ZPET DO DILLI
Trip Start
Dec 30, 2007
1
84
Trip End
Jul 17, 2008
Delhi, India
Tuesday, June 24, 2008
Koupili jsme si lístek na autobus "sleeper". Takto jsem autobusem jestě necestovala: autobus je o něco vyssí nez ten normální a nad sedačkama je prostor na matračky a dá se tam i posadit - těsně, ale dá se. Jako obvykle je vse spinavé, pokryté vrstvou starého prachu a taky to smrdí, tak jsme si na tu spínu polozili nase přehozy, které nám během naseho cestování slouzily jako oblečení, destníky, deky, přikrývky a teď i prostěradla. Uvelebíme se a autobus vyjízdí. Po dvaceti minutách se zastaví na jiném parkovisti a stojí se hodinu. Bez toho, aby nám někdo dal jakkékoli informace v angličtině se autobus opět vrací zpět do Manali. Tam koluje zpráva, ze společnost, které autobus patří, nezaplatila silniční poplatek, nesmí tedy cestovat. Tohle je sice problém společnosti, ale tím, ze nás autobus stojí na nádrazí, je to taky problém nás. Nastěstí mně a Maxovi byl nabídnut autobus jiný - novějsí, se sedačkami, které se dají sklopit, ale ne sleeper. Já zezačátku trvala na tom, ze chci ten stejný autobus a hlavně místo na spaní, ale pak jsem souhlasila, ze hlavní je, ze se do Dillí dostaneme. V novém autobuse plném bohatých indických rodin, které se vraceli z dovolené, nám bylo přiděleno místo na pětce, čili bez sklápěcích sedaček. Tak to teda ne, to jsme se na přítomné oba dva osočili, ze nám hned nabídli jiné místo - se sklápěcími sedačkami. Cesta byla dlouhá, plná komárů, na záchod se stavělo kazdé dvě hodinky, na večeři v jedenáct večer a na snídani o půl sesté ráno. Já stále hledala pohodlnou pozici na spaní, zatímco Massimo s maskou proti světlu a se spunty v usích spal jako zabitý. Jako zabití spali taky Indové - naprostá větsina z nich měli nadváhu - ti do těch sedaček sedli a uz se nehnuli. Cesta tímto klimatizovaným autobusem (ale pozor: cestovat klimatizovaným autobusem v Indii neznamená cestovat v příjemné teplotě, jak by tomu bylo u nás - v Indii to znamená: cestovat v lednici) měla původně trvat 12 hodin, no a jak uz to tak chodí, protáhla se na 16, my si k tomu přidali dalsí dvě hodiny ve sleeperu, tak jsme za nějakých 18 hodin dorazili do Dillí. Známý Riccardo je momentálně v Bombeji, a tak jsme vyrazili do části Paharganj, do hotelu Shelton, kde jsme se ubytovali před sesti měsíci.
V Dillí jsme uz vlastně počtvrté. Poprvé: kdyz jsme sem dorazili, podruhé: kdyz jsme dokončili okruh po Radzastánu a čekal nás ashram Herakan, Varanasi, Nepál a Sikkim, potřetí: kdy nás čekala cesta do Kasmíru a do Ladakhu, no teď je to tedy počtvrté.
Čeká nás tedy opět Dillí, hlavní město Indie. Tentokrát nás čekají sílená vedra a my očekáváme monsonové destě! Destě letos dorazily do ostatních částí Indie dřív, ale v Dillí zatím neprsí. Před tímto příjezdem do hlavního města jsme se z novin dozvěděli, ze monsony dorazily i sem, tak jsme se těsili. Prselo jen deset minut první den, sice vydatně, ale od té doby nesprchlo. Jdeme najisto do stejného hotelu v části Paharganj - do oblasti blízko hlavního vlakového nádrazí, oblastí, kterou projdou vsichni cestovatelé s batohy na zádech, tedy i my. Město, které pokazdé poznáme o něco víc, které nás něco naučí, něčím nás překvapí nebo naopak si uvědomíme, ze jsou věci které nás uz nepřekvapí a nad kterými se nevytočíme tak jako při první návstěvě. Nepoctivci se k nám obrací méně a přijde nám, ze rozpoznají ty, kteří do Indie dorazili před několika dny a kteří naopak uz mají něco za sebou. Zůstane to navzdy město, které bylo nasí bránou k Indii, prvním soustem této země, která nabízí stále stejné, přitom jiné věci - jak Indové s oblibou říkají: same same, but different.
Máme před sebou pár dní na poslední procházky, nákupy a obhlídky a 25. června ráno nás letadlo přiblízí zpět k domovině. Letadlo nás zanese do Istanbulu, kde navsívíme dalsího známého a pak nejspís nějakou lodí zpět do Itálie. Na začátku července se pak objevím na pár týdnů v mojí drahé domovině. Cestování po Indii končí, jestli se neozvu z Turecka, tak si o evropských zázitcích můzeme popovídat z očí do očí.
Kdyz jsem se rozhodla psát o nasich cestách, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu. S radostí zjisťuji, ze mě to baví a chtěla bych poděkovat vsem, kteří nase příběhy sledovali, protoze právě bez vás by moje psaní nemělo smysl. Mozná se to nezdá, ale je to vse stručně napsané - v záloze je toho spousta....
Velkou pusu vám vsem :o)))
