Hollywood, Sequioa N.P, Death Valley and Las Vegas

Trip Start Mar 16, 2011
1
53
146
Trip End Feb 26, 2014


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of United States  , California
Tuesday, August 14, 2012

Sorry, only Czech version for now, EN will come later.

 CZ: Kalifornie nám přivítala hladově a unaveně. V letadle z Bogoty na Floridu jsme nedostali žádné jídlo, z Floridy do Los Angeles něco málo, nestálo to ale za nic. V letištních halách vše šíleně předražené, takže jsme spíš hladověli. Když už jsme se chtěli normálně najíst po příletu v LA, v terminálu nebylo možno najít ani WC natož něco do huby. Navíc jsme čekali přes dvě a půl hodiny na taxík, který nás měl zdarma vyzvednout a dovézt do hostelu, který jsme měli rezervovaný. Mimochodem byla 1 hodina v noci, takže jsme byli ve stavu „nic moc“. Když už sme to chtěli odpískat a jít se zašít někam do rohu letištní haly, natáhnout se a přečkat první noc v USA, objevil se minibus, který nás po další dobré hodině dovezl do smluveného hostelu a my tedy mohli svá unavená těla složit do postele. Sice to byla noc nic moc (patrovou postel jsme vyfasovali skoro ve 3 ráno v pokoji s dalšími asi 20 lidmi), ale lepší než nic.Druhý den ráno nás čekal nelehký úkol, a to dopravit se přes celé Los Angeles veřejnou dopravou do městečka Redlands na okraji této obrovské metropole, kde jsme v únoru nechali odstavené své auto dovezené z Kanady na farmě u Craiga. Redlands se nachází skoro 100 km od letiště. V USA, jak každý ví, nefunguje veřejná doprava, tak jak jsme zvyklí z Evropy, takže to skutečně stálo zato. Craig byl bohužel ten den zaneprázděný, takže nás nemohl vyzvednout na dohodnutém místě. Museli sme to tedy celé až na farmu nějak dojet, stále s těžkými batohy, co sme vláčeli přes celou Jižní Ameriku.Jeli sme několika linkami metra, poté vlakem, několika busy a nakonec šli asi 8 km pěšky. To už byla skoro noc. Zkusili sme stopa a naštěstí nás jeden hodný klučina hodil až na farmu. To nás zachránilo, jinak tam tu cestu šlapem asi ještě teď.Cesta veřejnou dopravou přes celé LA bylo jedno velké dobrodružství.  Byli jsme tu s báglami tak trochu za "exoty", každý se nás vyptával, odkud a kam míříme, co jsme zač atd. Každého nesmírně naše putování udivovalo a zajímalo. My byli rovněž v jednom velkém údivu. Tolik  individuí, podivínů, bílých i barevných lidí všeho druhu jsme dlouho nikde neviděli. Cestování hromadnou dopravou v LA zdá se být mnohem pestřejší a dobrodružnější než v celé Jižní Americe dohromady, kde si vás jako turistu nikdo ani nevšimne a všichni vypadají prakticky stejně, takže po pár dnech nemáte nad čím žasnout.Na druhou stranu, v metru i buse byli všichnu nesmírně nápomocni a musíme uznat, že bez pomoci okolí bychom zejména poslední část cesty busem k farmě velmi těžko sami zvládli.Hned na úvod se nám potvrdilo, co už dávno víme. Amíci jsou super lidí, upovídání, nápomocní, zvědaví a upřímní. A kdo tvrdí opak, tak mu nevěřte, ten člověk v Americe nikdy skutečně nebyl anebo kecá.Cesta na farmu přes celé LA nám vzala bezmála 10 hodin. Uf. S naším milým autíčkem jsme se shledali v pořádku, na první škyt hned chytlo, takže půlroční stání mu zřejmě moc neublížilo. Craigova