Svatba v rytmu Sumby

Trip Start Mar 04, 2011
1
32
45
Trip End Sep 10, 2011


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Indonesia  , East Nusa Tenggara,
Friday, June 10, 2011

Na Indonezii jsme se strasne tesili a uz dopredu jsme vedeli, ze 30 dni, na  která mame viza, není na tuto velkou a pestrou zemi dost. Navíc jsme se tu měli zucastnit a stat svedky svatby nasich kamaradu, coz je velka udalost a cest, a potom jsme měli cestovat ve ctyrech, coz je zase sranda.

Asi bych uplne vynechal nas prilet a první noc na Bali v meste Kuta, které je samo o sobe osklive, nemá s ostatní Indonezii nic moc spolecneho a je plne Australanu, kteří sem jezdi za levnym chlastem a nevytahnou tady odsud paty. Nicmene jsme aspon dustojne oslavili nase shledani a pripojil se k nam i bratr nevesty se snoubenkou, kteří jak nahodou zrovna byli na Bali, takze bylo veselo. Rano nas tudiz vstavani na ranni prelet na ostrov Sumba trosku bolelo.

Sumba je tajuplny ostrov, stojici mimo pozornost turistu. Jeho obyvatelstvo ma asi nejhloubeji do kapsy ze všech indonezskych ostrovu, jak to kdysi popsal Marco Polo „jako bozstvo uctivaji prakticky vse, o co rano zakopnou, když vylezou z chyse“, pohrbivaji svoje blizke v ramci podivneho ceremonialu do hrobky hned vedle domku a tkaji tradicni textil zvany Ikat, který i pak nosi.

Co nas tam privedlo? Plynulou slovenstinou hovorici Indonezan John z ostrova Flores, který 6 let studoval na Slovensku a ted na Sumbe pusobi jako katolicky knez, a který prislibil nasim kamaradum Miriam a Tomasovi zorganizovat svatebni obrad i oslavu se vsim vsudy. Ale
nepredbihejme.

Letadel na Sumbu mnoho neleta a často se stane, ze let pro nedostatek pasazeru na poslední chvili zrusi. Takze jsme byli radi, ze ten nas se uskutecnil, i když na indonezske pomery s malym, asi hodinovym zpozdenim. V meste TAMBULAKA, kde jsme pristali, a kde se vse vcetne svatby mělo odehravat, je prilet letadla velkou udalosti a prislo se podivat mnoho vesnicanu, kteří se tlacili u priletove haly (tak to jsem si trochu zaprehanel – mela rozmery tak 5 x 5 metru) do oken. Když jsme konecne vysli ven, v mumraji před vchodem jsem najednou z davu domorodcu zaslechl „toto biele auto“ a u nej stal v kozene bunde obleceny a cigaretu pokurujici pater John, který nas privital, nalozil do auta a me posadil za sebe na moped. Usadili jsme v nedalekem arealu mistni farnosti, ke které prinalezi i škola, abychom si vysvetlili svoje plany a predstavy, dali si obed a zahrali si mistni narodni sport - badminton. Protože se ukazalo, ze nemame tolik casu, zavezl nas ridic do asi 4km dalekeho sidla nasich hostitelu –nemce Lukase a jeho indonezske zeny Sisky. Tyto pul hodiny trvajici 4 km po neuveritelnem tankodromu plneho vymolu a sutru koraloveho puvodu jsme během nasledujicich dni museli absolvovat spoustukrat a nas ridic Eddie, který za cely nas pobyt promluvil jenom jednou, nam neustale velmi nahlas poustel neuveritelne Sumba hity doprovazene cinskym synthetizatorem, pricemz svůj DJsky set vždy zahajoval a zakoncoval rumunskou pisni evidentne celosvetoveho vehlasu s napevkem „Numa numa jej“ (nazev neznam a omlouvam se timto za neznalost soucasne pop-music). 

Za pozornost stoji ještě naší hostitele a pak se uz dostanu k svatbe samotne. Architekt Lukas spolu s manzelkou postavili holyma rukama mistnich indonezanu nadherny dům inspirovany mistni architekturou, ke kteremu prave stihli dokoncit zatím jeden bungalov pro hosty. V budoucnosti hodlaji rozjet byznys (pokud jim vlada pomuze spravit prijezdovou cestu) a my byli jejich pilotni projekt. Byli to velmi mili lide, jenom bezbrehe monology pani domu Sisky, jejichz pointa k nam nikdy nedorazila, nas ještě dlouho po teto navsteve bavily. Kazdopadne pozitivni vlastnosti Sisky byly neuveritelne kulinarske schopnosti, diky nimz jsme ochutnali ruzne ryby a jiné morske prisery.

Pak po dni priprav i lenoseni na plazi konecne nastal ten velky Den. Eddie nas odvezl ke kostelu, před nimz nas privital v tricku a dzinach obleceny pohodar knez John. Uvnitr uz cekal pevecky a tenecni sbor, a tak slava mohla zacit. Místo tradicniho svatebniho pochodu jsme se ale dockali uplne jineho zahajeni. Nejdrive az nelidskym hlasem zajeceli dva tanecnici obleceni v tradicnim ikatu s macetou za pasem a celenkou na hlave, bubenici zacli hrat temne rytmy na zvlastni gongy a dvojrad tanecniku v predu a za nimi tanecnic ve cerno-bilo-zluto-oranzovych satech s rohy na hlave odvedl kneze (tentokrat uz v rouchu), snoubence a nas svedky před oltar. Byla to neskutecna show, která nam vzala dech. Obrad byl napul slovensky a napul indonezsky a do toho zpival sbor seminaristu a to tak, ze krasne. Novomanzele zvladli brilantne obrad i nasledny proslov k mistnim zvedavym hostum a po podpisech nasledovaly klasicky gratulace. Pak se ale strhl se takovy rozruch, který malokdo z nas cekal. My jsme tu totiž byli vic exoticky pro ne, nez oni pro nas, takze vsichni se doslova sapali po novomanzelich i Katce a dozadovali se fotky.

Po obradu se na terase rozdavala vysluzka v krabickach, jak je zname i u nas. Vevnitr bylo takove indonezske sushi, dve buchty, voda a bonbony. Když Eddie spustil hudbu, vsichni okamzite vyskocili a dali se do tance. Mohli jsme se ale pripojit jenom na moment, protože nas cekala ještě další povinnost – navsteva matriky, která mela cely snatek legalizovat. Ackoli lidi často bydli v polorozpadlych chatrcich a spi pod jednou strechou s dobytkem, urednici sidli v uplne novem komplexu budov za mestem. I jim jsme nesli plny pradelny kos vysluzek jako vsimne. Posadili si nas v kancelari, která pripominala archiv po leteckem utoku a opsali si nase inicialy. Po skoro 2hodinovem cekani si to prihasila urednice, která si nas posadila do dvojradu před sebe, klepla kladivkem do stolu a pul hodiny predcitala nejaky proslov v indonezstine, jemuz rozumnel jenom John. Pak zase klepla (asi aby nas probudila) a prohlasila ty dva za manzele. Nemohla si odpustit vyfotit si nas na mobil a to asi proto, ze Tom a Mirka byli první cizinci, co uzavreli snatek na tomto ostrove.

Protože nas matrika zdrzela vic, nez jsme doufali, nestilhli jsme puvodne naplanovany vylet a vymysleli zalozni plan. Zajeli jsme se podivat na krasnou plaz, jejiz jmeno si nepamatuju, kde jsme udelali par novomanzelskych fotek během vsemi barvami hrajicim zapadu slunce. Na slavnostni veceri pak k Lukasovi a Sisce privedl John ještě další hosty z farnosti i skoly a po kratkem predstaveni jsme se dali do vynikajiciho jidla, při kterem jsem si malem odrovnal chutove bunky vetsi davkou mistniho chilli, nez jsem byl schopen unest.

Jak se slusi a patri, probudili jsme se po svatebni oslave s kocovinou, ale bohuzel nas opet cekaly povinnosti – odjezd z ostrova. Trochu ve stresu z toho, ze nestihneme lod (neboť jeji odjezd se ridi tim, jak rychle se podari nalozit banany) jsme zajeli koupit vodu a jidlo. V jednom z mistnich kramku tam na me sahla smrt – zebrak s paznechtem uprostred ruky s rudou pusou od zvykani betel nut mi pohladil zada a malem mi tak privodil infarkt. Do toho na trznici někdo svazoval male prasatko, které kricelo jako když ho na noze berou. U fary, kde jsme se měli sejit s Johnem, prisla chvile naseho ridice Eddieho, který ve chvili, kde nam opet nesly otevrit dvere auta, pronesl svoji první, jedinou a pamatecni vetu „Error!“. V pristavu bylo hodne rusno. Chlapici tam vodili koniky s prohlymi hrbety pod tezkym nakladem, nakladni auta nalozena po vrch banany se pokousela vmestnat se na pretizenou lod a vsude hromada lidi, kteří na nas belochy koukali, jako bysme spadli z Marzu. John nam koupil listky a zavedl nas do naší VIP kabiny, kde jsme měli stravit nasledujicich 8 hodin plavby na Sumbawu. VIP mistnost mela oproti ostatnim jedinou vyhodu – nebylo tam tak prelidneno, ale jinak tam byl puch ze zachodu, na které chodila cela lod a cerstvy vzduch se tam nemel jak dostat pres utesnena okna, nad nimiz visel napis „Merry Christmas“. Bohuzel pak prisla nejsmutnejsi cast dne – rozlouceni s neuveritelnym a dobrym clovekem, milovnikem sportu, cigaret, snad vic Slovakem nez Indonezanem a hlavne behem par dni nasim kamaradem paterem Johnem. Hrozne moc toho pro nas a zejména pro nase novomanzele udelal a bude nam chybet...

Lod sama o sobe byla neskutecne divadlo. Lidi a banany byli vsude. Naší spolucestujici byli velmi veseli a radi se fotili – nekteri to dokonce vyzadovali (nevim, kdo je tady pro koho vetsi exot). Plavba byla dlouha a Katku postihla morska nemoc, takze zadna hitparada (navíc jsme mirili do muslimske casti, takze se tam neprodavalo ani pivo, které by nam ukratilo dlouhou chvili). Obcas si nas prisel někdo prohlednout, jako třeba asi tak osmilety chlapecek s neprirozene hlubokym hlasem. Od ceho to ma nam doslo, když si po chvili zapalil cigo a odesel. Nakonec jsme se dockali touzebneho pristavu v mestecku SAPE, kde jsme měli prenocovat před další osmihodinovou plavbu na ostrov FLORES.
Slideshow Report as Spam

Use this image in your site

Copy and paste this html: