S kocourem na sopku nelez
Trip Start
Mar 04, 2011
1
35
45
Trip End
Sep 10, 2011
Senaru, Nusa Tenggara Barat, Indonesia
Thursday, June 23, 2011
Náš třídenní pobyt na Gili bych asi nerozmazával, protože jsme to tam pojali jako klasickou dovolenou. Novomanželé si přeci taky zaslouží pár dní odpočinku před zapojením do pracovního procesu, ne? Našli jsme si na místním tržišti u vesnice pouliční stánek s jídlem a stravovali se pod otevřeným nebem. Asi 1000x za den jsme odmítali dotěrné prodavače všeho možného. Podivovali jsme se také opět nad paradoxem, že za luxusními restauracemi a hotely, kde se povaluje a popíjí západní mládež, třou bídu s nouzí místní vesničani (neřekl bych, že jim patří nějaká významná část místního turistického byznysu) a místní personál a vůbec teenageři vypadají úplně jinak, než všude jinde v Indonézii. Většina z nich má rasta dready, vsichni se snaží být „cool“ a vůbec se to k nim nehodí. Jeden den jsme si půjčili kola a objeli ostrov, což se ukázalo být překvapivě jednoduché a taky jsme jeden den zajeli na šnorchlovací výlet na krásné korálové útesy a za želvami, kde to bylo super. Taky nás velmi mile překvapil místní SAMA SAMA REGGAE bar, v němž jsme si uspořádali takovou malou rozlučku poslední večer před naším odjezdem na ostrov Lombok a kde vystupovala skvela reggae kapela, která dávala neuvěřitelně dobře všechny možné i nemožné reggae hity.
Pak bohužel nastal ten den, kdy jsme se museli po víc jak dvou týdnech společného cestování rozloučit s naší novomanželskou dvojicí Tomášem a Miriam, neboť oni bohužel nemají tolik času jako my nezaměstnaní bezdomovci. Zatímco oni ještě jednu noc zůstali a pak se postupně přesouvali směr Jáva, my se vydali dobývat okraj vulkánu RINJANY na ostrove LOMBOK. Loučení to ale nebylo vůbec dlouhé a dojemné, protože zatímco já ještě pumpoval na poslední chvíli bankomat, Katka držela za lano už odplouvající trajekt, aby na mě počkal.
Na druhém břehu v městečku BANKSAL nás nejprve nakrkli dva mladící, co nám bez našeho požádání vynesli bágly z lodi na břeh, a pak se za tuto jejich asi 5 sekundovou službu dosti neodbytně a hlasitě domáhali stejné částky, jakou jsme zaplatili za trajekt samotný. Odehnala je ale místní taxikářská mafie, která si nás přebřala s vidinou tučných zisků. Smlouvání bylo tvrdé a nebylo vítězů ani poražených. Každopádně se ocitáme v taxíku a míříme do vesnice SENARU, kde si doufáme vyléčit přes noc mírnou kocovinu a na druhý den chceme pokořit sopku. Nějak to ale nešlo podle našeho plánu. V turistickém centru se totiž ukázalo, že si musíme najmout šerpu a vyrazit o půlnoci, abychom po sedmihodinovém pochodu vylezli na okraj sopky při svítání, neboť pak se během několika hodin zatáhne a není vidět nic. Chlapík v tom centru se nám nejdříve snažil prodat několikadenní verzi výletu s nosiči, průvodci a nevím čím ještě za miliony Rupií, ale tomu jsme se vysmáli. I tak to ale nebyl levný špás na indonézské poměry.
Ubytovali jsme se, půjčili si baterku na noční pochod, koupili si malé zásoby a šli se trošku prospat a setřást toho kocoura. O půlnoci klepe rikša jménem Ipin na naše dveře a my vyrážíme. Hned na startu si zapálil cígo a asi si zapomněl doma víc sirek, protože od té doby zapaloval jednu od druhé, zatímco my za ním klopítali lapajíc po dechu přes kořeny stromů do prudkého kopce. Noční pochod je trochu na budku a nemůžu říct, že bych si těch šest hodin po tmě úplně užil. Katka už vůbec ne. Každopádně když jsme byli asi hodinu před okrajem vulkánu, začlo svítat a to byla nádhera. V dálce se začalo objevovat pobřeží, tři Gili ostrovy a opět ta nádherná sopka Agung na Bali. Skoro před cílem bylo tábořiště pro ty, co si zaplatili vícedenní verzi výšlapu. Místní šerpové, oblečení neoblečení, přespávající v pytli od brambor a podobně vařili na ohni snídani ve stanu podřimujícím turistům. Poslední půl hodina byla opravdu prudká, ale pak se nám otevřel nádherný pohled na obrovské jezero uvnitř kráteru Rinjany, z něhož vykukuje menší kráter zvaný GUNUNG BARU, neboli „Dítě“, která vznikla při poslední erupci v roce 1994. Nahoře u kráteru byla další tábořiště a lidi se zrovna probouzeli do toho krásného rána. My si dali snídani, pokochali se a museli vyrazit zpátky. Po cestě, která taky vůbec neutíkala, jsme potkávali nosiče, kteří na bambusové tyči hozené přes rameno tahají kolem 30kg vybavení, jídla a pití pro turisty a z kopce mazali tak dvojnásobnou rychlostí než my a to byli obutí v žabkách, nebo jenom a boso. To nám trochu vyrazilo dech a uvědomili jsme si, jaký jsme saláti. Celkově jsme byli z tohoto výšlapu nadšení, ale jediné, co nám trochu kazilo dojem byly všudepřítomné hromady odpadků a výkalů (sice každodenně na okraji krátera stanují destítky lidí, ale latrina tam není ani jedna).
Sotva jsme se dobelhali do hotelu a z posledních sil si pobalili saky paky. V restauraci jsme si dali palačinky, co nám slíbili na snídani, a ukecali šéfa podniku na odvoz za $20 do města MATARAM, odkud jsme plánovali let na poslední ostrov v našem itineráři – na JAVU.