žena Christy nám nabídla nocleh u nich na farmě, který jsme velmi rádi přijali. Konečně jsme se pořádně mohli vyspat. Ještě předtím jsme však zajeli rychle do supermarketu, skoupili celý krám, a pořádně, ale vážně pořádně se konečně najedli. Přidal se k nám Many, kamarád Craigovi rodiny, co u nich bydlí, a do noci si povídali. Many hltal naše vyprávnění z cestování po Jižní Americe, sám tam před několika lety také na skok byl.Druhý den ráno jsme s velkým poděkováním opustili farmu, slíbili, že se zas někdy zastavíme, a vypálili do města hledat veřejnou prádelnu. Dva dny sme strávili  kolem Redlands, praním a sušením všeho, co jsme snad měli. Po půl roce v JA naše všechny věci od batohů až po stan potřebovaly trochu údržby. Dali sme si do kupy všechny věci, něco málo přikoupili, umyli a vysáli auto, no prostě připravovali se na dlouhou cestu napříč jihozápadem USA.Noci jsme, tak jako předtím v Kanadě, trávili v našem autě-minivanu, kde se dva lidé vyspí dobře jako v posteli. Pokud cestujeme jen my dva, platíme za kemping jen velmi zřídka. Místo toho najdeme vždy nějaký plácek u cesty nebo někde v lese, kde se dá bezpečně a zdarma parkovat a přečkáme noc tam. V Kanadě s tím nebyl vůbec žádný problém, v USA snad také nebude. Místa je tu všude dost.Vše potřebné bylo připraveno, zbývalo nám tedy jen počkat do příletu Michala a Evy, což mělo být 17. sprna, vyzvednout je na letišti a vyrazit za našim společným měsícem cestování jihozápadem USA. Michalovi a Evě se, tak jako i minulý rok, kdy s námi cestovali po Kanadě, podařilo vyřídit si opět měsíc dovolené, a mohli jsme si tedy společný čas pořádně užít. My měli poté v plánu v USA jetě chvíli zůstat, zkusit si tu najít nějakou brigádu a něco si přiivydělat. Nechceme se přece domů vracet chudí jak kostelní myši, to se ví:-)Michal s Evou přiletěli večer 17. srpna, jak měli. Z letiště v LA jsme vyrazili do Anaheim, kde sme měli zaplacenou noc v motelu. Nočním LA to někam do nejbližšího kempu nemělo smysl, i tak nám cesta z letiště vzala hodinu a 60 km na tachometru. LA je ještě obří, než jsme zprvu mysleli. Na přívítanou hned padla jedna pravá česká slivovice a myslím že i nějaké to pivo:-)Druhý den jsme vyrazili přímo do Hollywoodu. Prohlídku samotného centra LA jsme nechali až na samotný závěr naší cesty. Městy jsme se nechtěli moc zdržovat, v plánu máme vidět především přírodu jihozápadu, ale být v LA a nenavštívít Hollywood by asi ani nešlo. Procházíme si chodník slávy, zkoušíme jak velkou ruku a botu má Arnold Schwarzenegger, Tom Hanks nebo třeba Marylin Monroe a další. Platíme si tůru otevřeným busem a absolvujeme jízdu na Rodeo drive do Beverly Hills, kde má svoje vily mnoho světoznámých celebrit. Máme možnost vidět dům Madonny, Toma Cruise, Al Pacina, Laryho Kinga a mnoha dalších. Nikoho naživo se nám však spatřit nepodaří. Turisty tu to jenom žije. Být celebrita, asi bych si tu dům nikdý nekoupil. Čumilů, jako jsme byli i my, je tu denodenně až až. V jednu chvíli jsem se v myšlenkách zastavil a říkal si, proboha, co to tu vlastně vyvádíme, chováme se všichni jak paparazzi!Tohle město mi připadá, jako ledovec, kde je vidět jenom nablýskaná, malá špička. Sen, který se splní hrstce vyvolených. Ti ostatní jsou pod vodou a sní… Nevím. Poté, co jsem viděl pár ulic a čtvrtí dál  v Los Angeles od těch, za kterými sem turisti jezdí, mám strach, že tu většina lidí žije smutný a "chudý" život. Nevím, možná se mýlím.Hollywood opouštíme, tak jako i prozatím celé LA, a míříme směr národní park Sequioa. Noc trávíme v kempu pár desítek km za městem.Co nás trápí, je neskuteční horko. Jsme asi jediné auto jezdící v celé Kalifornii bez funkční klimy, a do toho nám navíc teď ječtě blbne elektrické stahování oken, takže na straně spolujezdce nejde ani otevřít okno! Doslova se v autě pečem. Je polovina sprna a zatím to tu příšerně žhne. No jo, Kalifornie! Nejbohatší americký stát, slunce, pomeranče, Sillicon valley a Hollywood! Jinými slovy „Zlatá Kalifornie“. Ani nevím proč se jí tak říká? Jestli kvůli trávě, která je zelená jen z jara, a pak na zbytek roku zezlátne, nebo kvůli zlaté horečce, která tu „řádila“ před 160 lety, či pro žhavé paprsky slunce, kterými je zemský povrch denně „grilován“, či ekonomiku, která tvoří 15% HDP celého USA? Nevím… možná pro to všechno dohromady a třeba ještě něco navíc, co musíme ještě poznat… Národní park Sequioa se povedl. Strávili jsme zde dva dny a nestačili žasnou ńad obřími sekvojemi, největšími stromy na světě. Mnohé se dožívají až 3500 let, dorůstají výšky kolem 100 metrů s obvodem kmene klidně i přes 30 metrů. Pro mne bylo překvapující to, v jakém místě se tito velikání nacházejí. Když totiž míříte do národního parku Sequioa, žluté travnaté kopečky jihozápadní Kalifornie ani v nejmenším nenapovídají tomu, že by se zde měli někde vyskytovat vůbec nějaké stromy, natož ty největší na světě. Už sem pochyboval nad přesností naší mapy, když v tom se terén začal strmě zvedat, a ve výšce nad 2000 metrů se sekvoje začnou pozvolna objevovat. Tyto stromy potřebují hodně tepla, slunce a značnou vláhu, které se jí zde v horské výšce dostává. To je přesně to, co Kalifornia má. V sekvojích se nám podařilo spatřit dvá medvídky. Na delší dobu prozatím poslední, co jsme v USA spatřili. Později v Colorado sme měli ještě to štěstí. Údajně jich je tu mnoho a jsou čím dál více otrlejší a drzejší v honbě za potravou, tedy i tou, kterou si my dáváme k večeři.Při každé zastávce nás doprovázely všudypřítomné veverky, nejdrzejší jaké jsme kdy v životě viděli. Vůbec se nebojí a jdou po vašem jídle i přesto, že po nich házíte ručníkem, novinami, šiškami a vším možným. Od sekvojí naše cesta pokračovala směr východ přes Údolí Smrti do Las Vegas. Cesty do Údolí Smrti sme se  právem obávali. Je známo, že je to jedno z nejteplejších míst na zěměkouli. V létě tu běžně bývá okolo 50 stupňů celsia. Už cestou od sekvojí bylo příšerní vedro. Nikdy bych nevěřil, že se dá za den nic nedělání vypít 4 litry vody. Tady to šlo jako po másle. Myslím, že sem ten den do sebe nalil těch litrů klidně i 6, a to bez odkočení si na malou. V jednom prudkém dlouhém sjezdu jsme málem uvařili brzdy. Pod kopcem nám brzdy úplně vypověděly službu a my museli čekat a pak je nějakou chvíli chladit, než se s nimi dalo jet dál. I tak jsme museli později vyměnit brzdovou kapalinu a odvzdušnit brzdy, aby se s tím dalo bezpečně jezdit dál. To nás zpomalilo, za což jsme později byli moc vděčni. Na druhý den totiž přišla výrazná studená fronta, a v obávaném Údolí Smrti býlo namísto 49 stupňů, které tu měli předchozí den, přijatelných 36 stupňů. To už se snáší mnohem líp. Dokonce sme v Udolí Smrti zažili déšť, v místě, kde nezaprší skoro celý rok, v místě, které je jedno z nejsušších na americkém kontinentě. A nám zde pršelo! No bylo to ale výborné. Díky tomu výraznému ochlazení sme tu mohli navštívit místa, která bychom jinak určitě kvůli spalujímu slunci vynechali. Údolí Smrti je, co se rozlohy týče, největším národním parkem v USA. Je to nejníže položené místo severoamerického kontinetu, přesně 86 metrů pod úrovní moře. Kdo by si však myslel, že je tato poušť nehostiným místem bez života, kde není co vidět a obdivovat, šeredně by se mýlil. Zajímavého k vidění je toho tu spousty, od obřích písečných dun, přes kaňony a skaliska hrající všemi barvami, až po solná pole nacházející se v nejnižším bodě údolí. Žije zde široká plejáda rostliných i živočišných druhů, kteří se dokázali adaptovat takovému horkému podnebí. Žijí tu dokonce i lidé, trvale zde stále pobývají potomci indiánů. Ptáci jsou všude, takže i tady. Nejvíc nás tu zaujal Road runner (Kukačka kohoutí), pták, který se stal předlohou pro populární „Coyote and Road Runner“ kreslený seriál. Musím říci, že tenhle sympatický pták běhá opravdu rychle a lítá míň než bažant. Svojí přítomností umí rozesmát. S příchodem tmy zase přicházeli kojoti. A jak parádně při soumraku vyjí. Kojoti, zdá se, se toulají celým americkým západem od Kalifornie až po Kanadu, taková je prozatím naše zkušenost. Kojotí vytí je slyšet v poušti daleko od lidského obydlí tak jako i ve městech, kde je trocha zeleně nebou otevřené louky. Toulají se všude, člověka zpravidla nenapadají, ale čas od času se něco taky někde semele. Spíš bývají nebezpeční pro domácí mazlíčky, jak se kojoti objeví, mívají to psi a kočky spočítané. Do Las Vegas to byla stále ještě štreka. Vzdálenosti jsou tu všude obrovské. Las Vegas již leží ve státě Nevada.  Ta nás, narozdíl od Kalifornie, přivítala mnohem přívětivějšími cenami za benzín i ubytování. O Las Vegas by si leckdo pomyslel, že je to předražení město. Sami jsme si to vždy tak trochu mysleli. Opak je však pravdou. Ceny jsou tu v porovnání se zbytkem USA za hubičku, Las Vegas se tak otevírá úplně každému. To, co jsme tu zaplatili za krásný čtyřlůžkový pokoj s TV, sprchou, klimatizací, terasou a bazénem, jsme v Kalifornii platili za pouhý kousek placu v lese bez vody, kde se dalo kempovat. Viva Las Vegas! K tomu pivo půllitr za 1 dolar, no tady se nám bude líbit! Půllitr piva za dolar jsem už hodně dlouhou nikde nedostal, snad ani ne v Bolívii, kde je hodně levno. To jde snad jen v Česku. Anebo v Las Vegas:-) Las Vegas je zvláštní město. Takové velké divadlo s vodotrysky a modrými lagunami jezírek. Přitom stačí vyjet za město a zjistíte, že je všude kolem horká poušť. Ale mám na mysli „divadlo“ v dobrém slova smyslu. Jevištěm je jedna dlouhá ulice, která žije v noci, přes den spí. Vše ve stylu „dejte nám peníze, a my už se postaráme, abyste se nenudili!“. Pokud na to člověk má, může tu prožít „sen“, se všemi neřestmi, dle libosti. Ulice se mění jako kulisy ve stylech Francie (včetně vysoké Eifelovy věže), italských Benátek, New Yorku se sochou svobody, a tak dál. Na každém rohu Casino se stovkami automatů lemovanými hracími stoly a ruletami, které obsluhují krupiéři všech barev pleti… V Každém Casinu je narváno, všude se hraje… Kdybych neviděl, nevěřil bych, že se najde každý den na jednom místě tolik hráčů. V barech živá muzika, diskotéky a gogo tanečnice… V akci jsou nejlepší artisti a umělci z branže. Říká se, že když někdo něco neobyčejného umí, najdete ho ve Vegas. Každého takového si tu považují a hlavně dobře zaplatí. My jsme na žádné z představení bohužel nešli, protože investujeme do jiné zábavy a na víc už nemáme, i když bysme rádi zašli, se ví. Přesto i to, co je vidět z ulice stálo zato! Kdo se rád baví, nebude nikdy zklamaný, největší továrna na zábavu je jen jedna - Vegas! Svým způsobem jeden ze symbolů Ameriky, pro Američany „poutní místo“. Ve Vegas se udála ještě jedna věc. S Romčou jsme si tu řekli své ANO. Lhali bychom, kdybychom tvrdili, že jsme se prostě ráno vzbudili a rozhodli se zde vzít.  Ale také bychom lhali, kdybychom řekli, že to bylo dlouho plánované. Bylo to něco mezi tím. Dobrých 5 let jsme trousili doma vtípky o tom, že se stejně jednou vezmem ve Vegas. A tak dlouho se o tom šprýmuje, až se to pak prostě musí udělat. Ještě ale toho rána 23. sprna jsme nebyli úplně rozhodnuti, zda to spácháme zrovna zde. Nejprve jsme ze slušnosti zavolali přes skype rodičům a opatrně se zeptali, co oni nato. Nechtěli jsme někoho doma "podrazit" a neradi bychom to smrti poslouchali řeči, že jsme se vzali ve Vegas:-) Avšak, jak už jsme tušili, rodičové to vzali sportovně a byli pro. A tak jsme do toho šli. Nejprve bylo nutno zajít na radnici vyřidit si svatební licenci. Za poplatek 60 dolarů vám vystaví papír, se kterým vás už potom ve Vegas oddají na každém kroku, kdekoliv. Opravdu kdekoliv. Svatebních místnosti, kapliček je tu všude jako máku, je to tu jeden velký business. Vegas je dle statistik po tureckém Istanbulu druhé místo na světě co do počtu svateb. Svatebčanů je tu vskutku vidět mnoho, od těch krásně oblečených, kteří mají bohatou svatbu se vším všudy, i tím nemožným, až po ty, jako jsme byli my, kteří si zaplatili jen kapličku s reverendem a kyticí pro nevěstu. Za svědka nám byl Michal s Evou. Byli jsme oblečeni celkem všedně, obřad trval asi 15 minut, natočili jsme video, udělali fotky, připili si na zdraví a zašli později na večeři. Pro nás osobně svatba, jakou jsme chtěli mít. Nepotrpíme si na žádné velké formální ceremónie. Doma by nám do toho tucet lidí žvanilo půl roku dopředu, všichni by z toho byli zbytečně nervózní a ve stresu, a stálo by to majland. Možná se mýlím. Ale alespoň tak nám vylíčili své před-svatební zážitky vesměs všichni naši kamarádi, kteří se nadávno ženili/vdávali.Patřičnou oslavu po příjezdů domů určitě s rodinou, kamárady a přáteli uděláme, to se ví. Ale bude se hlavně slavit v riflích a triku někde na zahradě u krbu a soudku piva, tak abych se nemusel bát, že si pozvracím sako a Romča zničí drahé svatební šaty, a že budem celý večer středem pozornosti jenom my dva:-)
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: