Jak jsme tahali draka za ocas

Trip Start Mar 04, 2011
1
33
45
Trip End Sep 10, 2011


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Indonesia  , West Nusa Tenggara,
Tuesday, June 14, 2011

Rano nas poprve probudilo kvileni muezzinu ze vsech blizkych i vzdalenych minaretu, svolavajici svoje verici ovecky do mesity. Stejne jsme museli vstavat na trajekt do mesta LABUANBAJO na ostrove FLORES, kde jsme meli svoje plany. Lod byla opet levna, ale tentokrat vypadala celkove lepe – v zastresene kajute byly sice male, ale relativne pohodlne sedacky a celou dobu nam pousteli nejake hrozne amatersky natocene indonezske karaoke klipy, ktere se tu ocividne tesi velke oblibe a snad jeste horsi nez beckove filmy. Na horni palube byly dokonce prolejzacky pro deti a cela lod byla pomalovana barevnymi obrazky. Tolik to uz nehoupalo a rychle to uteklo.

Pristav v Labuanbaju byl plny ruznych historickych, rybarskych a turistickych lodi, ale za nim nas cekalo celkem zaprasene a spinave mesto. Pri hledani ubytovani s baglem na zadech se nas ujal mladik jmenem Tony a odvedl nas k levnemu hotelu, z jehoz terasy byl nadherny vyhled na zapad slunce nad pristavem plnym drevenych rybarskych lodi, jehoz postele byly celkem ciste, ale koupelnu nejlepe vystihne to, ze pri mem prvnim prichodu tam se mravenci pokouseli po dlazdickach vynest mrtveho svaba... Na terase jsme si dali s Tonym nasi oblibenou (a casto jedinou dostupnou) znacku piva BINTANG (v prekladu „Hvezdu“), a protoze on byl cirou nahodou i neco jako mobilni cestovni kancelar, dohodli jsme s nim vylet za komodskymi draky na ostrovy RINCA a KOMODO a taky prejezd autem ze zapadniho na vychodni pobrezi na sopku KELIMUTU, a pak dalsi den na letiste v MAUMERE.

Celou noc nam neco skrabalo a dupalo ve zdech, ale radsi nechci vedet, co to bylo. Spani nam opet usekl kazdodenni muslimsky povyk, a tak jsme meli cas nakoupit nejake ty zasoby na lod. Nas “zajezd” byl totiz dvoudenni a zahrnoval vecer a noc na mori. Pred nalodenim jsme si jeste zamluvili letenky na Bali a potkali se s dalsimi dvema ucastniky zajezdu – svycarskym parem Melanii a Duerstem. V pristavu na nas cekala nase kocabka: bilo-modra, stihla, dlouha lod se striskou z plachtoviny, se sezenim na jedne lavicce a plastovych zidlich, malou vyvysenou palubou s kormidlem, u ktereho se sedelo v tureckem sedu, a kadibudkou na zadi. Paradoxne tato toaleta byla ta nejcistsi, kterou jsem do te doby v Indonezii videl a mela dokonce toaletak! Celkove ta lod byla takova vratka prdlavka a kdyz nasi kapitani, kormidelnici a kuchari v jedne osobe Aris, Arid a Noname (jeho jmeno jsme nikdy nezjistili) nahodili motor, nebylo slyset vlastniho slova.

Po dvou hodinach cesty, behem niz jsme mijeli krasne zelene kopce ruznych mensich ostrovu, jsme zaparkovali u mola ostrova Rinca, kde nas privital ranger s rozeklanym klackem a taky opice. Po zaplaceni vstupneho jsme dostali pruvodce Dakostu, coz byl takovy maly vesely chlapik vyzbrojeny povinnym klackem a humorem a vydali jsme se na puvodne dvojhodinovou obchuzku ostrova. Hned po par metrech se u kuchyne povalovalo line asi sest jesteru a nebyt toho, ze do nich Dakosta dloubnul klackem, ani by se nepohli. Pry je na ne kolem poledne moc vedro. Pak jsme sli dal cestickou do divociny, kde jsme videli varanni diry, v nichz nocuji, a taky lebky buvolu, jez padli za obet tomuto chladnokrevnemu zabijakovi. Kousek dal lezel ve stinu zivy buvol a line prevykoval. Ja bych na jeho miste tak v klidu nebyl, neb se muze lehce stat, ze se mu nejaka ta agresivni mrcha zakousne do zadku a uz nepusti. Na dalsi ceste jsme meli stesti, protoze jsme ve volne prirode videli tri dalsi jestery, coz se podari malo ktere skupine turistu. Dokonce jednoho spiciho varana drzeli za ocas a fotili se s nim. Protoze jsme meli obrovsky hlad, dali jsme si po prichodu do stanice parku kokosovy orech. Ani jsme ho nestihli dopit/dojist a najednou pribehnul ranger, ze se u kuchyne strhla bitka varanu, coz se nastava tak casto. Bylo to jak souboj titanu – obrovsky samec drzel mensi samicku pod krkem a maval s ni jak s uzivanim. Krve jak v kine a ani nepipla (jesteri totiz nemaji hlasivky).

Potom nam nasi tri kluci uvarili na lodi ve velice polnich podminkach vynikajici obed a vyrazili jsme snorchlovat na nedalekou “Pink Beach”. Bylo to krasne, ale uz se stmivalo a tma snorchlovani uplne nesvedci. Pak jsme museli zajet do vesnice Komodo pro nejakou soucastku do agregatu a hned jak jsme prirazili, priritila se mala holcicka a prodavajic drevene sosky komodskych draku strasne roztomilym hlaskem nam jak zasekla deska opakovala: “Hallo, komodo?”. Museli jsme si koupit a tentokrat bez smlouvani. Pak jsme popojeli do zalivu, kde jsme meli kotvit pres noc a kluci nam uvarili opet vybornou veceri. Povecereli jsme, vyslo par "Hvezd" z nasi polystyrenove lednicky a chteli jsme jit spat. Ukazalo se ale, ze pro sest lidi nam vzali pouze ctyri hodne ridke, male a ne prilis ciste prikryvky, coz nebylo moc fain. V noci jsme se nejprve probudili vetrem, ktery nas z naseho kotviste unasel ve spanku na druhou stranu zalivu, aniz by si toho nasi kapitani vsimli, a pak jsme se drkotali celou noc zubama, protoze v tom vetru bylo hodne frisno.

Po probdene noci jsme, proklinajic ty idioty, kteri spali v zavetri ve vnitrni kabine, posnidali smazeny banan a vyjeli na ostrov Komodo. Protoze byl vitr a vlny, museli nas dostat na breh pomoci mensiho clunu. Tentokrat se nas pruvodce jmenoval Asman a hned na zacatku se nas snazil postrasit historkou o komodskymi draky sezranem nepozornem svycarskem turistovi a vesnickem chlapci, co chtel v lese vykonat velkou potrebu. Na ostrove Komodo, na kterem zije jesteru stejne jak na Rince, ale je nepomerne vetsi, jsme ve volne prirode zadne jesterky nepotkali. Jenom se jich opet par povalovalo pod kuchynskym oknem. Zato jsme videli jeleny, divoka prasata a holuby. Pri odchodu z ostrova bezeli dva varani po plazi smerem k nam, coz nam trochu nahnalo strach, protoze ac vypadaji line, utikat umeji rychle. Nastesti si nas nevsimali.

Po slozitem nalodeni nas oslovila posadka vedle parkujici lodi, jestli je nevezmeme do Labuanbaja, protoze jim tam selhal motor. Naskocila k nam asi peticlena americka rodinka s bagazi, jakoby jeli na mesicni plavbu, a uhaneli jsme na druhy snorchlovaci pokus, ktery byl tentokrat za slunecneho dne mnohem lepsi. Taky jsme meli snorchlovat na misto, kde jsou manty, ale pro velke vlny jsme to museli vzdat a zamirit zpatky do pristavu, coz mi nevadilo, protoze se mi udelalo na rozvlnenem mori soufl. Vylodeni v Baju bylo opet krkolomne, protoze Indonezani zapomneli na pripad odlivu a molo bylo asi 2 metry nad nasi palubou. Vecer před vytouzenym spankem jsem se pak jeste nechal ostrihat u mistniho evidentne tepleho holice a na chvili si me prisel omrknout i nejaky ladyboy, jehoz prevteleni se ne uplne povedlo.

Dalsi den rano jsme uz v pet hodin za zvuku minaretu odjizdeli na straslivou patnactihodinovou cestu napric ostrovem Flores. U nas by 200km trvalo nanejvys tri hodiny, tady vsak je i 20km obrovska vzdalenost. Silnice tu jsou straslive a hlavne klikate. Po Novem Zelandu jsem si myslel, ze to horsi byt nemuze, ale v Indonezii to dokazali. Na celem Floresu snad není rovinka delsi nez 50 metru (a to jsem mozna prehnal). Nicmene krajina tohoto ostrova je prekrasna – zelena a hornata. Lidi zacinali chodit na svoje kaskadova ryzova policka, deti v uniformach do skoly. Na zadni sedacce dodavky namackany mezi nasimi bagly s nami jel i Tony, protože potreboval hodit do svoji vesnice, kam nas i vzal na navstevu jeho rodiny. Ziji v jednoduchych domech z bambusu, ale měli tam cisto. Sebehla se na nas podivat cela Tonyho rozvetvena rodina a zvedave si nas prohlizeli, stejne jako my je. Uvarili nam domaci kavu ze stromu na zahradce a taky taro. Chudaci sami nemaji co do huby a nas stedre pohostili, takze jsme jim aspon dali na oplatku cokoladu, kterou Mirka a Tom privezli ze Slovenska.

Pak uz jsme ale museli jet dal. Zastavek jsme moc neudelali, neb jsme spechali. Jednu ale prece jenom zminim. Mistni lide obvykle alkohol moc nepiji, ale obcas si tu daji do nosu palenku zvanou ARAK. Nas ridic, jehož jmeno jsme se taky nikdy nedozvedeli, nam zastavil u jedne takove palirny, a protože nam jejich produkt neuveritelne vonel, koupili jsme s Tomem hned dve male plastove flasky. Ze to byla chyba se ukazalo zahy, neboť vune byla sice fantasticka, ale chutnalo to jako vyjety olej. Naší misi se tak stalo, zbavit se nejak toho sajrajtu do konce naseho pobytu tady a nebylo to veru jednoduche. Uplne dobiti jsme nakonec cestu prezili a dorazili do vesnicky MONI, odkud se vyjizdi velmi brzo rano na vulkan KELIMUTU.

Něco malo po ctvrte jsme „vyskocili“ z postele a nasedli do auta, aby nas nas sofer odvezl k branam narodniho parku Kelimutu, kde jsme si od chlapka, co se aspon mesic nemyl a podrazdil mi tim po ranu citlivy zaludek, koupili u brany vstupenku. Po zaparkovani se k nam priritili vesnicani a prodavali nam ve spornych hygienickych podminkach uvarene kafe. Byl to drijak, co po ranu na lacno moc nepomohl, ale i tak se vydavame ještě po tme na vyhlidku, odkud vetsina lidi muze pozorovat vychod slunce. My ale bohuzel patrili do te mensiny lidi, co nikdy nad Kelimutu zadny vychod neuvidi, protože nam pro velkou oblacnost zadne slunce nevyslo. Chvilemi se nad tremi jezery ruznych barev, které se casem neustale meni, mraky vybraly, takze jsme něco malo videli, ale cela silueta krateru a okolni krajina nam zustala utajena. Počasí clovek neporuci a i tak to bylo krasne. Pak uz nam zbyval pouze prejezd na letiste v Maumere, kde jsme brali letadlo na Bali, a kde jsem také bohuzel naposledy videl ve svém baglu naší solarni baterku a svycarsky nozik, neboť se mi někdo z personalu letiste do nej podival... Priste si dam vetsi pozor.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: