Lake, které je největším jezerem celého jihozápadu a jedním z největších v celém USA. Jak už název napovídá, jedná se o solné jezero, jehož salinita je několikanásobně silnější než slanost moře. V průměru kolem 15-25 procent. Běžná mořská voda mívá okolo 3%. Kdo byl u mrtvého moře v Izraeli zažil něco podoného jako my tady. Plavání v takto silně koncetrované vodě je prakticky nemožné, neboť vám ruce i nohy letí automaticky nahoru. Voda tak parádně nadnáší, že se do vody klidně položíte a můžete si přitom číst noviny, anebo si dát rovnou šlofíka. Těžko byste se utopili. Sůl se postará o to, že budete stále nad hladinou. Je to parádní relax, který si tak, jako mnoho turistů kolem, náležitě užíváme. Pořídíme foto a padáme si do přístavu vypůjčit loď, abychom se pořádně povozili. Pochybuji, že by vám někde v Evropě jen tak někdo půjčil loď, bez patřičných zkoušek, papírů a já nevíc čeho všeho, co je k tomu u nás třeba. Tady nikdo nic neřeší. Na moji otázku, jak ten rychločlun budu řídit, se mě borec zeptal, zda umím řídit auto. Tak prý úplně stejně budu řídit i člun. Žádné papírování, řešeší nesmyslů, dostali sme klíčky, krátkou instruktáž a šlo se nato. Naskákali sme všichni čtyři do člunu a už si to mazali rychlostí 55 km/h po jezeře Salt Lake. V půli cesty jsme si uvědomili, že pan majitel vlastně nechtěl ani žádnou zálohu, číslo kreditky nebo něco, co bývá běžné u vypůjčení si něčeho takového. Kdybysme si tu loď někde naložili na auto a odjeli, nikdo nic neví, a po nás se slehne zem. Jenže takové myšlenky se mohou prohnat hlavou jen někomu, kdo byl odkojen střední nebo východní Evropou. Tady je místo toho vše založené na vzájemné důvěře a upřímnosti. Já ti půjčím loď, ty mi ji zato vrátíš celou a v pořádku, tak jak jsme se dohodli. Slovo slibu a podaná ruka tu má stále význam. Ach jo, to bude jednou návrat k nám domů:-(

U řízení člunu jsme se vystřídali postupně všichni. Jak by taky ne. Možnost vypůjčit si tak snadno loď a zajezdit si, člověk nemá každý den.
Na Antelope Island u jezera Salt Lake jsme také měli možnost spatřit několik kusů největších suchozemských savců, obývajících Severní Ameriku. Tím jsou samozřejmě bizoni. Některé kusance mohou dosahovat až 1,5 tuny živé váhy, což už je docela "kolos". Na Antelope Island byli bizoni uměle zavlečeni někdy před 100 lety, aby se zachránil jejich drastický úbytek,. Daří se jim tu tak skvěle, z nějakých 12 kusů se tu rozmnožili na 600. Na území USA a Kanady je jen pár míst, kde se ještě bizoni vyskytují. Ještě na konci 19. století se jich na severoamerickém kontinentu prohánělo přes 40 miliónů! Lov indiánů po staletí jejich stav nijak neměnil. Až příchod bílého člověka způsobil, že už v roce 1913 bizonů zůstal jen zanedbatelný počet a tento druh byl prakticky na vymření. Naštěstí se podařilo pár kusů zachránit a dnes pláně Severní Ameriky obývá jen několik tisícovek bizonů.v porovnání s původními 40 milióny je to smutné číslo, ale zaplaťpánbůh, že aspoň to.

Když už jsme byli se Salt Lake a tím i celým Utahem hotoví, čekala nás opět dlouhá cesta, tentokrát směrem na západ, přes celou Nevadu zpět do Kalifornie. Očekávali sme poněkud nudnou dlouhou cestu nevadskou pouští, tak jak to tu kdekdo nazývá. Nudná určitě nebyla, dlouhá však ano. Už nějak ztrácím přehled, co se rozumí pod pojmem poušť. Ta nevadská tedy poušť rozhodně nepřipomíná. Jestli keře a stromy, mnohde vysoké až 15 metrů, zdravé zelené jehličnany někdo pokládá za pouštní krajinu, tak potom ano.  Jízda nevadskou "pouští" určitě nudná není. Dlouhou cestu do Kalifornie sme rozbili v srdci Nevady v národním parku Great Basin, jedním z nejméně navštěvovaných národních parků USA. Né proto, že by nebyl zajímavý, ale asi proto, že je dost odlehlý a kdekdo se právě mylně domnívá, že Nevada je jen poušť. Národní park je jen nepatrným zlomkem obrovského nevadsko-utažsko-oregonského území, které se samotné nazývá Great Basin. Jedná se o bezodtokou oblast, kde veškerá voda spadená z nebe mizí v zemi nebo se vypaří. Nikam neodtéká.

Národní park Great Basin je však oázou této bezodtoké oblasti, nebo chcete-li "pouště". Vrcholky zelených hor tu vystupují do úctuhodné výšky 4 tisíc metrů a místo tak nabízí parádní vysokohorskou turistiku. Bez davů lidí, podotýkám. Večer v kempu potkáváme dva Čechy, co si razí podobnou trasu jihozápadem USA jako my. Pokecáme o dosavadních zážitcích, o medvěděch, pumách, o lezení v Yosemitech a viru, který se tam zrovna objevil.

V noci je pořádná kosa, kempujem téměř v 3 tisících metrech, tak je to znát.

Na druhý den celí natěšení vyrážíme pokořit místní čtyřtisícovku, Wheeler Peak. Romča to však pod kopcem vzdává, neboť se ještě úplně nezbavila otrvaného kašle, a tady ji ten horský studený řídký vzduch dráždí ještě víc. Eva se obětuje (vcelku ráda:-)) a vrací se s ní dolů k jezerům, kde si dávají kratší a snažší cestu zpět do kempu. Já s Michalem šplháme nahoru. Skvělá fyzická kondička z Bolívie není ještě úplně tatam, ale už se mi to nedýchá tak dobře jako před pár měsíci. Nahoru se oba celkem zadýcháme. Výhledy jsou úžasné, kam až jen oko dohlédne. Z jedné cedule dole jsem se dočetl, že je v přiznivých podmínkách možno dohlédnout až 150 mil daleko, tedy nějakých 230 km. To docela ujde, řekl bych.  Great Basin se také vyznačuje tím, že má údajně jedno z nejméně dotčených ovzduší škodlivinami, a že prý je tu svoji odlehlostí od velkých měst nejjasnější noční obloha v celých kontinentálních USA, nepočítaje Aljašku, která prakticky ve všech statistikách lower 48 states USA přebije:-) Jo a na Havajsk ostrovy, zdá se, amíci v tchto statistikách úplně zapomínají...

No nevím, hvezdáři nejsme, ale obloha tu vypadala hezky, hvězd nepočítaje. Do 4 tisíc metrů nám nakonec chybělo 24. Ta hora měla přesně 3976 m. Pro mě, po bolivijské Huayna Potosí, 6105 m, bezvýznamná hora:-) Pro Michala však výška rekordní.

Den jsme si nakonec všichni užili. Holky mezitím dole připravili parádní obídek, poklábosili si o všem možném i nemožném, tak jak to ženské umí, když nejsou chlapi nablízku, dali jsme si do nosu, pobalili věci a vyrazili směr Kalifornie...
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: