Jak lovna zver v zemi lidojedu. Bula!

Trip Start Mar 04, 2011
1
31
45
Trip End Sep 10, 2011


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Fiji  , Viti Levu,
Tuesday, May 31, 2011

Fiji je suverene nejturistictejsi ze všech melanezskych zemi a ma ze všech nejlepe vybudovanou potrebnou infrastrukturu. Tento stat je tvoren dvema velkymi ostrovy VITI LEVU a VANUA LEVU a dalsimi asi 300 dalsimi ostrovy roztrousenymi vsude kolem. To nejkrasnejsi tady jsou samozrejme ty maly ostruvky s pisecnou plazi, kokosovymi palmami a koralovym utesem okolo. Na kazdem ostrove nehlede na velikost je alespon jeden resort a tak se tu i cestuje. Bohatsi delaji tzv. Island hoping (tj. preskakovani z ostrovu na ostrov) a chudsi jako my si vyberou 2-3 a tam ztvrdnou. Fiji je taky ucebnicovym prikladem toho, jakou moc ma konkurence. Na kazdeho turistu se tady poradaji doslova hony a vetsina lidi si koupi zajezd na ostrovy ještě nez vyleze z letiste. Svoji ulohu v tom sehrava taky fakt, ze skoro polovina obyvatelstva jsou Indove, který sem Anglicani dovezli jako otroky na trtinove farmy a ti jsou, jak znamo, tvrdi obchodnici a roztaceji tu kolecka misniho byznysu.

A tak i my, stejne jako ostatní turisti, jsme skocili do pasti mistnich cestovek. Letiste jsme ještě prezili bez uhony. Hned v odbavovaci hale byla velka reklama na jeden hostel v centru Nadi a pod nim telefon zdarma. Tak jsem zvedl sluchatko a na druhém konci se mi ozval Ind, který mi dal striktni prikazy a informace: pokoje mame volne, jake si vyberete, bezte od priletu stále rovne, nikde se s nikym nezastavujte a u Western Union bude stat vysoky chlapik Fashit, který vas odveze k nam do hostelu. Proc se nemame s nikym vybavovat? Protože vsude po letisti cihaji supi z cestovek, skacou lidem do cesty, mavaji, piskaji a nevim co ještě, aby prilakali pozornost a prodali zajezd.

Fashit, který byl evidentne chabrus na plice, nas nalozil do dodavky a po silnici derave jak usta stare indianske zeny nas odvezl primo do centra hlavniho města Nadi. Tam nalozil oba nase bagly a chrchlajic je odnesl dovnitr. Nejdrive nam maly plesaty recepcni namichal kavu a naucil nas ji pit na Fijijsky zpusob. Před napitim se musí tlesknout a rict „BULA“, coz je nase „Ahoj“ a je to tu slyset na kazdem kroku. Po vypiti ostatní zatleskaji trikrat. Nastesti Fiji kava není tak silna a nikdo tady u toho nechrchla a nefluse. Pak nas tento maly plesaty Ind odvedl do kancelare, nekolika presne mirenymi otazkami otipoval, jaky mame rozpocet a predstavy a udelal nam nabidku za peknych $650 pro oba na celou dobu pobytu vcetne dopravy, jidla, ubytovani a celodennnim programu na hlavnim ostrove před odletem. Tak jsme si placli a zacla nase dovolena uprostred cestovani.

Po chatrne snidani jsme ještě skocili nakoupit nejakou vodu a pivo do zasoby a pak nas nalozili do dodavky a odvezli na plaz, odkud startovala lod rozvazejici ostatní turisty-batuzkare po ostrovech. Během asi hodinoveho cekani nas odchytil asi tak 60ti lety John „tree climber“ (neboli stromolezec), rozsekl nam kokosak a zapichl do nej brcko. Prijemne osvezeni. Potom nam nahazeli bagly do lode, vsichni jsme se tam narvali a sedic jak slepice na bydylku odrazime s rozvazkovou sluzbou po resortech. Trvalo to skoro dve hodiny, nez nas vylozili na ostrove MANA. Hostel jmenem MANA LAGOON, který uz lecos pamatoval, byl plny hlavne Anglicanu a Nemcu, co sem jedou kvasit, flakat se a chlastat na par dni ci tydnu a to je jejich cely program. Zahrali nam pisnicku na uvitanou a dali nas na pokoj spolecne s Nemkou a Rakusankou. A pak jsme mysleli, ze nam zacina relax... Nas klid a mir nam však narusovalo několik věci: male porce a neustaly boj o jidlo, stenice v posteli (toto zviratko jsem videl poprve v zivote), kazdodenni party az do rana a ozraly personal hostelu, ztrata naseho druheho telefonu, fotak zniceny od slane vody, spinave zachody a sprcha s vodou tekouci jen obcas a celkem silne zazivaci potize (pravdepodobne zpusobene nizkou hygienou v kuchyni). Nebylo vse ale tak spatne: navstivili jsme mistni skolu, která byla plna nadhernych a veselych deti, vyrazili jsme po dlouhem premlouvani personalu na ryby a oba jsme se s Katkou vratili s paradnim ulovkem, personal pro nas ve svetle chvilce pripravil uzasne tanecni vystoupeni, dvakrat nam uvarili tradicni jidlo zabalene do palmovych listu, polozene na rozpalenych kamenech a zahrabene v pisku, měli tam kytaru, na kterou jsem si mohl obcas brnkat a celkove ostrov sam o sobe byl prekrasny. Kazdopadne predposledni noc před odjezdem z tohoto ostrove pretekl nas pohar trpelivosti a po probdele noci, kvuli stenicim a spolubydlicim, které nas v opilosti trikrat zamknuly na pokoji jsme pozadali o drivejsi presun na druhy ostrov MALOLO, kde nas cekal udajne uzasny resort WALU BEACH. Po mirne hadce s vedenim hostelu se nam transfer podarilo zaridit a spolu s dalsimi lidmi prchame pryc.

Zvesti o Walu Beach opravdu nelhaly – bylo to tam uzasne. Narozdil od Mana Lagoon byly zde postele a vse ostatní ciste, bez stenic, dostali jsme luxusni dvojluzak s vlastnim socialnim zarizenim v chate, kterou jsme sdileli ještě se dvema pokoji, jidlo bylo vynikajici a byla ho hromada pro vsechny, personal byl usmevavy, ochotny a sympaticky, každý vecer se hral plazovy volejbal a navíc tu pujcovali kajaky zdarma. Toho jsme okamzite vyuzili a jeli snorchlovat, coz byl taky uzasny zazitek. Nadherny zdravy koral tu byl plny ryb všech moznych barev a druhu a nebyt toho, ze si Katka do prstu u nohy vrazila bodlinku z morskeho jezka, snorchlujem tam ještě dnes. Sice nam trvalo asi dva dny, nez jsme se zotavili z predchoziho pobytu na Mana Lagoon, ale skvele jsme si to tu uzili. Skamaradili jsme se tu s anglickym parem, co s nami spolubojoval uz na tom predchozim nestastnem ostrove, coz nase pratelstvi velmi utuzilo. Bohuzel to tam, jak uz to tak chodiva, uteklo jako voda a museli jsme opet zamirit na pevninu.

Cesta zpet byla opet trochu utrpenim, protože jsme měli kvuli počasí a poctu pasazeru vetsi a pomalejsi lod. Zato to tam vic smrdelo benzinem a vyfukovymi plyny, coz spolu s vlnama na mori není uplne dobra kombinace. V hostelu jsme ztropili mirne pozdvizeni kvuli nasemu zazitku na prvnim z ostrovu a slibili nam, ze s timto hostelem okamzite prerusiji obchodni kontakty. V zajmu ostatnich turistu doufame, ze to nebyla lez, aby nas uz konecne umlceli. Potom jsme se jeden den toulali po Nadi, trochu nakupovali a proste jen tak zevlovali. Mají tam krasny hinduisticky chram a jinak vlastne nic. Bily clovek je tu však v ulicich Nadi lovna zver. V obchodech se na nas vrhali prodavaci, nabizeli slevu, nutili nam drahe zbozi, a když jsme si nahodou vybrali něco levnejsiho, stále dokola nutili to drazsi. Pokud clovek odejde otravene s prazdnou, znacne tim prodavace podrazdi. Po ulici se vsude ozyva „Bula! Odkud jsi?“ Na odpoved nasleduji „Hmm, dlouha cesta! Na jak dlouho si tady?“ a pozvani do obchodu a opet natlak, natlak, natlak. Ani nevim, kolikrat jsem musel během jedineho dne podstoupit tuto minikonverzaci. Jak v Bombaji na namesti (i když tam jsem nebyl). Nekteri ještě vyuzivaji trik podani ruky, kterou slusne vychovany clovek obvykle neodmitne, aby neurazil. Na mistni trznici byl o poznani vetsi klid (asi proto, ze vetsina prodavajicich jsou puvodni Fijiane) a trochu nam to pripomnelo Vanuatu, ale bylo to tu vetsi.

No a poslední den nas cekal vylet po ostrove VITI LEVU. Ridic podobny Vlastovi Burianovi v indickem provedeni nas nabral presne v devět a poucil nas, co vse nas ceka. Nejprve jsme u pumpy rozmenili drobne, protože bez nich se tu clovek nedoplati a uz si to valime k prirodnim bahennym laznim a horkym pramenum. Zastavili jsme uprostred prirody pod horami a krome plotu, stromu a maly boudy tu nebylo nic. Ujmul se nas mistni chlapik a zavedl nas k rybnicku pod stromem, který byl plny uplne hnede vody. Tak jsme teda vlezli do ty brecky a pod nohama ucitili teply blato. Katka malem vyskocila z kuze, ale byla statecna. Namocili jsme se a na brehu se natreli od hlavy az k pate tim bahnem, takze by nas nepoznali od domorodcu. Asi po patnacti minutach na slunicku to ztvrdlo a skocili jsme znovu do toho kacaku, abychom to smyli. Pak jsme poposli kolem vrouciho pramene k podobnemu rybnicku, ale s cistsi a vyrazne teplejsi vodou. Takhle teplou si ani do vany nenapoustim. Sice se tam nedalo byt dlouho, ale aspon jsme ze sebe omyli poslední zbytky toho sajrajtu. Byl to dobry pocit. Pak jsme opet skocili do dodavky a jeli hodinu asi padesat kilometru (kvuli stavu silnic tu je maximalni povolena rychlost 80 km/h, kterou však dosahnout skoro nelze) k mestecku SIGATOKA, kde jsme měli navstivit hrncirskou vesnicku, jejiz jmeno bohuzel nevime. Dostalo se nam tam vreleho uvitani, pani nacelnikova nas tam provedla, povedela nam, jak to tam chodi – ze zeny placaji z hliny hrnce a muzi makaj na poli a pak nas zavedla do hrncirskeho domu, kde pro nas měli pripravene predstaveni. Nejdriv jsme povinne pili kavu, pak nam zeny zazpivaly, zatancily, vzaly nas taky do kola na parket a nakonec se nam snazily prodat nejake jejich vyrobky. Mely to fakt pekny, ale nechtelo se nam to tahat další tri mesice na zadech a tak jsme jim dali prispevek za predvedene vykony a odjeli. Po ceste zpet jsme koupili u stanku u silnice papaju a zastavili na chvili na jedine krasne plazi na tomto ostrove. Snorchlovat jsme nestihli, protože uz bylo pozde a Vlasta Burian evidentne spechal domu za manzelkou.

No a to je vse. Po dvanacti dnech odjizdime z teto prekrasne země s pohnutou minulosti plnou lidozroutu, Anglicanu, otroctvi a valek a ackoli mame hlavu plnou krasnych vzpominek, zustala nam bohuzel v puse i trochu horka pachut ze ztrat, který pro nas Fiji znamenalo.
Slideshow Report as Spam

Comments

Sauvina on

Tohle jsou ale krasny ztraty, ne?!
:-)

mike.stumpf
mike.stumpf on

No, ten fotak stal $1000, takze to zabolelo :-) ale jinak mas recht!

Add Comment

Use this image in your site

Copy and paste this html: